Od srpna 1941 do července 1942 působila na Dálném východě skupina amerických dobrovolníků, kteří v žoldu čínské vlády bojovali a umírali jako stíhací piloti na strojích dodaných z USA. Po napadení Pearl Harboru 7. prosince 1941, se Létající tygři, jak si sami říkali, stali jedním ze symbolů úspěšného boje proti japonským útočníkům. Příběh napsaný americkými dobrovolníky ve službách čínské vlády patří k takřka legendárním podáním z období 2. světové vály. Vypráví o statečných stíhacích pilotech létajících na nepříliš kvalitních letounech s čínskými výsostnými znaky na křídlech, kteří při ztrátě pouhých 14 mužů zničili mnohonásobně více japonských letadel ( i když přesné počty nejsou známy ). Příspěvek těchto letců k ústupovým bojům spojeneckých sil stahujících se z Barmy je však nesporný, stejně jako jejich přinejmenším morální podpora čínských pozemních jednotek.

Se vznikem i následným působením americké dobrovolnické jednotky je nerozlučně spjato jméno Claire Lee Chennaulta, který do armády USA vstoupil v roce 1917. Po skončení 1. světové války se stal příslušníkem Armádní letecké služby a později i Armádního leteckého sboru Spojených států. Jako vyškolený stíhač se zabýval dalším studiem taktiky boje stíhacích letounů a byl velkým obhájcem bojového létání ve formaci, konkrétně dvou a tříčlenných rojů. V dubnu 1937 sice odešel z výslužby, svůj zájem o stíhací taktiku však neztratil. Dva z jeho blízkých kolegů se už předtím upsali jako letečtí instruktoři čínskému letectvu, které hledalo muže ochotné vycvičit čínské piloty na úroveň západních standardů.

( Claire Lee Chennault před žraločí tlamou jednoho z letounů P – 40 )

Když jej pak doporučili na post poradce při Letecké komisi, Chennault nabídku přijal a už v červnu 1937 přicestoval do země dračích císařů. Tehdejší čínské letectvo bylo sbírkou starých strojů a nepříliš zkušených pilotů, takže Chennaultovým prvním úkolem se stalo objet letiště a vyhodnotit stávající situaci. Na začátku července 1937 však vypukla čínsko – japonská válka a Chennault nabídl své služby Čankajškovi, který jej obratem pověřil výcvikem bojových letek čínského letectva. Chennault vycházel s generalissimem a jeho manželkou údajně velmi dobře a v září 1937 se stal velitelem protivzdušné obrany Nankingu. V létě 1938 pak jako hlavní letecký instruktor zřídil školu pro pokročilý výcvik v Kchun – mingu, hlavním městě jihozápadní provincie Jün – nan.

Chennault byl v listopadu 1940 pověřen novou misí a v doprovodu generála letectva Mao Pang – chua a Čankajškova švagra a podnikatele Sung C´– wena vyrazil zpět do USA. Jeho hlavním úkolem bylo přesvědčit americkou vládu o nutnosti dodávek leteckého válečného materiálu Japonci těžce zkoušené Číně. Zároveň se měl pokusit naverbovat pro čínskou vládu zkušené piloty, kteří by pomohli hájit nepřetržitě bombardovaná čínská města. Americká vláda se k tomuto kroku stavěla poměrně vstřícně. Už předtím totiž dovolila některým svým vojákům, aby se jako civilisté připojili k britskému letectvu, aniž by za to nesli jakoukoli trestní odpovědnost. Dodávky válečného materiálu Číně byly navíc vítaným prostředkem jak reagovat na expanzivní choutky Japonců. Prezident Roosevelt proto 23. prosince 1940 vyslovil s čínskými požadavky svůj souhlas a celá akce se mohla rozjet naplno.

( O ostrahu amerických letišť se starali čínští vojáci )

Oficiálním zaměstnavatelem budoucích pilotů AVG ( American Volunteer Group, Skupina amerických dobrovolníků ) se stala společnost CAMCO ( Central Aircraft Manufacturing Company ), která vznikla v roce 1933 jako projekt obchodního zástupce firmy Curtiss – Wright v Číně. S čínskou nacionalistickou vládou, jíž dodávala stíhací a bombardovací letadla americké výroby, měla dobré vztahy plynoucí z dlouhodobé spolupráce. Podepsala s ní smlouvu o zajištění příslušného počtu pilotů a z jejích čínských montážních linek sjelo i 100 stíhacích letounů typu Curtiss P – 40 Tomahawk určených jako výzbroj AVG ( samotná letadla byla zaplacena z úvěru poskytnutého americkou vládou ). Až do svého zániku v roce 1942 pro AVG zajišťovala také ubytovací a administrativní služby.

Verbování v americké armádě, na námořních základnách a na letištích prováděli zkušení vojáci, které předcházela jejich pověst a které Chennault právě z toho důvodu oslovil. Ne všude se však setkávali s pochopením místních velitelů, kteří měli námitky proti tomu, aby jejich piloti opouštěli aktivní službu při hrozícím konfliktu s Japonci či Němci jen tak. Nicméně prezidentský souhlas byl v tomto smyslu více než dostatečným protiargumentem. Dobrovolníci dostávali téměř ve všech případech nabídku hodnosti pilota – důstojníka, srovnatelnou s hodností poručíka americké armády a platu ve výši 600 dolarů měsíčně. Zvláště kvalifikovaní muži pak měli možnost dosáhnout hodnosti vedoucího roje ( odpovídající hodností byl kapitán ) s platem 675 dolarů. Jednalo se o vskutku lákavou nabídku. Většina Američanů oslovených CAMCO totiž sloužila v amerických ozbrojených silách jako podporučíci nebo praporčíci a přinejmenším jeden z nich byl pouhým vojínem. Podpis smlouvy proto znamenal okamžité povýšení a nárůst platu. Verbíři jim zároveň slibovali také bonusy za každé sestřelené japonské letadlo. Deklarovaným účelem jejich mise byla obrana takzvané Barmské cesty, po níž Číňané ze Singapuru přisouvali zásoby. Motivace Američanů byly různé. Většina z nich však kontrakt podepsala z finančních důvodů, kvůli dobrodružství a příležitosti navštívit exotický Dálný východ nebo jen proto, že se domnívali, že boj proti Japoncům bude snazší než očekávaná válka s Němci.

( Údržba jednoho z Tomahawků Létajících tygrů na letišti v Kchun – mingu )

Primární výzbrojí AVG se staly letouny typu P – 40, které Číňanům poskytla firma Curtiss – Wright a které nebyly v porovnání se svými japonskými protějšky vůbec špatné. Obratností sice za japonskými stroji zaostávaly, tuto nevýhodu však více než vyvažovalo jejich pancéřování, výzbroj a výdrž. Vzhledem k tomu, že se jednalo o letouny určené původně pro Brity, nesly britskou kamufláž a firma Curtiss – Wright také využila dané příležitosti k tomu, aby své sklady vyčistila od zastarávajících součástek. Tomahawky se sestavovaly v továrně blízko letiště Mingaladon na sever od Rangúnu a každý z nich putoval do Číny ve dvou přepravních bednách. Trup s motorem v jedné, křídla, ocas a vrtule ve druhé. Do Asie nakonec odcestovalo 99 bojových pilotů. Z toho se 59 dobrovolníků přihlásilo z námořnictva, 7 z námořní pěchoty a 33 z armády. Jejich smlouvy byly plné vyhýbavých frází, bez zmínky o boji, bonusech nebo dokonce létání. Společně s nimi CAMCO najala i 186 členů pozemního personálu jako mechaniky, zbrojíře, meteorology a další. Odjížděli v civilních šatech jako obchodníci, rančeři, ba dokonce i jako akrobati. Odjezd pilotů AVG měl původně proběhnout bez větší pozornosti ze strany veřejnosti, před novináři se jej však utajit nepodařilo.

Do Singapuru dorazili první z Američanů v srpnu 1941. Odtud pokračovali až na barmské letiště Kjedau, na sever od města Taunngu v údolí řeky Sitaunu. Tam se také rozdělili do tří letek:1. pod velením Roberta Sandella ( čísla 1 – 33 ), 2. vedené Jackem Newkirkem ( čísla 34 – 66 ) a 3., v jejímž čele stál Arvid Olson ( čísla 67 – 99 ). Newkirk si vybral téměř výhradně bývalé piloty námořnictva, Olson dával přednost zase pozemní armádě. Dne 1. srpna 1941 došlo také k oficiálnímu zřízení AVG, v jejímž čele stanul v hodnosti plukovníka čínského letectva právě Chennault. Po dosažení konečného stavu měla AVG 62 letounů ( přitom dva bez zbraní a vysílaček ). Do konce listopadu sice někteří piloti odešli, ale přišli zase jiní a tak Chennaultovi zůstalo na seznamu celkem 82 jmen. Jen asi 60 z nich však bylo připraveno k boji, přičemž podmínky, v nichž členové AVG pracovali, nebyly ani zdaleka ideální.

( Piloti AVG se přepravují ke svým strojům s typickou žraločí tlamou )

Chennault pořádal pravidelné přednášky, svým mužům objasňoval japonskou taktiku, ukazoval slabá místa japonských letadel a naléhal na to, aby zapomněli na techniky boje, které se učili doma. Místo nich měli adoptovat bojová pravidla RAF, vycházející ze zkušeností z bitvy o Británii. V listopadu 1941 se na letadlech objevily žraločí tlamy a každá letka si vybrala svůj vlastní symbol – zelené jablko s nahou Evou honíci Adama oblečeného v uniformě ( 1. letka ), černobílou pandu ( 2. letka ) a šarlatově rudou nahou krásku se svatozáří a křídly ( 3. letka ). Ve stejném měsíci dorazil i poslední kontingent pilotů. Původně plánované 2.  ( bombardovací ) a 3. ( stíhací ) AVG totiž odzvonila válka mezi USA a Japonskem, která vypukla 7. prosince 1941.

Hlavní úkol AVG spočíval v ochraně základny v čínském Kchun – mingu, podpoře protivzdušné obrany na důležitých úsecích fronty a udržování Japonců dál od Barmské cesty. Tato silnice, vedoucí z barmského Lašia do Kchun – mingu, byla totiž pro Číňany životně důležitá zásobovací tepna, která se po kapitulaci Thajska na začátku prosince 1941 ocitla ve vážném ohrožení. Kromě toho se Britové s Čankajškem dohodli, že AVG pomůže bránit letiště v Rangúnu. Chennault proto dostal rozkaz ponechat jednu z letek na letišti Mingaladon, zatímco zbytek AVG se krátce nato přesunul do Číny. Jejím dalším domovem se mělo stát letiště u města Kchun – ming. Dne 20. prosince vzlétly P – 40 AVG proti japonským bombardérům Kawasaki Ki – 48. Ve svém prvním boji s nepřítelem dosáhli američtí piloti 4 vzdušných vítězství, japonská 21. hikótai ( letka ) zaznamenala ztrátu 3 letounů, poškození 7 strojů a 14 mrtvých letců. AVG zaplatila 1 Tomahawkem bez ztráty pilota. Vděční obyvatelé Kchun – mingu uspořádali Američanům oslavu, ale Chennault tak nadšený nebyl. Jeho piloti většinou nebrali ohled na předchozí lekce a porušili snad všechny zásady, které se jim snažil vštípit.

( Skupinové foto Létajících tygrů z jara 1942 )

Příběh prvního boje AVG se dostal na stránky amerických novin, a časopis Time, otiskl článek s titulkem Krev pro Tigry. Legenda Létajících tygrů byla na světě. Původním emblémem amerických dobrovolníků měl být drak. Ten však nakonec vystřídal okřídlený bengálský tygr ve skoku s vytaženými drápy, který vyšel z dílny China Defense Supplies Inc. řízené Čankajškovým švagrem Sung C´- wenem. Sung se údajně nechal inspirovat čínským pořekadlem přidej tygrovi křídla, samotný návrh zrealizovali ve studiu Disney Pictures a v říjnu 1941 byl připraven k použití. První úspěšná akce Tygrů pak posloužila jako vynikající marketingová příležitost. USA potřebovaly hrdiny, kteří budou demonstrovat úspěchy bojujících Američanů a Létající tygři byli v tomto smyslu po ruce. Den před začátkem vánočních svátků zaútočily japonské bombardéry na Mingaladon a Rangún, další útok následoval o dva dny později. AVG v něm nárokovala 24 sestřelených letadel. Skutečné ztráty Japonců činily 10 letounů, jen v porovnání, japonští piloti nárokovali dokonce 36 sestřelů ( ve skutečnosti to ale bylo pouze 7 strojů, z toho 2 Tomahawky AVG ). Do pádu Rangúnu na konci února 1942 pak AVG zničila podle střízlivých odhadů 50 japonských letadel při ztrátě 10 vlastních strojů.

Ústup AVG pokračoval až do Číny, kam její zbytky dorazily na konci dubna 1942. Během vlastních útoků na japonská letiště a za soustavných náletů japonských bombardérů se neustále střetávali s protivníkem. Navíc k jejich úkolům přibily i útoky na pozemní cíle a přelety nad přátelskými čínskými jednotkami, jimž poskytovali leteckou podporu. Mezi Létajícími tygry nebyly tyto mise příliš oblíbené a v polovině dubna dokonce vedly ke vzpouře, kdy je celá řada pilotů odmítla nadále provádět, Chennault však zasáhl a své muže dokázal rychle umravnit. Už na konci prosince 1941 se objevil návrh začlenit příslušníky AVG do americké armády jako 23. stíhací skupinu, což by umožnilo jejich plynulejší zásobování a zvýšilo jejich efektivitu. Chennaultovým pilotům měl být vyplacen rozdíl mezi vojenským žoldem a platem, který dostávali od CAMCO a pokud by někteří z nich neodpovídali standardům amerických ozbrojených sil, na jejich místa měli nastoupit Číňané. Otázkou zůstávalo, jakým způsobem tato přeměna proběhne a kdo bude nově vytvořené jednotce velet. Volba nakonec opět padla na Chennaulta, který byl povýšen na plukovníka a 16. dubna obdržel hodnost brigádního generála. AVG byla 4. července 1942 formálně rozpuštěna a jako 23. stíhací skupina začleněna do sestavy 10. americké letecké armády ( 74., 75. a 76. letka ). Když se příslušníci AVG v létě roku 1942 připojili k americkým jednotkám, svou tygří identitu si do jisté míry zachovali i nadále. Díky tomu bylo možné prezentovat Létající tygry již zaběhnutým způsobem. Americká armáda ale nakonec odmítla uznat příslušníkům AVG jejich čínská vzdušná vítězství a z hlediska povýšení, odchodu nebo vysloužilecké penze jim nezapočítala ani dobu strávenou u čínského letectva. K nápravě došlo až na počátku 90. let 20. století.