( Jeden ze "španělských" Messerschmittů Bf 109F )

Kromě dobře známé dobrovolnické pěší divize složené ze Španělů a bojující na východní frontě ( divize Azul ), podle německého označení 250. pěší divize Wehrmachtu, zahrnovaly španělské dobrovolnické síly v Sovětském svazu i leteckou složku, která je dodnes známa jako Modrá eskadra ( Escuadrilla Azul ).

První příslušníci této jednotky přistáli na berlínském letišti koncem července 1941, tedy zhruba měsíc po zahájení německého útoku na SSSR ( operace Barbarossa ). I oni záhy zamířili na Východ. Do začátku roku 1944 se na východní frontě vystřídalo celkem pět španělských jednotek, které bojovaly jako součást Luftwaffe ve stíhacích eskadrách ( Jagdgeschwader ) JG 27 a JG 51 Mölders.

Španělští stíhači měli ve výzbroji standardní německé stíhací letouny Messerschmitt Bf 109 a Focke – Wulf Fw 190. Nad nekonečnými ruskými pláněmi se Španělé rozhodně nenechali zahanbit, když podle oficiálních záznamů sestřelili kolem 160 sovětských strojů při ztrátě 20 pilotů. Nejúspěšnějším pilotem se stal Gonzalo Hevia Álvarez de Quinones, který si připsal 12 vzdušných vítězství. Statutu leteckého esa dosáhlo dalších 15 mužů. Španělští letci však na východní frontě nelétali jen jako stíhači, ale pilotovali i transportní Junkersy Ju 52 a předchůdce slavných Junkersů Ju 87 v eskadrách střemhlavých bombardérů, Henschely Hs 123.