Vývoj v období mezi dvěma světovými válkami byl v sovětském Rusku, později v Sovětském svazu, atypický. Na úkor životní úrovně většiny obyvatel se podařilo vybudovat mohutný vojenský průmysl a vyzbrojit početnou armádu. Otázkou tak zůstává, nakolik byla mohutná Rudá armáda vlastně bojeschopná.

Rudá armáda se skládala z pozemních vojsk, vojenského letectva a námořnictva. Od roku 1939 byla služba v ní povinná. Toho roku měla 2 miliony mužů, k 21. červnu 1941, tedy pouhý den před německou invazí, disponovala již 5,5 miliony vojáků. Navíc došlo roku 1940 ke zvýšení průmyslové produkce, jelikož se přešlo z pětidenního na sedmitýdenní pracovní týden. Muže odvedené do armády nahradily v průmyslu a zemědělství částečně ženy, částečně mládež. Přesto údajně chybělo zhruba 1,4 milionu dělníků.

( Vlivem nově zavedeného sedmitýdenního pracovního týdne se v roce 1940 podařilo zvýšit průmyslovou výrobu – na fotografii výrobní provoz středních tanků T – 34/76 )

Vojenské okruhy, později fronty, se skládaly z armád a směrem dolů ze sborů, divizí, pluků, praporů/oddílů, rot/baterií, čet a družstev. Mimo ně existovaly samostatné brigády některých druhů vojsk, především dělostřelectva a ženistů. Základ pozemních sil tvořily střelecké ( pěší ) formace, jezdectvo a dělostřelectvo. Ve druhé polovině 30. let Sověti nesprávně vyvodili poznatky z občanské války ve Španělsku. Díky tomu byly rozděleny tankové sbory, zastaven vývoj nových protitankových děl, ukončena výroba protitankových pušek a samopalů a začalo se znovu prosazovat jezdectvo proti motorizované pěchotě. Tankové útvary a jednotky byly přičleněny k podpoře střeleckých a jezdeckých divizí.

Obrovské problémy ve válce s malým Finskem vedly k novým reorganizacím, jež začaly v roce 1940 s předpokládaným dokončením v letech 1942 – 1944. Hlavním úkolem bylo zformování 29 mechanizovaných sborů podřízených armádám. Tvořily je dvě tankové a jedna motorizované střelecká divize. Jednalo se celkem o 37 000 vojáků, 1 031 tanků, 268 obrněných automobilů, 358 děl a minometů, 350 traktorů a 1 700 motocyklů. Paralelně s nimi existovaly střelecké sbory tvořené třemi střeleckými divizemi a dále byly v sestavě výsadkové sbory složené ze tří výsadkových brigád.

( Tristní situace panovala zejména u tankových jednotek, kde panoval nedostatek paliva i střeliva, a také kvalitně vycvičených posádek bylo poskrovnu )

Rudá armáda se 22. června 1941 skládala z 27 armád se 32 střeleckými, 29 mechanizovanými a 4 jezdeckými sbory a dalšími jednotkami. Jednalo se celkově o 198 střeleckých, 61 tankových, 31 motorizovaných, 13 jezdeckých a 7 horských divizí, 169 samostatných dělostřeleckých pluků, 10 protitankových brigád a další síly.

Střelecká divize se skládala ze tří střeleckých pluků, dělostřeleckého houfnicového pluku, dále praporů a oddílů průzkumného, lehkého dělostřelectva, protitankových děl, protiletadlových děl, minometů, automobilového dopravního, zdravotnického a ženijního – celkově 14 500 mužů. Tanková divize byla tvořena dvěma tankovými pluky, motorizovaným a dělostřeleckým plukem, průzkumným, spojovacím, ženijním, protiletadlovým a opravárenským praporem – celkově 11 343 vojáky, 210 středními tanky T – 34, 63 těžkými KV, 102 lehkými T – 26 nebo BT. Motorizovaná střelecká divize měla dva motorizované střelecké pluky, tankový pluk, dělostřelecký oddíl, průzkumný, spojovací a protiletadlový prapor.

( Na západní hranici disponoval Sovětský svaz 9 000 letouny, z nichž však pouze asi 1 500 bylo moderních konstrukcí, jako např. tento bombardér Petljakov Pe – 2 )

Před vypuknutím sovětsko – německé války bylo v příhraničních okruzích rozmístěno 170 divizí a dvě samostatné brigády, tedy 2 680 000 mužů, 37 500 děl, 1 475 tanků ( T – 34 a KV ), 24 000 tanků starších konstrukcí ( T – 26, BT, T – 28 ), 1 540 letounů nových typů ( MiG – 3, LaGG – 3, Pe – 2, Il – 2 ), 6 946 stojů starších typů ( I – 15, I – 153 a I – 16 ), k uvedenému je nutno připočítat také přibližně 2 500 obrněných automobilů řady BA. Obranu pobřeží mělo zajišťovat Severní, Baltské a Černomořské loďstvo. Na řekách působily Pinská a Dunajská flotila monitorů a dělových člunů.

Od severu na jih tvořily hlavní síly tyto vojenské okruhy: Leningradský, Baltský zvláštní, Západní, Kyjevský a Oděský. Mimo ně existovalo v rámci SSSR ještě 12 dalších vojenských okruhů. Celková šířka obranného pásma činila přibližně 4 500 kilometrů. Téměř dvě třetiny sil pohraničních vojenských okruhů byly součástí tzv. krycích armád, které měly houževnatou obranou do hloubky 100 – 150 kilometrů při využití terénu, polních opevnění a opevněných prostorů umožnit mobilizaci, soustředění a rozvinutí Rudé armády k protiútoku. Zbytek sil se nalézal ve vzdálenosti 500 – 600 kilometrů od hranic, což představovalo při nízké mobilitě Rudé armády a slabé dopravní infrastruktuře ztrátu dvou i více týdnů z hlediska nasazení do boje.

( V pohraničních regionech Sovětského svazu mohla Rudá armáda nasadit až 2 500 obrněných automobilů, např. typ BA – 20M )

Vzdušné síly byly po reformách podřízeny pozemním vojskům nebo válečnému námořnictvu, dálkové bombardovací letectvo ( celkem 13,5 % strojů ) bylo přímo podřízeno Stavce ( vrchnímu velení ). Před útokem bylo rozmístění v západní části SSSR následující: Leningradský vojenský okruh se šesti divizemi disponoval 1 270 letouny, Baltský zvláštní vojenský okruh s pěti divizemi disponoval 1 211 letouny, Západní vojenský okruh se šesti divizemi disponoval 1 789 letouny, Kyjevský vojenský okruh s deseti divizemi disponoval 1 913 letouny, Oděský vojenský okruh se třemi divizemi disponoval 950 letouny. Severní flotila pak měla celkem 116, Baltská 707 a Černomořská 624 strojů. Válečné námořnictvo mělo kolem 200 000 příslušníků, ale jeho vliv byl v počátcích bojů minimální. Rudou armádu doplňovalo zhruba 150 000 pohraničníků – příslušníků NKVD a NKGB. Tyto útvary však byly krátce před 22. červnem z velké části staženy do týlu a prostory předány armádním jednotkám, které je většinou neznaly.

Přehled sovětské vojenské moci vypadá monstrózně, avšak realita byla odlišná. Vysocí sovětští velitelé především vycházeli z představ boje ve stylu 1. světové války. Nepočítali s překvapivým útokem a předpokládali, že budou moci mobilizovat a připravovat se zhruba dva týdny. V červnu 1941 nebyla dokončena reorganizace ani přezbrojování Rudé armády. Krycí vojska z taktického hlediska dislokovalo velení nevhodně, což umožňovalo jejich obklíčení, a zálohy použitelné k protiútokům do 24 hodin od vypuknutí války byly slabé. Velení Rudé armády reagovalo velmi pomalu na posunutí hranic do Polska a Rumunska z hlediska opevňovacích prací. Tzv. Stalinova linie byla dokončena jen částečně a vyzbrojena jen zhruba z 30 %, vyskytovaly se neopevněné prostory o šířce až 25 kilometrů. Položeno bylo jen asi 25 – 30 % min. Chybělo 30 % protiletadlových děl. Nebyla postavena či dostavěna kasárna, takže vojáci mnohdy bydleli po vesnicích a velitelé byli v některých případech vzdáleni i 10 kilometrů od svých vojáků. Sověti dokončili stavbu pouze 13 – 30 % elektrických vedení a chyběly generátory. Divize měly v příhraničních regionech obvykle jen jeden pluk, zatímco ostatní se nacházely i o 100 – 400 kilometrů vzadu.

( Jen nedlouho před německým útokem byla většina pohraničníků spadajících pod jednotky NKVD stažena do týlu a jejich prostory obsadily armádní jednotky, které je neznaly )

Podle maršála Žukova bylo bojeschopných pouze asi 5 tankových sborů z celkových 29. Tanky a další technika se z hlediska bojeschopnosti dělily do pěti kategorií, přičemž nasazeny byly pouze první dvě. Hrubým odhadem bylo dle různých zdrojů bojeschopných 7 000 – 8 500 strojů. Ze starších typů potřebovalo 44 % střední a 29 % dokonce generální opravu. V jakém stavu byla Rudá armáda 22. června 1941, je dobře vidět na 32. tankové divizi 4. mechanizovaného sboru v prostoru Lvova, ta byla přednostně vybavená novými tanky T – 34 a KV, a tvořila tak asi nejlépe vyzbrojenou formaci Rudé armády.

Posádky měly za sebou jen několik hodin cvičné jízdy, technici neznali vozidla vůbec. Chybělo téměř 30 % tanků, 70 % vysílaček, 72 % ženijního materiálu, 78 % automobilů a až 98 % náhradních dílů. Výcvik se prováděl na starých typech. V celém prostoru západní hranice SSSR bylo asi jen 300 vycvičených posádek pro nová vozidla, přičemž ostrá střelba se neprováděla pro nedostatek munice. Mechanizované sbory měly v průměru 12 % a méně předepsaného množství střeliva pro tanky. Chyběli dokonce i vojáci, střelecké divize na západě měly 9 000 – 12 500 mužů.

( Sovětské námořnictvo disponovalo 200 000 muži, jejich vliv byl však v počátcích sovětsko – německé války jen malý )

Situace v letectvu měla rovněž daleko k ideálu. Například z plánovaných 2 800 pilotů bylo k 22. červnu na nová letadla přeškoleno pouze 932. V rámci Západního zvláštního vojenského okruhu mělo oprávnění létat na 262 strojích MiG – 1 a MiG – 3 pouze 140 pilotů. Přeškoleno bylo jen asi 10 % mechaniků. V rámci výcviku havarovala každý den až 3 letadla. Ani nové typy stíhacích strojů neměly dostatek radiostanic. Dostával je každý 15. letoun a z těch zbývajících měl každý druhý pouze přijímač. Velitelských a letištních radiostanic byla k dispozici zhruba polovina. Uspěchané reorganizace vedly k tomu, že bylo zároveň rozestavěno nebo rekonstruováno na 251 letišť, která se dala využít jen částečně, nebo vůbec ne. Např. v celém Západním zvláštním vojenském okruhu bylo pouze 16 použitelných letišť, na ostatních stála letadla doslova namačkaná na sobě a piloti bydleli kilometry daleko.

Zásadní nedostatek představovala logistika, neboť Rudá armáda měla například zásoby pohonných hmot pouze na dva týdny bojové činnosti. O část z nich navíc v několika prvních dnech bojů přišla. Nedostatek skladů vedl k tomu, že např. dělostřelecká munice byla měsíce uložena pod širým nebem a další v železničních vozech se všemi důsledky na její technický stav. Většinu následně zničil nebo ukořistil nepřítel. Klíčový problém však spočíval v nízké odborné i morální úrovni části vojáků z povolání. Lze tedy konstatovat, že 22. června 1941 stála proti Německu a jeho spojencům velká Potěmkinova vesnice, nikoli armáda.