Podle ženevských úmluv z roku 1949 se děti do 15 let nesmějí účastnit bojových operací. Za 2. světové války se však nic takového nedodržovalo, zvláště v těžce zkoušeném Sovětském svazu.

S jednotkami se často pohybovali i chlapci a dívky označovaní jako synové a dcery pluku. Šlo o děti, které se ztratily, přišly o své rodiče a nebo si je jejich např. ovdovělý otec vzal sebou do války v domnění, že budou více v bezpečí u něj, než někde samy v týlu. Nechyběly však ani děti, které samy opustily domovy a vydaly se na frontu. Mnohdy se pak tyto děti staly příslušníky té či oné jednotky i oficiálně. Jako dobrovolníci dostali uniformu a někdy i vlastní zbraň. Jak jsem uvedl, tento fenomén se rozšířil zejména během 2. světové války v SSSR, ale nešlo o nic nového. V 18. století byl v každé ruské carské jednotce malý bubeník a malé děti se nacházely dokonce i v armádách francouzského císaře Napoleona.

( 15 letý průzkumník Vova Jegorov na fotografii z dubna 1942 )

Podle údajů ministerstva obrany dnešní Ruské federace sloužilo během Velké vlastenecké války, tedy letech 1941 – 1945, u frontových jednotek asi 3 500 dětí ve věku do 16 let. Kromě pravidelných útvarů jich ale neznámé, a ne zrovna malé číslo, bojovalo i u partyzánských oddílů.

Většina ze synů pluku plnila různé pomocné funkce, dcery pluku se uplatňovaly zejména jako sanitářky. Mnoho dětí se ale zapojilo i do přímých bojových operací jako průzkumníci, „standardní“ pěchota, několik jich bylo dokonce tankisty či letci. A to je i případ nejmladšího letce 2. světové války, 14 letého Arkadije Kamenina, který létal jako spojař a později i pilot v dvoumístném dvojplošníku Polikarpov Po – 2. V dubnu 1945 měl nalétáno celých 283 hodin. Za své činy byl vyznamenán Řádem Rudého praporu a dvěma Řády Rudé hvězdy. Od podzimu 1943 sice byli neplnoletí vojáci odvoláváni z bojových jednotek a odesíláni na vojenské školy, řada z nich ale u svého útvaru zůstala až do konce války.