Během 2. světové války prošla divize námořní pěchoty, pokud šlo o její organizační strukturu a od ní odvislých záležitostí, mnoha změnami, nicméně asi nejvýznamnější bylo zformování divize jako takové. Před 2. světovou válkou tvořila největší taktickou jednotku námořní pěchoty brigáda. V průběhu 1. světové války sloužily ve Francii dvě brigády námořní pěchoty, přičemž 4. brigáda námořní pěchoty se zúčastnila rozsáhlých bojů v Belleau Wood v Chteau Thierry, Saint Mihiel, Marbache a později ofenzívy Meuse – Argonne. Jak generál John J. Pershing, velitel Amerických expedičních sil, tak ministerstvo války odmítali opakované žádosti generálmajora George Barnetta o zformování divize námořní pěchoty. Na konci války v roce 1918 už měla námořní pěchota dostatek personálu, aby takovou divizi dokázala zformovat. Uzavření příměří pochopitelně znamenalo konce potřeby mít větší jednotku námořní pěchoty k dispozici. Zbývající příslušníci námořní pěchoty ve Spojených státech se vrátili k rutinní posádkové službě nebo expedičním povinnostem v Dominikánské republice a na Haiti.

Brigáda námořní pěchoty se normálně skládala ze dvou pluků, kulometného praporu, který byl rozdělen mezi oba pluky, zásobovací a velitelské roty a dělostřeleckého praporu. Se zformováním Flotilových sil námořní pěchoty začala také vznikat embryonální divize – vzniklo více permanentních jednotek, které bylo možné rozšířit a které vznikly s přímým záměrem, aby mohly být včleněny do vyššího taktického organizačního celku, pokud by to bylo nutné. 1. divize námořní pěchoty vznikla na základě 1. brigády námořní pěchoty. Byla umístěna na východním pobřeží Spojených států a její centrum se nacházelo v kasárnách námořní pěchoty v New River v Severní Karolíně, což poskytlo námořním pěšákům vhodnou a mnohem větší výcvikovou základnu, na níž se mohly cvičit nově vzniklé obojživelné vyloďovací síly. Na počest třináctého velitelé sboru generálmajora Johna A. Lejeuneho, který byl během 20. let přesvědčeným zastáncem koncepce předsunutých základen a pionýrem obojživelného boje, Sbor námořní pěchoty přejmenoval základnu New River na Camp Lejeune.

( Příslušník americké námořní pěchoty na Peleliu v září 1944 )

Výsledkem koncentrace bylo zformování 1. divize námořní pěchoty. V červenci 1942 před vyloděním na Guadalcanalu na Šalamounových ostrovech měla ve stavu celkem 19 514 mužů, z nichž bylo 865 důstojníků a 16 987 poddůstojníků a vojínů námořní pěchoty a 115 důstojníků a 1 547 mužů z námořnictva ( lékaři, zdravotníci a příslušníci námořních stavebních jednotek, tzv.  Mořské včely ). V průběhu 2. světové války si divize námořní pěchoty podržely tzv. trojkový systém, což znamenalo, že se skládaly ze tří pěších pluků, každý z nich ze tří praporů po třech rotách. Každý prapor měl ještě k podpoře ve stavu rotu zbraní, která se skládala z protiletadlové a protitankové čety, které byly vyzbrojeny kanony ráže 20 mm, minometné čety, vyzbrojené minomety ráže 81 mm a tří kulometných čet. Během vylodění na Guadalcanalu byly 20 mm protiletadlové kanony nahrazeny protitankový kanony ráže 37 mm, které pak rozbily mnoho japonských útoků ve stylu Banzai. Navýšení palebné síly každého pluku pak ještě představovala rota zbraní se skládacími houfnicemi ráže 75 mm a s přidělenou protiletadlovou a protitankovou četou.

Střelecké čety sestávaly ze tří střeleckých čet a čety zbraní s minometnou sekcí, vyzbrojenou minomety ráže 60 mm a sekcí lehkých kulometů. Četa pak sestávala z velitelství čety, tří střeleckých družstev a družstva vyzbrojeného automatickými puškami BAR. HQMC použilo tento trojkový systém z toho důvodu, že poskytoval velitelům maximální palebnou sílu během vyloďování a útoků z předmostí do vnitrozemí. Systém se ukázal jako velmi efektivní při ničení japonské obrany během postupu centrálním Pacifikem ( listopad 1943 – září 1944 ), zejména na Tarawě v Gilbertově souostroví a později na Saipanu na Marianách v polovině roku 1944. Během 2. světové války prošla divize námořní pěchoty dvěma organizačními změnami. Vzhledem k měnícímu se tempu války došlo HQMC k názoru, že je třeba z divize učinit efektivnější a flexibilnější válečný nástroj. Divize námořní pěchoty typu E oficiálně vznikly 15. dubna 1943. Oproti předcházejícím divizím typu D se jejich početní stavy zvedly o 451 námořních pěšáků a námořníků, současně došlo k redukci přesunem výsadkářského praporu a byly redukovány stavy praporů speciálních zbraní, lehkých tanků a zabezpečovacích praporů. Ve stejnou dobu HQMC sjednotilo tři plukovní transportní roty do jednoho motorového transportního praporu, ke kterému ještě přibylo dalších 84 námořních pěšáků a 130 vozidel, ženijním a pěším plukům přibylo dalších 100 mužů. Rozšířil se také dělostřelecký pluk, kterému přibyl prapor houfnic ráže 105 mm.

( Dva námořní pěšáci, z nichž jeden je vyzbrojen automatickou puškou BAR )

Na základě zkušeností z bojů na Tarawě a před nadcházejícími útoky na Mariany HQMC opět autorizovalo změny ve struktuře divize. Divize námořní pěchoty typu F oficiálně vznikly 5. května 1944 a měly o 2 500 mužů méně než její předchůdkyně. Byl rozpuštěn prapor speciálních zbraní, redukovány divizní obslužné jednotky a prapor obojživelných transportérů byl převeden na sborovou úroveň. Prapor lehkých tanků se stal samostatným praporem lehkých tanků a jeho početní stav se snížil na 594 mužů tím, že přišel o průzkumnou rotu, která byla přidělena divizi a spadala přímo pod velitele divize jako průzkumná rota, kterou předtím tvořili výsadkáři a Raiders. Ženijní a pionýrské jednotky byly také odděleny a vytvořily samostatnou součást v rámci divize. Kvůli jejich neustálé potřebě jinde byl z organického stavu divize vyňat námořní stavební prapor ( mořské včely ), nicméně se stal organickou součástí vyloďovací sil při bojovém vyloďování. Pokud šlo o dělostřelecký pluk, nyní sestával ze dvou praporů skládacích houfnice ráže 75 mm a dvou praporů houfnic ráže 105 mm. Dělostřelecký pluk divize námořní pěchoty byl znatelně menší, než tomu bylo u armádních protějšků. Důvodem byl obojživelný charakter divize námořní pěchoty. Armádní divize měly ve svém dělostřeleckém pluku ještě další prapor houfnic ráže 105 mm a prapor houfnic ráže 155 mm. Divize námořní pěchoty v případě potřeby dělostřelectva větších ráží používaly sborové dělostřelectvo.