Dějiny jedné z nejslavnějších amerických tankových jednotek se začaly psát v červenci 1940 na základně Fort Benning ve státě Georgia. Prvním velitelem útvaru se stal generálmajor Charles L. Scott, zatímco výcvik personálu dostal na starosti tehdy ještě nepříliš známý plukovník George S. Patton. Když se v listopadu téhož roku Scott stal velitelem 1. tankového sboru, Patton, nyní již coby brigádní generál, se postavil do čela divize.

Jádro jednotky se ustavilo kolem útvarů, které zčásti bojovaly už na 1. světové války – 41. obrněného pěšího pluku, 66. a 67. obrněného pluku, 17. obrněného ženijního praporu, 142. obrněné spojovací roty, 82. obrněného průzkumného praporu, dělostřelectvo zastupovaly 14., 78. a 92. dělostřelecký prapor. Nechyběl ani opravárenský a obrněný zdravotnický prapor. O zábavu mužstva pečovala divizní kapela, jeho přestupky naopak řešila četa vojenské policie. Strukturou se jednotka zařadila mezi tzv. těžké obrněné divize sestávající ze dvou obrněných pluků. Každý z nich zahrnoval čtyři prapory středních a dva prapory lehkých tanků. Tuto strukturu si divize spolu se sesterskou 3. obrněnou divizí uchovala až do konce 2. světové války ( na rozdíl od dalších 14 obrněných divizí, které byly přetvořeny na lehké se třemi tankovými prapory. Divize spoléhala též na pěchotní složku, představovanou třemi mechanizovanými prapory.

( Znak 2. obrněné divize s heslem Hell on Wheels – Peklo na kolech )

Po dokončení výcviku se útvary 2. obrněné divize jako jedny z prvních složek amerických ozbrojených sil zapojily do bojů v Evropě a Středomoří. Tankisté, v jejichž znaku bylo motto „Hell on Wheels“ ( Peklo na kolech ), se měli i s obrněnci vylodit během operace Torch v severní Africe. Plánovači začlenili divizi, pod velením Ernesta N. Harmona, spolu s 1. obrněnou divizí do tzv. Západního úkolového uskupení vysazeného 8. listopadu 1942 u marocké Casablanky. Příslušníci 2. obrněné však do bojů v severní Africe zasáhli minimálně, protože většinu tažení zůstávali v záloze. Získali tak čas na další výcvik, který jim měl přijít velmi vhod. V dubnu 1943 velení divize převzal generálmajor Hugh Gaffey a zahájil jeho přípravu na operaci Husky, tedy invazi na Sicílii.

Při této operaci spadala 2. obrněná divize opět do Západního úkolového uskupení rozčleněného do čtyř výsadkových skupin. Jednotka byla zařazena do záložní skupiny, část jejích útvarů však přeci jen do boje zasáhla. 10. července 1943 totiž u Gely přistála 1. pěší divize podporovaná bojovou skupinou vyčleněnou právě z 2. obrněné. Pěchota i tanky musely záhy čelit protiútoku německých středních tanků Panzer III a IV tankové divize Hermann Göring, který pomohla rozbít až podpůrná palba spojeneckých křižníků a torpédoborců.

( Střední tank M4 Sherman se soupravou pro hluboké brodění ze stavu 2. obrněné divize se 10. července 1943 vyloďuje poblíž sicilské Gely )

O 11 dnů později americké tankisty čekalo další vylodění, tentokrát u Licaty, kde Shermany 3. tankového praporu 67. obrněného pluku zasahovaly ve prospěch 3. pěší divize. Tankisté po zbytek tažení spolupracovali s parašutisty 82. výsadkové divize a probojovali se až do Palerma, přičemž cestou k městu zajali tisíce italských vojáků. Během kampaně přešla divize do svazku Pattonovy 7. armády a setkala se tak po čase jedním ze svých prvních velitelů. V polovině srpna se boje na Sicílii chýlily ke konci a velení mohlo být spokojeno, neboť 2. obrněná utrpěla poměrně lehké ztráty.

Na oslavy ovšem nebylo příliš mnoho času, protože na podzim 1943 jednotku převeleli do Velké Británie. Zde se měla přichystat na podstatně těžší úkol v podobě invaze do Francie. Během výcviku opět došlo k výměně velitele. V dubnu 1944 se do čela divize postavil generálmajor Edward H. Brooks. Zatímco většina tankových formací v této době přešla na lehkou organizační strukturu, zachovala si 2. obrněná i nadále původní složení. Při operaci Overlord určilo velení 2. obrněné divizi za den vylodění až 9. červen 1944 ( den D + 3 ).

( Průzkumná hlídka 2. obrněné divize v ulicích Avranches projíždí kolem vraků německých vozidel )

První nasazení čekalo část jejích útvarů na poloostrově Cotentin, bráněnému dvěma prapory 6. německého výsadkového pluku a dvěma tzv.východními prapory, složenými vesměs ze sovětských dobrovolníků. Úkol dobýt poloostrov i správní centrum Carentan dostala na starost 101. americká výsadková divize. Přes zmatky při výsadku vyvinuli parašutisté na Carentan silný tlak a vyčerpaní němečtí výsadkáři večer 11. června město vyklidili. Během ústupu narazili na příslušníky 17. divize pancéřových granátníků SS Götz von Berlichingen, kteří spěchali posílit německou obranu Cotentinu. SS – Gruppenführer Werner Ostendorff okamžitě začal plánovat protiútok, aby dobyl město zpět do německých rukou. Jeho velkou výhodou bylo, že mohl nasadit i 48 samohybných děl Stug IV.

Samohybná děla měla vytvořit podmínky pro hlavní úder 37. pluku pancéřových granátníků SS, kteří 13. června kolem sedmé ráno zaútočili na levou část americké sestavy. Výsadkářům se podařilo Němce zpomalit a většinu obrněnců SS držela v šachu spojenecká letadla, přesto se situace 101. výsadkové stávala kritickou. Posily však již byly na cestě. Brigádní generál Omar Bredley z části právě vyloděné 2. obrněné divize zformoval bojovou skupinu, složenou mj. z roty středních a roty lehkých tanků a praporu motorizované pěchoty. Jakmile Bradleymu dorazily zprávy o zahájení německého útoku, tanky Sherman vyrazily ze shromaždiště u Signy ke Carentanu. Kolem 10:30 čelo sestavy dosáhlo města a po spatření prvních tanků s bílými hvězdami výsadkáři 101. parašutistické divize propukli v jásot. Shermany vyztužily obranu a kolem 14. hodiny zahájily protiútok. Jedna skupina udeřila v prostoru drženém 2. praporem 506. výsadkového pluku a zastavila hlavní německý útok, druhá vrhla Němce na ústup. Ti ztratili 79 padlých, 316 raněných a 61 nezvěstných a ztratily zhruba polovinu samohybných děl.

( Americké samohybné dělo M7 Priest ze 14. obrněného praporu polního dělostřelectva 2. obrněné divize v ulicích právě dobytého Carentanu, důležité silniční křižovatky )

Jako celek začali Američané 2. obrněnou divizi ve Francii vysazovat od 2. července 1944. Záhy se s velkým úspěchem zapojila do průlomu z Normandie, známém jako operace Cobra. Brooksovi tankisté tvořili pravé křídlo spojeneckých jednotek a koncem července se u Roncey setkali opět s příslušníky 17. divize pancéřových granátníků SS. Ti se spolu s útvary 2. tankové divize SS Das Reich pokoušeli uniknout hrozícímu obklíčení v Normandii. Na úzkých silnicích je ovšem zastihly jak obrněnce 2. obrněné divize, tak stíhací bombardéry. V následném boji německé formace ztratily většinu zbývající techniky, čímž američtí tankisté přispěli k oslabení srpnového německého protiútoku u Avranches.

Poté se 2. obrněná divize podílela na rychlém postupu Spojenců do Belgie a již 8. září dosáhla Albertova kanálu. U Sittardu překročila 18. září německé hranice a zaujala obranné postavení poblíž Geilenkirchenu. Ofenzivní činnost obnovili tankisté 2. obrněné 3. října útokem na Západní val u Marienbergu. Po dosažení průlomu překročila divize řeku Wurm a 16. listopadu obsadila Puffendorf, po němž následovalo 28. listopadu městečko Barmen na břehu řeky Rour. Zde přešla do obrany a připravila se k přezimování. Odpočinek však v polovině prosince přerušila německá operace Wacht am Rhein. Protiútok v Ardenách Spojence zaskočil a hasit požár musela kromě jiných i 2. obrněná divize, začleněná se 3. obrněnou do 7. sboru generála Josepha Collinse. Obě divize, pohybující se v severní části ardenského bojiště, představovaly díky těžké organizační struktuře mohutnou sílu. Proto je velení vyslalo podél vrchoviny Taille do protiútoku. Zatímco 3. obrněná zachytila úder jednotek 2. tankového sboru SS, 2. obrněná divize vyrazila k Dinantu vstříc 5. tankové armádě Hasso von Manteuffela.

( Shermany M4 americké 2. obrněné divize se na jaře 1945 prodírají těžkým terénem západního Německa )

K rozhodujícímu střetu mělo dojít v otevřené krajině poblíž Němci obleženého belgického Bastogne, klíčového bodu americké obrany. 2. německá tanková divize se tu snažila město obejít a její průzkumníci pronikli 23. prosince 1944 až na 9 kilometrů k Máse. Avšak Collins rozmístil své obrněnce velice takticky a podařilo se mu jednotky německé 5. tankové armády rozdělit na dvě části. Shermany 2. obrněné totiž 25. prosince zaútočily na 2. tankovou divizi a zbývající americké síly zaměstnaly 9. tankovou divizi i divizi Panzer Lehr, aby jí nemohly přispěchat na pomoc. Zatímco Američané znovu dobyli vesnici Humain, Manteuffelovým obrněncům docházelo palivo a jejich zbytky se již bez šance na průlom z obklíčení shromáždily u obce Cellem. Přeživší posádky pak dostaly svolení probít se zpět do svých linií na vlastní pěst. Koncem prosince 2. německá tanková divize přestala pod palbou příslušníků 2. americké obrněné divize existovat ( německá jednotka přišla celkem o 116 tanků a samohybných děl ). Tankisté 2. obrněné bojovali v zasněžených belgických lesích až do ledna 1945 přičemž od nepřítele vyčistili oblast od Houffalize po řeku Ourthe.

Při zaslouženém odpočinku u řeky Rour převzal v únoru 1945 velení 2. obrněné divize generálmajor Isaac D. White. Záhy se jeho muži zapojili do operace Grenade ( překročení řeky Rour  ) a koncem března i přechodu pře Rýn v rámci operace Plunder. Spolu se 3. obrněnou tvořila divize čelo severní části spojeneckých jednotek uzavírajících Rúrskou kapsu, v níž v dubnu 1945 uvízla a následně kapitulovala německá Skupina armád B. Dne 11. dubna 2. obrněná divize jako vůbec první americká jednotka dosáhla u Schönbecku břehů Labe, záhy však rozkazy její další postup zastavily. Dohoda nejvyšších spojeneckých představitelů přiřkla dobytí Berlína Rudé armádě. I tak 2. obrněná v červenci 1945 vstoupila do německé metropole jako vůbec první americká divize. Válečná bilance jednotky je impozantní. Zajala na 94 000 nepřátelských vojáků, osvobodila 22 500 spojeneckých válečných zajatců, zničila nebo poškodila na 266 letadel a vyřadila další tisíce nepřátelských vozidel. Příslušníci divize obdrželi 9 369 vyznamenání, včetně dvou Medailí cti, 23 Křížů za vynikající službu, 2 302 Stříbrných hvězd a 6 000 Purpurových srdcí. Za tyto úspěchy nicméně tankisté zaplatili více než 980 padlými, 4 450 zraněnými, 60 nezvěstnými a 266 zajatými.