Černomořská flotila dlouhé měsíce dopravovala do obležené pevnosti vojáky a válečný materiál. Námořníci pomáhali udržet poslední výspu sovětského námořnictva na Krymu až do doby, kdy Luftwaffe zredukovala přísun zásob na zanedbatelné minimum.

Ze zmatků revoluce a občanské války se Černomořská flotila vzpamatovala poměrně pozdě a tradičnímu lokálnímu rivalovi Turecku mohla začít konkurovat teprve na konci 20. let. O několik roků později početné síly s Turky srovnala, jenže právě v ten moment ji citelně zasáhly stalinistické čistky. Stalin svým námořníkům nikdy příliš nevěřil, a tak proti nim zasáhl mimořádně tvrdě. V roce 1937 pověřil šéfa politického oddělení Rudé armády Petra Smirnova, aby v námořnictvu tak říkajíc „udělal pořádek.“

( Největším plavidlem Černomořské flotily byla bitevní loď Pařižskaja komuna, zde na fotografii ostřeluje německo - rumunské jednotky obléhající v letech 1941 - 1942 Sevastopol, hlavní přístav flotily )

Smirnov dobře chápal, co se po něm žádá, a poslal před popravčí četu velitele Černomořské flotily Ivana Kožanova i jeho nástupce Petra Smirnova – Světlovského. Zdálo se, že se ani admirál Ivan Jumašev v životně nebezpečné funkci nestihne rozkoukat. Naštěstí pro něj si důstojníci vedeni pudem sebezáchovy přestali podrážet nohy, začali spolupracovat a v rámci svých možností se vzájemně chránili. Jumaševa nadřízení podrželi, a tak místo na popraviště putoval na Dálný východ. Do čela Černomořské flotily po něm v březnu 1939 nastoupil Filip Okťabrskij, který ve funkci vydržel až do roku 1943. Politruk Smirnov se mezitím ocitl v nemilosti a Stalin jej nechal zastřelit.

Námořníci si oddechli, ale ztráty v řadách důstojnického sboru se daly zacelit jen obtížně. Ani sám admirál Okťabrskij neměl příliš dobré vzdělání. V 1. světové válce sloužil jako topič a námořní akademii absolvoval v dobách, kdy středoškolští profesoři učili frekventanty číst a psát a komisaři marxismus – leninismus. Odborné předměty žáci studovali sami ze starých carských učebnic, protože revoluce zahubila každého, kdo by je mohl přednášet.Okťabrskij měl však zdravý rozum a hodlal náležitě využít toho, že počasí na Ukrajině umožňovalo na rozdíl od zamrzajícího Baltu celoroční výcvik. Na jaře 1941 Černomořská flotila disponovala směsicí starých carských i modernějších lodí, která však byla poměrně vyvážená a mohla vést aktivní válku na moři. Konkrétně se jednalo o bitevní loď Pařižskaja komuna, 6 křižníků, 3 velké torpédoborce, tzv. liděry, 13 standardních torpédoborců, téměř 50 ponorek, 2 brigády torpédových člunů, 15 minolovek a námořní letectvo o síle 625 strojů.

( Torpédoborec Charkov v sevastopolském přístavu )

Proti tomu mohli Němci nasadit jen slaboučké námořnictvo spojeneckého Rumunska, jehož údernou sílu tvořily pouhé 4 torpédoborce a 1 ponorka. Přestože se později Kriegsmarine podařilo do oblasti dopravit 6 ponorek, torpédové čluny a několik rumunských plavidel bylo improvizovaně ozbrojeno. Síly Osy se tak musely spoléhat spíše na letecké jednotky a trumfy námořní války tak v rukou třímal admirál Okťabrskij a záleželo jen na něm, jak s nimi naloží.

V prvních dnech války se Černomořská flotila pokusila zničit svého rumunského protivníka přímo v jeho jediném válečném přístavu v Konstanci. Sověti však útočili příliš slabými silami, způsobili jen malé škody a ještě ztratili jeden velký torpédoborec, který najel na minu. Další vývoj námořní války ovlivnil německý postup na souši. V srpnu 1941 sovětské námořnictvo přišlo o největší doky v Černém moři nacházející se v Nikolajevu a boje se přesunuly k obležené Oděse. Obránci vedení admirálem Gavrilem Žukovem drželi město až do poloviny října, přičemž jim černomořští námořníci přiváželi zásoby a ostřelovali nepřátelská postavení těžkými děly křižníků. Námořnictvo přístav evakuovalo, až když hrozil německý vpád na Krym a Stalin, patrně právě pod dojmem poměrně úspěšné obrany Oděsy, jmenoval velitelem tamějších sovětských sil nikoliv generála, nýbrž admirála Levčenka s úkolem koordinovat činnost loďstva a pozemních vojsk. Po ztrátě postavení na Perekopské šíji a rozštěpení sovětských vojsk na dvě části Levčenko zůstal v Sevastopolu a postaral se, aby námořnictvo do ohroženého města neprodleně dopravilo 11 500 mužů.

( Na obraně Sevastopolu se podílely i malé motorové čluny Volha, vyzbrojené protiletadlovým kanon72 - K ráže 25 mm a jedním kulometem ráže 12,7 mm )

V Kremlu se následně strhla hádka o to, zda má jádro Černomořské flotily zůstat v Sevastopolu, nebo ustoupit do kavkazských přístavů. Rozum velel ustoupit, jenže v Sevastopolu se nacházelo příliš mnoho materiálu nezbytného pro fungování loďstva a námořníci měli i s ohledem na tradice dávné krymské války k městu silný emocionální vztah. Admirálové kromě toho dobře věděli, že kavkazské přístavy nemohou poskytnout lodím potřebné zázemí. Například Poti bylo příliš malé a Batumi nemělo ani chráněný vjezd. Nakonec zvítězilo kompromisní řešení. Na Kavkaz se přesunula bitevní loď Pařižskaja komuna se 4 křižníky, některé torpédoborce a všechny ponorky. Na místě zůstaly staré postradatelné křižníky Krasnyj Krym a Červona Ukrajina se 6 torpédoborci.

Na otázku, zda se Stavka ( vrchní sovětské velení ) v otázce plavidel v Sevastopolu rozhodla správně, či nikoli, brzy odpověděla Luftwaffe. Křižníky sice svými děly pomohly odvrátit první útok na město, jenže v noci z 12. na 13. listopadu 1941 klesla ke dnu po náletu na přístav bezmocná Červona Ukrajina a 4 torpédoborce utrpěly těžká poškození. Jako efektivnější se ukázala podpora ze vzdálených základen, kdy lodě připlouvaly a ostřelovaly německé pozice v náhodných intervalech, a ještě k tomu do Sevastopolu přivážely další posily. Námořnictvo dále pomáhalo obráncům drobnými přepadovými akcemi na různých místech krymského pobřeží, čímž nepřítele nutilo rozptýlit síly. Ani takové operace se však neobešly bez rizika, o čemž se 2. listopadu přesvědčila posádka křižníku Vorošilov, který utrpěl dva zásahy leteckými pumami a tři měsíce strávil v opravách. Aby Černomořská flotila pomáhala městu co nejúčinněji, řízení operací se na Kuzněcovův návrh ujal osobně admirál Okťabrskij.

( Lehký křižník Červona Ukrajina byl potopen německými bombardéry přímo v Sevastopolu )

Posilování Sevastopolu si vyžádalo prostředky, které ovšem chyběly výsadku u Kerče a Feodosije. Sovětské velení odvážnou operaci naplánovalo na 21. prosinec 1941, ale právě kvůli dopravě posil do obklíčeného přístavu ji muselo o pět dní posunout. Největší výsadkové operace sovětských vojsk za 2. světové války se pak zúčastnila všechna plavidla, která měla Černomořská flotila k dispozici. Celkově šlo o přibližně 300 lodí včetně civilních rybářských bárek či remorkérů v úloze výsadkových plavidel. Sovětská vojska pod velením generála Dmitrije Kozlova se vylodila severně a jižně od Kerče a později ve Feodosiji. Z dobytých předmostí měla armáda rychle postupovat na sever i na západ, vpadnout do zad vojskům Osy obléhajícím Sevastopol a na Perekopské šíji se spojit s vojáky Jižního frontu útočícího podél pobřeží Azovského moře.

Jenže jak už to tak chodí, i ten nejlepší plán zpravidla padne s prvním výstřelem. Pokus Jižního frontu o průlom ztroskotal, a tak se sovětské velení soustředilo pouze na osvobození Krymu, byť se ani tento omezený cíl nakonec nepovedlo splnit. První potíže způsobilo bouřlivé počasí, které sice donutilo obávanou Luftwaffe zůstat na zemi, avšak na druhou stranu vysoké vlny působily nevhodným výsadkovým plavidlům značné problémy. Některé jednotky na břehu přistávaly pouze, v chaosu a mnoho mužů utonulo. Postup vázl a možná i proto generálplukovník Manstein špatně odhadl záměry protivníka, takže měl zpočátku za to, žen se jedná o běžnou diverzní akci. Nicméně po 30. prosinci 1941, kdy se ve Feodosiji vylodilo na 23 000 mužů se 122 děly a 34 tanky, velitel německých jednotek na Kerčském poloostrově generál Sponeck nařídil ústup. Manstein odvolal útok na Sevastopol a 5. ledna 1942 německé a rumunské jednotky postup Rudé armády přece jen zastavily. Černomořská flotila se nečekaně ocitla v nezáviděníhodné situaci. Kvůli patu na krymském poloostrově musela zásobovat a podporovat nejen Sevastopol, ale i armádu kolem Kerče, s čímž předtím nikdo nepočítal. Situace se ještě zhoršila po 18. lednu 1942, kdy Němci dobyli přístav Feodosiji. Fronta se poté navzdory vzájemným útokům a protiútokům dočasně ustálila a nic na tom nezměnila ani dělostřelecká podpora sovětských křižníků.

( Sovětští vojáci se 21. prosince 1941 vyloďují u Kerče )

Když pak v květnu 1942 německý útok smetl sovětská vojska na Kerčském poloostrově, jádro Černomořské flotily zůstalo pasivní. Mohl za to nepružný sovětský velící systém, kdy admirál Okťabrskij dlel v Sevastopolu, jeho štáb na Kavkaze, admirál Kuzněcov v Moskvě a nikdo neměl o rychle se měnící situaci dostatečný přehled. V obavě z nepřátelského bombardování se evakuace z Kerče zúčastnila jen malí plavidla a mnoho vojáků se přes 4,5 – 15 kilometrů široký průliv muselo dostat svépomocí na všelijakých člunech a prámech. Německé bombardéry se přitom na nebi ukázaly jen v symbolickém počtu a největší ztracená loď, torpédoborec Smyšlennyj, se stala obětí sovětské miny.

Zatímco události na Kerčském poloostrově spěly pro Sověty k tragickému konci, Černomořská flotila stále podporovala úporně se bránící Sevastopol. Na přelomu let 1941 – 1942 podnikli sovětští námořníci do pevnosti úctyhodných 214 plaveb. I pomalé nákladní lodě totiž dokázaly v zimě přeplout z Novorossijsku do Sevastopolu za jednu noc, jenže když se začaly prodlužovat dny, na obloze se objevilo německé letectvo. Počet plaveb klesl na 58 v únoru a v březnu do obležené pevnosti dorazilo pouhých 28 plavidel. V dubnu se na moře odvážilo jen několik málo pomalejších lodí a od května se zásobovací plavby omezily jen na 4 rychlé pasažérské lodě a 1 tanker.

( Do zásobování Sevastopolu se zapojily i ponorky, ty poté na zpátečních cestách evakuovaly více než 1 300 zraněných sovětských vojáků )

Těžko říci, zda se jednalo o přehnanou opatrnost, protože Luftwaffe kvůli rozbahněným vzletovým drahám až do dubna operovala jen omezeně, a pokud se její stroje dostaly do vzduchu, soustředily se spíše na zaminování vjezdů do sevastopolského přístavu. Protože Sověti neměli v Sevastopolu ani jednu minolovku, na německých minách se potopily torpédoborce Šaumjan a Dzeržinskij, zatímco Sposobnyj utrpěl vážné škody a musel být odvlečen k opravám. Situace se ještě zhoršila v květnu 1942, kdy letiště vyschla a německé bombardéry smyčku kolem pevnosti ještě utáhly. Do akcí se také zapojili Italové, kteří do oblasti přepravili výbušné čluny MTM, a jeden z nich poškodil transportní loď Abchazija. Do Sevastopolu sice doplula, jenže pak ji spolu s torpédoborcem Svobodnyj potopila německá letadla přímo v přístavu.

Admirálovi Okťabrskému nezbylo než odpovědnost za zásobování přesunout čistě jen na rychlá válečná plavidla včetně toho nejcennějšího, co měl, bitevní lodě Pařižskaja komuna. Největší zátěž však musely snášet posádky torpédoborců a liděry, které do sevastopolského přístavu podnikly 164 plaveb. Na jejich paluby se ovšem vešlo jen málo válečného materiálu a čísla o přepravě hovoří jasně: 90 000 mužů, 21 000 tun zásob a takřka žádné těžké zbraně. Jako pokus využít všechny možnosti až do krajnosti se dá nazvat použití ponorek, které sice na 77 misích dopravily obráncům jen malé množství válečného materiálu, odměnou jejich posádkám však mohl být vděk 1 313 evakuovaných zraněných vojáků. Poslední plavbu hladinové lodě podnikl liděr Taškent, který v Sevastopolu přistál v noci na 27. června 1942.

( Liděr Taškent byl poslední sovětským plavidlem, které úspěšně dorazilo do obleženého Sevastopolu ).

Posledního červencového dne přistála v Sevastopolu ponorka Šč – 209, která následně dopravila do bezpečí velitele Přímořské armády generála Ivana Petrova se štábem. V té době Stavka konečně začala řešit otázku evakuace. Impuls k debatám dal telegram admirála Okťabrského, který Moskvu už 27. června informoval, že se Sevastopol udrží nejdéle tři dny. Bohužel trvalo právě ony tři dny, než Stalin evakuaci povolil, a to už bylo pozdě. Sám admirál Kuzněcov po válce přiznal, že věřil v udržení sevastopolského přístavu aspoň do poloviny července a že Černomořská flotila část vojáků zachrání. Bohužel se nic podobného nestalo a Manstein prohlásil Sevastopol za dobytý několik hodin po Stalinově svolení k ústupu. Námořníci tak nakonec museli nechat posádku pevnosti na holičkách. Stateční obránci ještě několik dní bojovali o letiště u chersonského majáku a věřili, že pro ně někdo připluje nebo přiletí, bohužel však marně. Poslední letoun naložil 30. června jen admirála Okťabrského a tím organizovaná obrana Sevastopolu skončila.

Otázkou zůstává, jaký cíl sovětská strana sledovala beznadějnou obranou až do hořkého konce. Faktem je, že po katastrofě na Kerčském poloostrově byl Sevastopol stejně odsouzen k pádu. Pokud by sovětské velení postupovalo stejně jako v případě Oděsy, mohlo se pokusit zachránit desetitisíce zkušených vojáků. Občas uváděný argument, že nebylo možné přenechat Němcům důležitou námořní základnu, nemůže obstát, protože Kriegsmarine a Královské rumunské námořnictvo nepoužívaly přístav ani pro malá plavidla. Na druhou stranu na sebe Sevastopol ještě několik týdnů vázal silná německá uskupení a Rudá armáda se mohla připravit na odražení náporu na kavkazském a stalingradském směru. Válka pro Černomořskou flotilu ještě zdaleka neskončila.