Skvěle vycvičená a nadstandardně vyzbrojená jednotka se z amerických a kanadských dobrovolníků začala formovat v roce 1942 a do svého rozpuštění v roce 1944 prodělala řadu bojových nasazení, většinou v Itálii. Za 2. světové války proběhla řada operací, v nichž malé skupiny skvěle vycvičených vojáků plnily zdánlivě nesplnitelné úkoly. Ať už šlo o italské bojové potápěče, příslušníky SAS nebo Merillovy záškodníky, měli tito muži jedno společné. Šlo o vysoce motivované bojovníky s výborným výcvikem, ale většinou také s despektem k armádnímu drilu a služebním stereotypům. Přes odpor generálních štábů, které speciální jednotky zpravidla považovaly za sdružení nezvladatelných individualistů, jich za 2. světové války vznikla celá řada. Patří k nim i 1. skupina speciálních služeb, později proslavená jako Ďábelská brigáda.

U jejího vzniku stál výstřední britský vědec Geoffrey Pyke, který pracoval pro Velitelství kombinovaných operací. Navrhl vybudování autonomní jednotky specializované pro boj v zimních horských podmínkách. Norské přístavy, obsazené ostrovy v Atlantiku nebo italské hydroelektrárny, tam všude bylo možné tvrdě zasáhnout nepřátelské hospodářství. Podobných nájezdů se již dříve úspěšně zhostili britští Commandos, kteří však neměli specializovaný výcvik pro boj v horách, i když jízdu na lyžích a horolezectví tvrdě trénovali. Tvořit ji měli hlavně muži se zkušenostmi s přežitím v zimním terénu a poté, co její založení schválil Winston Churchill, se začalo s náborem vojáků a přípravou speciálního vybavení. Požadavky na jejich konstrukci a výrobu se však pro britský průmysl ukázaly jako příliš rozsáhlé, a tak ke slovu přišli Američané. Pověření rozpracovat strukturu jednotky s rozpisem potřebného materiálu obdržel v květnu 1942 podplukovník amerického Generálního štábu Robert T. Frederick. Podařilo se mu dotáhnout Pykeho představy a hlavně propracovat řadu životně důležitých detailů, které jeho předchůdce opomněl. Není divu, že v čele jednotky, sestavované pod krycím jménem Plough ( Pluh ), stanul právě on.

( Kanadští příslušníci Ďábelské brigády s lehkým minometem )

Podle původního plánu měli jednotku tvořit Američané, Kanaďané a Norové, ale pro nedostatek norských dobrovolníků, kteří v Británii vstupovali přímo do svých národních jednotek, nakonec vznikl útvar pouze kanadsko – americký. Do USA odjelo 697 kanadských důstojníků a vojáků, aby se zde zařadili pod americké velení. Řídili se vlastními vojenskými předpisy a dostávali od kanadské vlády služné, což byla ve srovnání s žoldem amerických spolubojovníků spíše almužna. Protože nemělo smysl dodávat malému kontingentu vše potřebné z Kanady a komplikovat již tak složitou práci zásobovačům, zajistili Američané kompletní výzbroj, vybavení i zásobování. Jednotka oficiálně vznikla 20. července 1942 a v zápětí začal na základně Fort Harrison v Montaně pod vedením instruktorů z řad Commandos a dalších speciálních jednotek tvrdý výcvik, zaměřený hlavně na lyžování, horolezectví a seskoky padákem.

Kanaďané pro službu u 1. skupiny speciálních služeb vybírali dobrovolníky, aniž by je seznámili s podrobnostmi nasazení. Oficiálně mělo jít o nábor k výsadkářům a pravdu rekruti zjistili až po příjezdu do Montany. Američané stanovili tvrdá kritéria výběru. Požadovali svobodné dobrovolníky ve věku 21 – 35 let s ukončenými třemi roky střední školy a se zkušenostmi se životem v drsné přírodě. Požadavek na vzdělání souvisel s nezbytným výcvikem v technických záležitostech. I když měla 1. skupina speciálních služeb jen 2 608 důstojníků a vojáků, převzala strukturu americké divize. Hlavní údernou sílu představovaly tři smíšené kanadsko – americké pluky, každý o síle 600 – 650 mužů, které se dále dělily do tří rot a čet. Každá četa se skládala ze dvou družstev, o 9 – 12 mužích, vedených seržantem. Původní úkoly jako seskoky v horách, přesuny na lyžích a likvidace cílů následované leteckou či námořní evakuací vyžadovaly větší palebnou sílu a pružnější řízení než u standardní pěchotní jednotky a proto organickou část jednotky tvořili i ženisté, zdravotníci, radisté a střelci z automatických zbraní a to ve svých funkcích vždy vzájemně zastupitelní. Uspokojování potřeb bojových pluků zajišťoval zásobovací prapor složený z dopravních, zdravotnických, zásobovacích a technických jednotek. Jeho příslušníkům se sice nedostalo natolik specializovaného výcviku, ale mohli vystupovat v roli střelců, nosičů raněných nebo strážných.

( Nášivka Ďábelské brigády odkazující ke skutečnosti, že ji tvořili Američané a Kanaďané )

Příslušnost k jednotce si branci museli zasloužit a každého, kdo náročný fyzický výcvik nevydržel, čekalo nemilosrdné vyřazení. Tvrdý trénink probíhal prakticky neustále. Vojáci zdolávali překážkové dráhy, běhali, cvičili s kmeny stromů a plnými tlumoky nebo v plné polní vyráželi na dlouhé pochody do blízkých hor. Jakmile napadl sníh, účastnili se pod vedením norských instruktorů v náročném horském terénu šestitýdenního lyžařského výcviku. Rekruti se neučili jen běhat na lyžích a sjíždět kamenité svahy, ale cvičili i taktiku boje malých jednotek, zimní horolezectví, přežití na sněhu a orientaci v terénu pomocí mapy a kompasu. Kromě toho je čekaly i technické disciplíny, jako bezdrátové spojení, práce s výbušninami, zdravotnický výcvik, řízení motorových vozidel a sabotážní školení. Následoval armádní výsadkářský kurz, ukončený dvěma seskoky. Naučili se střílet ze všech možných zbraní včetně nepřátelských, přesně vrhat ruční granáty a bojovat muž proti muži s dýkou nebo bodákem ve stylu Commandos. Každý jednotlivec se tak stal specialistou v mnoha vojenských oborech. Při způsobu boje, který 1. skupina speciálních služeb vedla, se důstojník mohl stát nosičem munice, stejně jako vojín mohl náhle zaujmout pozici velitele úderného družstva či navigátora, na jehož pohotovosti závisel osud celé jednotky.

Dokonale vycvičení bojovníci čekali na své první nasazení, které očekávali ještě v zimě let 1942/1943. Nakonec ale armádní velení rozhodlo jinak. Upustilo od zaměření na zimní sabotážní akce a 1. skupinu speciálních služeb reorganizovalo na údernou těžce vyzbrojenou jednotku, schopnou samostatně zničit klíčové body nepřátelské obrany. V dubnu 1943 byla převelena do Virginie, kde prošla výcvikem vyloďování na invazních člunech, řízení malých lodí a dalšími námořními specializacemi. Jejím příslušníkům se tak dostalo zcela všestranného výcviku, takže mohli být, snad kromě tropického pásma, nasazeni kdekoli na světě. Většinu bojů ale prodělali na Apeninském poloostrově, kde terén velmi nahrával obráncům. Spojenci tak po úzké italské botě postupovali přes hornaté vnitrozemí bez možnosti nasazení velkých tankových formací. Když už se nepřítele podařilo přimět k ústupu, okamžitě zaujímal pozice v další připravené obranné linii a boje tak začínaly nanovo.

( Optimisticky naladění vojáci 1. skupiny speciálních služeb )

V zimě let 1943/1944 se Němci uchýlili na tzv. Bernhardtovu linii v hornatém terénu mezi řekami Rapido a Garigliano, tvořícími přirozené překážky. Spojenecký postup mohl pokračovat po jediné silnici, kterou však chránily silné opěrné body na vrcholcích Monte La Difensa a Monte Camino, považované za nedobytné běžnou pěchotou. Proto vydalo velitelství rozkaz k dobytí asi 923 metrů vysoké hory La Difensa právě Ďábelské brigádě. Po průzkumu terénu její štáb připravil plán, který na první pohled vypadal šíleně, ovšem s vojáky, jež měla k dispozici, se mohl podařit. Úder měl přijít ze směru, kde se nacházely téměř kolmé skalní stěny a který proto Němci nehlídali. Útok byl svěřen 2. pluku, jehož příslušníci měli vyšplhat pouze s lehkými zbraněmi na plochý vrchol a za maximálního využití momentu překvapení obsadit nepřátelské pozice. Roli zálohy plnil 1. pluk, zatímco úkol mužů 3. pluku a zásobovacího praporu spočíval v zajišťování dopravy zásob na vrchol po jeho dobytí a v evakuaci zraněných.

K postavením americké 36. pěší divize na úpatí hory muži 1. skupiny speciálních služeb dorazili 1. prosince 1943 a ihned začali s přípravami k útoku. Následujícího dne navečer vyrazili vzhůru nejlepší horolezci, kteří měli za úkol ukotvit lana a usnadnit tak výstup ostatním. Překvapení Němců bylo dokonalé. Elitní vojáci během dvouhodinového nočního boje donutili nepřítele k ústupu a v očekávání brzkého protiútoku se okamžitě zakopali. Němci při vědomí významu hory začali Američany ostřelovat z děl a minometů, umístěných na okolních kopcích. Nejvíce to pocítili vojáci ze zásobovacích jednotek, kteří se s těžkými náklady na zádech neměli na strmých svazích kde ukrýt. Nehledě na německé bombardování však obránci, které brzy posílili muži 1. pluku, pozice udrželi a co víc, 5. prosince zaútočili na nedalekou horu Monte Camino, poslední ze strategických vrcholů v oblasti. Po šesti dnech tvrdých bojů byla 1. skupina speciálních služeb stažena k reorganizaci. Její ztráty činily 511 mužů padlých, raněných, nebo vyřazených z boje únavou či podchlazením. Při této akci, právem obdivované veliteli obou stran, její muži poprvé využili svůj horolezecký výcvik i speciální vybavení. Po několika dalších vítězstvích se stali noční můrou Němců. Dlouhá a úspěšná bojová cesta Ďábelské brigády skončila na podzim 1944. Německo měly definitivně srazit na kolena konvenční údery tanků a pěchoty a se specialisty na boj v horách a obojživelné operace se v plánech už nepočítalo. Rozkaz k rozpuštění jednotky přišel 23. listopadu 1944 a 5. prosince proběhl poslední nástup s insigniemi. Většina mužů s parašutistickou kvalifikací přešla do výsadkářských jednotek a řada ostatních nastoupila v různých armádních výcvikových zařízeních.