Přestože se francistické Španělsko po skončení krvavé občanské války v roce 1939 prezentovalo jako neutrální stát, vyslalo v létě 1941 na východní frontu dobrovolnickou jednotku. Útvar, který se zapojil do tvrdých bojů u Leningradu, vešel do dějin jako Modrá divize.

Politické postoje Španělska ve 2. světové válce představují složitou mozaiku. Francisco Franco, který po likvidaci republikánů disponoval absolutní mocí, si dal za cíl zachovat odstup od ničivého konfliktu. Občanská válka z let 1936 – 1939 znamenala pro zemi obrovské ekonomické ztráty a Franco nehodlal riskovat další oslabování státu. Proto dlouhodobě odolával Hitlerovým výzvám zapojit se do tažení po jeho boku, přičemž argumentoval nedostatečnou hospodářskou i vojenskou připraveností svých sil. To v Berlíně slyšeli velice neradi a španělský vládce postupně začínal tušit, že jistá forma účasti bude nezbytná.

( Na přilbě španělského dobrovolníka uprostřed je dobře vidět štít ve španělských barvách )

Mezi Francovými příznivci však působilo mnoho anglofilů a monarchistů, kteří by rozhodně nesouhlasili s vyhlášením války Velké Británii či Francii. Generál se k situaci postavil s pragmatismem sobě vlastním. Oficiálně vyhlásil neutralitu Španělska a veřejně neprojevil podporu žádnému z válčících táborů. Avšak v zákulisí podporoval střídavě obě strany. Německu, jehož legie Condor nacionalistům tolik pomohla za občanské války, například potají poskytoval suroviny pro válečný průmysl. Aby si neznepřátelil Brity, zavíral zase oči před britským námořní provozem v gibraltarské úžině. A to přesto, že Španělé měli oba břehy silně opevněné a kdykoli mohli proti lodím vojensky zasáhnout.

Situace se změnila v roce 1941, kdy Adolf Hitler začal připravovat úder na Sovětský svaz. Komunismus totiž Franco z duše nenáviděl a označení tažení jako protibolševické ( jak ho označil nacistický diktátor ), mu zaimponovalo. Franco nezapomněl na krvavé boje s levicovými republikány ve Španělsku a rozhodl se síly Osy podpořit. Ovšem zase nikoliv oficiálně, pouze tichým souhlasem se vznikem dobrovolnické jednotky začleněné do německé armády. Každý dobrovolník musel přísahat, že v rámci Wehrmachtu bude bojovat jen proti SSSR, nikoli proti západním Spojencům nebo kterémukoliv jinému západoevropskému státu. Díky tomu mohl Franco cítit zadostiučinění, že jeho vojáci potírají bolševismus, avšak zároveň se tak vyhnul riziku války s anglosaskými zeměmi.

(Španělští dobrovolníci odjíždějí na výcvik do německého Grafenwöhru )

Duchovním otcem dobrovolnické jednotky se stal ministr zahraničí Ramón Serrano Suner. Vytušil příležitost, že Španělsko může učinit zadost Hitlerovým výzvám, a rozhodl se zahrát na antikomunistickou strunu příslušníků fašistického hnutí Falanga. 24. června 1941 ( pouhé dva dny po zahájení německého útoku na SSSR, operace Barbarossa ) svolal shromáždění příslušníků Falangy a pronesl k nim plamenný projev. Po něm se vzedmula vlna fanatismu, k níž přispěla i propaganda v médiích vyzývající k pomoci Německu v jeho boji. Spokojený Serrano Suner vyzval německého vyslance, ať zjistí, zda Berlín umožní španělským dobrovolníkům, zapojit se do války. Odpověď přišla rychle a zněla pozitivně.

Koncem června vláda nechala zřídit náborovou kancelář a vyzvala zájemce ke vstupu do jednotky pro boj s komunismem. Zájem předčil očekávání a dobrovolníků se přihlásilo tolik, že již 2. července 1941 musel ministr nábor ukončit. Nejprve uvažoval o vyslání omezeného kontingentu asi 4 000 mužů, nečekaný zájem však umožnil sestavit celou divizi. Ta se začala formovat v Irúnu, kam proudili dobrovolníci z celé země. Údaje o počtu mužů se liší, určitě však přesáhl 18 000 ( 640 důstojníků, 2 270 poddůstojníků a 15 700 mužů ). Polovinu důstojnického sboru tvořili profesionální vojáci, kteří většinou za boj proti Sovětskému svazu očekávali rychlé povyšování. Značnou část jednotky představovali veteráni občanské války, příslušníci Falangy či kadeti vojenské akademie v Zaragoze. Osud však do řad divize zavál také další typy lidí. Šlo o intelektuály i osoby, které se bály režimu a chtěly dát najevo loajalitu, případně ve Francových očích odčinit svou levicovou minulost. Přihlásil se též jistý počet portugalských dobrovolníků. Avšak lisabonská vláda na rozdíl od té madridské akci neschvalovala, takže jejich počínání bylo de facto ilegální.

( Španělští vojáci, někteří již vyznamenaní Železnými kříži II. třídy za své bojové schopnosti v bojích na východní frontě přijíždějí domů na dovolenou, na hlavách mají tradiční rudé barety )

Do čela jednotky se postavil generál Augustin Munoz Grandes. Veterán občanské války se těšil pověsti schopného důstojníka, který v roce 1938 velel francistickému armádnímu sboru v bojích o Katalánsko a po porážce republikánů působil jako vojenský guvernér na Gibraltaru. Volba na něj padla i proto, že se těšil Hitlerově důvěře. Jeho muži vzhledem k charakteru útvaru nemohli obléknout uniformy španělské armády, a tak speciálně pro ně vznikl stejnokroj kombinující rudé barety monarchistů, legionářské kalhoty v khaki barvě a modré košile Falangy. Právě tento prvek uniformy dal jednotce i neoficiální jméno – Modrá divize ( španělský División Azul ). Oficiální označení znělo Španělská dobrovolnická divize, Němci jednotku klasifikovali jako 250. pěší divizi Wehrmachtu. Popsanou uniformu nosili příslušníci divize výhradně ve Španělsku, když přijížděli z fronty na dovolenou. Na bojišti oblékali standardní šedé pěchotní stejnokroje Wehrmachtu doplněné na pravém rukávu nášivkou s nápisem Espana ( někdy též v německém znění Spanien ) a španělskými národními barvami.

13. července 1941 vyrazil první kontingent vlakem z Madridu do bavorského Grafenwöhru, kde na něj čekal pětitýdenní výcvik. Záhy následoval i zbytek divize. Německá armáda zde jednotku rozdělila na čtyři pěší pluky podle zvyklostí ve španělské armádě. Toto gesto však rychle ustoupilo praktickým potřebám a snadnějšímu zařazení divize do německého zásobovacího systému. A tak 250. divizi ještě v Bavorsku dle německých zvyklostí rozčlenili na tři pluky a čtvrtý mezi ně rovnoměrně rozdělili. Každý z trojice pluků obdržel jméno podle španělského města ( Barcelona, Valencie a Sevilla ). Pluky sestávaly vždy z trojice praporů o čtyřech rotách, které podporovaly protitanková a minometná rota i dělostřelecký pluk vyzbrojený kanony ráže 150 mm. Velení sestavilo též úderný oddíl, jehož vojáci byli primárně vyzbrojeni samopaly. Později však došlo kvůli utrpěným těžkým ztrátám k jeho rozpuštění.

( Španělé pochodují na obranné pozice v úseku Novgorod – Těremec, kde vystřídají oslabenou německou 126. pěší divizi )

Posledního červencového dne složila divize slavnostní přísahu Adolfu Hitlerovi. Následně Němci začlenili Modrou divizi do skupiny armád Střed, jejíž hlavní úkol spočíval v dobytí sovětské metropole. Přesun na frontu začal 20. srpna, avšak v jeho průběhu došlo k incidentům nepříliš disciplinovaných Španělů, několik z nich dokonce dezertovalo. Vlak dopravil příslušníky divize do polských Suwalek, odkud měli pěšky vyrazit na pochod o délce 900 kilometrů. Velení Wehrmachtu naplánovalo trasu vedoucí přes Litvu a Bělorusko až do cílového Smolensku. Odtud měli po odpočinku pochodovat na moskevskou frontu. Nakonec však Němci vyhodnotili situaci jinak a 26. září přesměrovali Španěly k Leningradu. Zde měla 250. divize posílit skupinu armád Sever při úsilí obklíčit město.

V polovině října Divize Azul konečně dorazila do oblasti Novgorodu, kde nahradila vyčerpanou 126. pěší divizi a zaujala pozice na úseku Novgorod – Těremec. Z německých hlášení vyplývá, že ačkoliv se během náročného přesunu Španělé projevovali všelijak, v boji se osvědčili jako spolehlivá síla. V lednových bojích roku 1942 se při obraně vyznamenal 262. i 263. pěší pluk, avšak za cenu těžkých ztrát. Koncem měsíce dle některých zdrojů jednotce zbývalo pouhých 6 000 bojeschopných mužů, což si vyžádalo nástup dalších dobrovolníků. Od května do září 1942 posílilo jednotku 15 nových praporů, každý o síle 1 200 – 1 300 vojáků. S nimi přišla i jistá ideová změna, protože došlo k oslabení původního, značně fanatického jádra jednotky. Mezi novými dobrovolníky se ocitli též lidé, kteří do Sovětského svazu neodjeli bojovat z přesvědčení, ale kvůli snaze vydělat peníze. Nechyběli mezi nimi ani zločinci prchající před spravedlností ( jsou zaznamenány případy, kdy tito muži již cestou na frontu rozkradli vagón s jídlem nebo si přivlastnili zavazadla německých důstojníků ).

( I přes mnohdy všelijaké a nevojenské chování se Španělé v boji osvědčovali velmi dobře a mnozí z nich byli vyznamenáni vysokými německými vyznamenáními, včetně např. Železných křížů )

Koncem srpna 1942 byla Modrá divize přesunuta od Novgorodu blíže k Leningradu. Ani zde si však její příslušníci neodpočinuli, neboť poblíž Kolpina prodělali další urputné boje a ztratili mnoho padlých, raněných a také zajatých. Po německé porážce u Stalingradu se zde Španělé ocitli v nezáviděníhodné situaci, protože velení Wehrmachtu odsunulo značné německé síly na jih. Na divizi tak náhle směřovalo ještě více sovětských útoků. V prosinci 1942 převzal velení nový velitel, generál Esteban – Infantes. Tento veterán z marockého bojiště za občanské války působil jako náčelník štábu různých francistických uskupení. Nyní pod jeho velením drželi Španělé pozice kolem Leningradu.

V únoru 1943 na Modrou divizi plnou silou dopadl sovětský úder, jímž se 55. armáda pokusila prolomit obležení města. V bitvě u Krásného Boru čelila jednotka sedminásobně silnějšímu nepříteli podporovanému tanky. Španělé utrpěli děsivé ztráty ( až 70 %! ), ale udrželi pozice a obležení Leningradu mohlo pokračovat další rok. Divize zůstávala na leningradské frontě, avšak morálku nahlodávaly další katastrofy způsobené jak útoky Rudé armády, tak zimou, hladem a celkovým vyčerpáním. Zprávy o utrpění jednotky se dostaly až k Francovi, který se jí rozhodl opět posílit. Vedle dobrovolníků tentokrát povolal do služby též brance a tak zapojil do bojů 2. světové války i regulérní španělskou armádu a porušil tak neutralitu své země.

( Španělští dobrovolníci odrazili v únoru 1943 mohutný útok vojsk sovětské 55. armády, ale za cenu téměř úplného zničení jednotky )

Pokud sečteme všechny španělské muže, kteří se při rotacích jednotlivých turnusů zapojili do bojů na východní frontě, dojdeme k číslu převyšujícímu 45 000. Hitler i Franco ocenili bojové výkony Modré divize řadou vysokých vyznamenání. Vojákům 250. pěší divize se dokonce dostalo obzvláštní cti, kdy někteří obdrželi speciální medaili určenou výhradně pro španělské dobrovolníky. Toto vyznamenání navrhl sám Adolf Hitler. Pro žádnou jinou zahraniční jednotku Wehrmachtu takto unikátní medaile nevznikla.

Přestože generála Franca výdrž dobrovolnické divize nadchla, podivné spojení neutrální země s nacistickým Německem se stávalo neudržitelným. Nasazení Modré divize na východní frontě čelilo rostoucí kritice španělských konzervativců ve vládě, církevních představitelů i diplomatů a dalších zástupců zemí protihitlerovské koalice. Podle některých historiků právě tento tlak vedl k návratu jednotky do Španělska. Stalo se tak v říjnu 1943. Jiné zdroje Francovo rozhodnutí připisují obrovským ztrátám i rostoucím pochybám o vítězství Osy.

( Podle nejnovějších údajů zahynulo na východní frontě asi 4 000 španělských dobrovolníků )

Zbytky zdecimované Modré divize se v polovině října shromáždily u Königsbergu ve Východním Prusku a začaly s přesunem domů. Poslední transport dorazil na Pyrenejský poloostrov v prosinci a ve městě Valladolid jednotku oficiálně rozpustili. Zatímco část přeživších se vracela do Španělska s úlevou, jiní vojáci nechtěli Francova rozkazu uvěřit. U Leningradu si prošli peklem, který přestáli, a chtěli pokračovat v boji. Snad až třetina Španělů si myslela, že generálův rozkaz představuje pouze divadlo před západními velmocemi a že si generál přeje zachování divize na východní frontě. Do reality je 3. listopadu 1943 probudil až oficiální demobilizační rozkaz s Francovým vlastnoručním podpisem.

Část mužstva však skončit s bojem nechtěla. Asi 2 500 vojáků, většinou příslušníků Falangy, utvořilo Modrou legii ( Legion Azul ). Posílili je i další muži, kteří ze Španělska, nyní již ilegálně, odcházeli bojovat proti SSSR. Legie bojovala na leningradské frontě až do ledna 1944, kdy ji ofenzíva Rudé armády téměř zničila. Dalších asi 500 Španělů vstoupilo do různých útvarů Waffen – SS. Na 140 z nich vytvořilo pět čet Spanische – Freiwilligen Kompanie der SS 101. Němci jednotku připojili k 28. dobrovolnické divizi SS Wallonien, která v Pomořansku a Braniborsku bojovala s postupující Rudou armádou. Později se přeživší Španělé jako součást 11. dobrovolnické divize pancéřových granátníků SS Nordland pod velením SS – Hauptsturmführera Miguela Ezquerrazy zapojili i do poslední bitvy o Berlín. Údaje o ztrátách španělských dobrovolníků se značně liší. Sověti po válce tvrdili, že Modrá divize přišla o více než 40 000 mužů, novější a důvěryhodnější studie hovoří asi o 4 000 padlých a 8 500 raněných. Do sovětského zajetí padlo dalších 330 mužů, z nichž více než 100 v zajetí zemřelo, přeživší se domů vrátili až v roce 1954.