2. světová válka překryla v obecném povědomí menší regionální střety, které se odehrávaly v jejím průběhu, např. Zimní válka mezi Finskem a Sovětským svazem. Francouzsko - thajská válka byla rozsáhlým konfliktem, kterého se na obou stranách zúčastnily desítky tisíc mužů. Thajská královská armáda byla v mírovém stavu tvořena 26 500 muži. V prosinci 1940 v důsledku rostoucího napětí s Francouzi v Indočíně vyhlásil generální štáb mobilizaci a díky nástupu záložníků vzrostl počet příslušníků pozemních sil na 60 000 vojáků. Jejich odhodlání k boji bylo i kvůli faktickému zániku Francie na jaře a v létě 1940 nesrovnatelně vyšší než u francouzských vojáků.

26. prosince 1938 se novým ministerským předsedou tehdy ještě Siamu stal bývalý ministr obrany generálmajor Luang Phibunsongkhram, známější pod jménem Phibun. Jeho politikou byl autoritativní nacionalismus. Často opakoval, že země patří pouze Thajcům. V roce 1939 také prosadil přejmenování Siamu na Thajsko. Rovněž zahájil ekonomickou a vojenskou spolupráci s císařským Japonskem. Phibunovým hlavním cílem bylo získat zpět území Laosu východně od řeky Mekong, které v roce 1895 obsadili Francouzi po siamsko - francouzské válce. Nyní, když byla země galského kohouta silně oslabena svojí porážkou v Evropě a francouzskou Indočínu bránilo jen 50 000 mužů, věřili Thajci ve snadné vítězství. 50 000 vojáků vypadá impozantně, ale z tohoto počtu bylo jen 12 000 Francouzů, zbytek tvořili místní koloniální jednotky, podporované asi 100 děly většinou zastaralých typů, 30 lehkými tanky Renault FT - 17 z 1. světové vlky a stovkou letounů, z nich však celých 60 kusů připadalo na obstarožní průzkumné Potezy 25 TOE.

( Thajská Královská armáda disponovala 60 lehkými tanky Vickers 6 – Ton nakoupenými ve Velké Británii )

Thajské ministerstvo obrany neustále zvyšovalo objem moderní výzbroje nakupované v zahraničí a v řadě ohledů thajská Královská armáda svého francouzského protivníka překonávala početně i technicky. Thajci např. disponovali 60 lehkými tanky Vickers nakoupenými ve Velké Británii. Početnější a výkonnější bylo i dělostřelectvo. Letectvo disponovalo 150 bojovými a dalšími 120 cvičnými stroji. Hlavní útočnou sílu představovalo 10 dvoumotorových bombardérů Martin 139W dodaných z USA, ale také lehké japonské Kawasaki Ki - 21 a Ki - 30. Stíhací složku, kromě jiných, zastupovalo 25 moderních amerických Curtissů Hawk N - 75. K celkovému počtu letounů, které mohli Thajci nasadit, ještě musíme připočíst 20 strojů různých typů, které provozovalo thajské vojenské námořnictvo zejména k hlídkování.

Samostatnou kapitolu představovalo thajské námořnictvo. Thajská flotila byla primárně určena k obraně vlastního pobřeží a udržení nadvlády nad teritoriálními vodami, v případě potřeby měla podporovat palbou vlastní jednotky, operující při pobřeží. Těmto úkolům odpovídala i sestava námořnictva. Největšími a nejsilněji vyzbrojenými plavidly, byly dvě nové obrněné lodě pobřežní obrany Thonburi a Sri Ayuthia. Podobné úkoly plnily i menší Ratanakosindra a Sukhotai. Jako podpora byly připraveny i 4 ponorky, 9 torpédovek, několik minonosek, torpédových člunů a dalších menších jednotek. To nepřítel, tedy francouzské námořnictvo, respektive indočínská eskadra pod velením kontraadmirála Terrauxe, disponovala lehkým křižníkem La Motte - Picquet, dělovými čluny Dumont d´ Urville a Amiral Charnier. Dalšími plavidly byly dvě zastaralé doprovodné lodě Marne a Tahure a hlídkové čluny Beryl a Armand Rousseau.

( Nejmodernějším thajským bombardérem byl z USA dodaný Martin 139W, respektive B – 10, thajské letectvo disponovalo však jen deseti stroji )

Thajsko vzneslo požadavek na navrácení území v září 1940. V následujících týdnech se rychle zhoršovaly vzájemné vztahy a začalo docházet k pohraničním incidentům. Např. v říjnu a listopadu francouzské letouny několikrát přeletěly hranici a dostaly se až nad města a vesnice poblíž Mekongu, což vyvolalo bouřlivé protesty Thajců. Velení thajského Královského letectva přeskupilo své síly a zahájilo intenzivní lety podél hranic i nad pobřežními vodami, v nichž hlídkovaly vlastní válečné lodě.

Za této situace bylo jen otázkou času, kdy dojde k prvnímu ostrému střetu. 23. a 27. listopadu 1940 na sebe narazily letouny obou stran, zatím ale k žádnému boji nedošlo. První skutečný střet se odehrál 28. listopadu, kdy se nad thajským městem Nakhon Phanom objevil francouzský Potez 25 s doprovodem tří stíhaček M.S. 406. K této formaci se přiblížil thajský průzkumný dvouplošník Vought Corsair, a přestože stál proti přesile moderních jednoplošných stíhacích letounů, vrhl se jeho pilot poručík Sanit Nuanmani a palubní střelec seržant Brayon Sukomonjan na nepřítele. Na vzdušném kolbišti se záhy objevily i thajské Curtissy III, ale k žádnému sestřelu nakonec nedošlo. Francouzský Potez ale svrhl na město několik bomb, které zranily šest civilistů.

( Thajsko mohlo do boje nasadit až 60 000 mužů, zde pěšáci vyzbrojení japonskými puškami Typu 66 Arisaka v Bangkoku )

V následujících týdnech se odehrávalo několik vzdušných střetnutí. Francouzské bombardéry napadaly thajská města. Létaly většinou v noci, aby zamezily vzletu nepřátelských stíhačů. Thajské stroje se v tomto období soustředily zejména na bitevní útoky ve snaze co nejefektivněji potlačit francouzské dělostřelectvo. 1. prosince 1940 zjistil thajský vzdušný průzkum, že do města Trat poblíž kambodžské hranice směřují tři zásobovací lodě. Hawky III provedly v několika vlnách na francouzská plavidla nálet, přičemž se jim jedno podařilo těžce poškodit. V prosinci začaly vpřed postupovat i thajské pozemní síly a situace se pro Francouze nevyvíjela dobře. Thajci se probíjeli za podpory tanků a dělostřelectva a pozadu nezůstávalo ani letectvo. Válka se vyvíjela jinak než všechny dosavadní koloniální konflikty, kdy moderně vyzbrojené evropské armády rychle pacifikovaly nedostatečně vybavená a špatně vycvičená domorodá vojska. Boj nabýval spíše podobu „evropské“ války, s širokým využitím technicky náročných zbraní.

Výraznou součást francouzsko - thajské války představovala námořní střetnutí. Francouzi sestavili z křižníku La Motte - Picquet, obou dělových člunů + obou hlídkových lodí tzv. bojovou skupinu č. 7. Ta prozatím nacvičovala údery ze své základny v Saigonu směrem do zátoky Cam Ranh. Velení skupiny mělo k dispozici skupinu námořních průzkumných letounů, které průběžně monitorovaly thajské pobřeží a především se snažily sledovat pozice thajských plavidel. 22. listopadu bylo průzkumem zjištěno, že thajské hladinové lodě opustily Bangkok, přičemž většina z nich zamířila k základně u ostrova Koh Chang. Thajský velitel kapitán Luang Phrom Wiraphana měl obavy z nenadálého francouzského útoku, proto vyslal torpédovku Rayong ven z přístavu. Jejím úkolem bylo zjistit přiblížení nepřítele s dostatečným předstihem. Loď však plula na jih od ostrova Ko Kut a ze své pozice nemohla připlouvající Francouze spatřit.

( Vichističtí váleční zajatci po převozu do thajské metropole Bangkoku )

Francouzská bojová skupina č. 7 podléhala veliteli křižníku La Motte – Picquet komodoru Bérengerovi, který vydal rozkaz udržovat kýlovou formaci a rychlost 13,5 uzlu. Všechny lodě musely mít zhasnuta poziční světla i veškeré osvětlení paluby. Francouzi nezadržitelně směřovali k zjištěné poloze Thajců. Bérenger chtěl maximálně využít členitosti pobřeží a přiblížit se nezpozorován na co nejmenší vzdálenost ke kotvišti thajských válečných plavidel. V 5:30 upravil kurz, aby byly jeho lodě chráněny malým ostrůvkem Ko Kra. Na poradě před akcí zadal každému z kapitánů svých lodí přesně určený cíl. Se svým křižníkem měl v co nejkratší době vyřídit nejsilnější thajské obrněné lodě Thonburi a Sri Ayuthia. Z paluby křižníku La Motte – Picquet odstartoval hydroplán Loire 130. Jeho pilot, poručík Plainemaison, zamířil nad Koh Chang  a začal podávat průběžné údaje o poloze jednotlivých thajských plavidel a po zahájení boje také o účinnosti vlastní dělostřelecké palby. Ještě předtím však nalétl nad kotviště. Jeho průlet vyvolal zmatek mezi posádkami thajských lodí, které se již připravovaly na vyplutí.

Francouzi zahájili palbu v 6:14 ráno. Jako první vystřelily kanony dělového člunu Dumont d´ Urville, poté se přidal i křižník La Motte – Picquet a poté i druhý dělový člun Amiral Charnier. Již třetí salva z Dumont d´Urville zasáhla jednu z thajských torpédovek. Rozhořela se klasická námořní bitva. Křižník La Motte – Picquet v 6:20 vypálil první salvu torpéd na Thonburi a po nabytí torpédometů další. Posádka thajské obrněné lodě pálila salvu za salvou, ty ale dopadaly desítky metrů za francouzský křižník. Naopak Bérengerovi dělostřelci několikrát zarámovali Thonburi a po explozích na ní vypukly silné požáry. Do boje se záhy zapojily také francouzské hlídkové lodě Marne a Tahure, které ostřelovaly dvě thajské torpédovky. V 6:53 se pod přesnou palbou francouzských dělostřelců potopila první z nich – Songkla, jen o dvě minuty později šla ke dnu další. Křižník La Motte – Picquet mezitím přenesl palbu na třetí z thajských minolovek a rovněž ji poslal ke dnu.

( Francouzské lodě ostřelují thajská plavidla, v pozadí hořící Thonburi )

Thajská eskadra byla vyřízena a Bérenger vydal v 8:30 rozkaz k návratu do Saigonu, protože nechtěl vystavovat své lodě nebezpečí leteckého útoku. Mohl být spokojen. Thajské námořnictvo odepsalo tři torpédovky a to netušil, že ve 13:40 se potopila i obrněná loď Thonburi. Posádka s ní sice najela na mělčinu, takže se dala později vyzdvihnout, ale do konce francouzsko - thajské vlky byla vyřazena z boje. Během střetu utrpěla těžké škody také druhá thajská obrněná loď Sri Ayuthia, která byla pravděpodobně zasažena torpédem. Následujícího dne ji napůl zatopenou objevily v ústí řeky Chanthanburi francouzské bombardéry a definitivně s ní skoncovaly. I toto plavidlo se však Thajcům podařilo později vyzvednout a opravit.

Ani vítězství v námořní bitvě u Koh Changu však nedokázalo na výsledku války nic změnit. Thajské pozemní a letecké síly i nadále postupovaly. Do konfliktu se zapojili japonští představitelé, kteří se pokoušeli obě strany donutit k podepsání mírové dohody, která by zároveň posílila japonskou pozici v regionu. 9. května 1941 obě strany podepsaly dohodu, podle které připadly Thajsku tři kambodžské a dvě laoské provincie o velikosti 60 000 kilometrů čtverečních. Thajci se z nich těšili ale pouze do roku 1945, protože po porážce Japonska musela být tato území Francii opět navrácena. Ani další francouzské panování v Indočíně však nakonec nemělo mít dlouhého trvání. Po prohrané válce s příslušníky Viet Minhu musela Francie své dosavadní asijské koloniální državy roku 1954 opustit.