Armáda Spojených států, která měla v roce 1940 pouze dvě aktivní divize, se rychle rozšířila a zmodernizovala, aby se koncem roku 1942 mohla vydat proti nepříteli do severní Afriky.

Méně než dva roky před vstupem do 2. světové války se armáda Spojených států skládala pouze z 1. jízdní a 2. pěší divize. Po skončení 1. světové války ovlivnilo velikost armády izolacionistické hnutí spolu s hospodářskou krizí ve 30. letech. Na konci dekády měla armáda méně než 200 000 mužů. Reorganizaci a transformaci americké armády v moderní bojovou sílu v počtu více než 8 000 000 vojáků měli na svědomí hlavně dva důstojníci. Prvním z nich byl generál George C. Marshall, náčelník generálního štábu armády a generál Lesley J. McNair, velitel pozemních vojsk. Koncem roku 1941 se americká armáda rozrostla na 30 pěších, jednu jízdní a pět obrněných divizí. V roce 1945 měla již celkem 89 divizí, z toho 66 pěších, 16 obrněných a 5 výsadkových. Z tohoto počtu bylo celkem 70 divizí rozmístěno na evropském bojišti.

( Po Pearl Harboru zaznamenala americká armáda raketový nárůst počtu mužů ve zbrani )

Zatímco McNair pracoval na rozvoji moderní armády, charakterizované rychlostí a pohyblivostí, ve vedení amerických ozbrojených sil dosud převažovala doktrína utkat se s hlavními silami nepřítele a porazit je v přímém boji. McNair však upřednostňoval strukturu a výzbroj usnadňující pohyb. Například tank byl považován za podpůrnou zbraň pěchoty. Nejlépe tedy bude využit v boji proti nepřátelské pěchotě, nikoli v boji proti tankům. Proto se americké obrněné divize rozvíjely jako moderní kavalérie, které své pohyblivosti mohou využívat k průlomům. Když Spojené státy v prosinci 1941 vstoupily do 2. světové války, byla armáda zorganizována ve 36 divizích a měla více než 1,5 milionu mužů. Před Pearl Harborem ještě McNair změnil standardní pěší divizi ze čtvercového uspořádání na trojúhelníkový formát se třemi standardními pěšími pluky a s dalšími jednotkami v celkovém počtu 15 514 vojáků. Jak ale válka pokračovala, prováděly se další změny.

V rámci doktríny rychlých pohybů byly i zbraně konstruované jako mobilní. Navzdory námitkám z různých stran, sílícím s postupem německého Blitzkriegu v Evropě, nebyla až do roku 1940 schválena konstrukce amerického tanku s kanonem ráže 75 mm. Tanky byly všeobecně vyzbrojené kulomety a pouze lehkým kanonem ráže 37 mm. Lehké byly i protitankové zbraně, které byly brzy proti stále sílící pancéřové ochraně neúčinné. Přesto byly až do poloviny války omezené ráží 37 mm. Opožďoval se i vývoj samohybného dělostřelectva. Standardním polním dělem americké a později prakticky všech spojeneckých armád, byla tažená houfnice ráže 105 mm. V roce 1942 zredukoval generál Marshall strukturu armádního velení na tři složky: Pozemním silám velel McNair, letectvu velel generál Henry Arnold a zásobování řídil generál Brehon Somervell. Bylo rovněž vytvořeno oddělení válečného plánování, které mělo v době války poskytovat jednotlivým armádám strategické směrnice.