Americký Sbor námořní pěchoty, když spěšně mobilizoval svoje síly pro možný boj, začal experimentovat se dvěma unikátními formacemi, které jej zaujaly, i když se ukázalo, že na průběh bojů 2. světové války měly jen malý význam. Jednalo se o vzdušné výsadkové prapory a prapory Raiderů, které byly organizovány především jako reakce na výsledky německých leteckých výsadkových operací na Krétě ( kde proběhl i německý pokus o námořní výsadek ) a v průběhu bojů v Nizozemsku, Belgii a Lucembursku v květnu 1940 a na základě zkušeností podplukovníka Evanse F. Carlsona s komunistickou 8. pochodovou armádou z období čínské občanské války v roce 1934.

( Raideři po návratu z akce na palubě ponorku Argonaut v Pearl Harboru )

S organizací prvního výsadkového praporu námořní pěchoty se začalo v říjnu 1940, když se první skupina parašutistů shromáždila na námořní výcvikové základně v Lakehurstu v New Jersey a později, v květnu 1941 v Quanticu ve Virginii. Druhý prapor byl zformován v Campu Elliott v San Diegu v Kalifornii. S pokračující mobilizací se prapor na východním pobřeží přesunul nejprve do New River v Severní Karolíně a později se přidal k sesterskému praporu v Camp Gillespie v Kalifornii, který se stal permanentním domovem výsadkových námořních pěšáků. Zde procházeli výcvikem počínaje červnem 1941 až do začátku roku 1944, kdy vzdušné výsadkové jednotky námořní pěchoty HQMC rozpustilo a jejich personál zařadilo do už existujících pěších pluků námořní pěchoty. Výsadkáři námořní pěchoty byli zorganizováni do 1. vzdušného výsadkového pluku a námořní pěšáci, kteří do něho náleželi, se s plukem účastnili akcí na Tulagi, později na Guadalcanalu a v říjnu 1943 na Nové Georgii. Přestože výsadkáři na Nové Georgii prokázali svoji hodnotu tím, že odvrátili pozornost Japonců od hlavního vylodění na Bougainville, ukázalo se, že jsou příliš lehce vyzbrojeni na to, aby se dokázali vypořádat s Japonci, kteří s nimi bojovali. Navíc nedostatek transportních letounů, které by mohly dopravovat výsadkáře do bojů, nakonec v prosinci 1943 přinutil HQMC výsadkářské jednotky námořní pěchoty rozpustit. Staly se pak základem nově vznikající 5. divize námořní pěchoty.

Druhou speciální jednotkou organizovanou HQMC, která přitáhla pozornost, byl 1. a 2. prapor Raiders ( nájezdníci, záškodníci ). První prapor Raiders námořní pěchoty byl zformován z 1. praporu 5. pluku námořní pěchoty pod velením podplukovníka Merritta A. Edsona a vznikl v Quanticu. Vylodění na Tulagi, Gavutu, Tanambogu a Floridských ostrovech, kde se zúčastnil, podle svědectví seržanta Jamese Smitha, jednoho z původních příslušníků 1. praporu Raiders námořní pěchoty, tvrdých bojů s Japonci, kteří se tam stáhli do labyrintu jeskyní. Když se boje přesunuly z Tulagi na blízký Guadalcanal, příslušníci 1. praporu Raiders námořní pěchoty se na hlavním ostrově zúčastnili tvrdých a krvavých bojů. V noci z 12. na 13. září to byli právě oni, kdo odrazil velký japonský útok na hřebenu, který je známý jako Krvavý. V následných bojích na Guadalcanalu se Raiders vyznamenali v divokých bojích, které byly nesmírně krvavé a často přerostly v boj muže proti muži. Druhému praporu Raiders námořní pěchoty velel podplukovník Evans F. Carlson. S podporou prezidenta Roosevelta a jeho syna Jamese Jr. Roosevelta, který byl majorem námořní pěchoty a Carlsonovým výkonným důstojníkem, Carlson zformoval 2. prapor Raiders námořní pěchoty jako vysoce efektivní bojovou jednotku, jež provedla nájezd na atol Makin v Gilbertově souostroví ( 17. srpna 1942 ). Později působil prapor na Guadalcanalu, kde obtěžoval Japonce a napadal jejich komunikační linie, aby jim bránil v posilování jejich frontových jednotek. Během třiceti dní ( od 4. listopadu do 4. prosince ) příslušníci Carlsonova 2. praporu prováděli bojovou a průzkumnou činnost v délce 241 km v nejtěžším terénu, přičemž zabili odhadem 500 japonských vojáků při vlastních ztrátách 16 mužů zabitých v boji.

( Podplukovník Evans F. Carlson, velitel 2. praporu Raiders námořní pěchoty )

Posléze HQMC zformovalo 3. prapor pod velením podplukovníka Harryho B. Liversedge a 4. prapor pod velením majora Jamese L. Roosevelta, které spolu s 1. a 2. praporem vytvořily 1. pluk Raiders námořní pěchoty. Pluk se zúčastnil akcí na Nové Georgii. Druhý pluk Raiders námořní pěchoty, zformovaný v září 1943 bojoval na Bougainville. Nicméně stejně jako v případě výsadkářů námořní pěchoty byli i Raiders příliš slabě vyzbrojeni ( jejich nejtěžší zbraní byl minomet ráže 60 mm ) a byť byli nasazováni v akcích odpovídajících účelům, pro které vznikli, tj. v nájezdech a průzkumných misích, HQMC nakonec Raiders i výsadkáře námořní pěchoty rozpustilo a přeorganizovalo oba pluky do rekonstituovaného 4. pluku námořní pěchoty. Poslední speciální jednotkou, kterou námořní pěchota zformovala, byla průzkumná rota, která vznikla jako výsledek zkušeností plukovníka Whalinga s průzkumnými/odstřelovačskými skupinami na Guadalcanalu. Mnoho příslušníků tohoto stálého útvaru přišlo z řad Raiders a výsadkářů námořní pěchoty, jejichž jednotky byly rozpuštěny ve prospěch posílení stávajících pěších praporů a pluků námořní pěchoty. Námořní pěšáci průzkumné roty se přesouvali pěšky, na gumových člunech či v Jeepech a jejich rolí byla průzkumná a hlídková činnost. Prakticky se stali očima a ušima velitelů divizí. Avšak velitelé považovali za jejich hlavní přínos znalosti pěchotního boje. Průzkumníci se rozptylovali po bojišti a pátrali po nepřátelských jednotkách a jejich pozicích.