Na Sinty, tedy na německé Romy se pozornost úřadů a represivních složek po nástupu Adolfa Hitlera zaměřovala čím dál víc. Patřili do kategorie obyvatelstva, s níž se v budoucím Německu nepočítalo. Přesto někteří sloužili v ozbrojených složkách Třetí říše. Tradičním názvem Romové či Cikáni bývá označována veškerá, velmi členitá a nesourodá romská populace. Pod slovem Sintové se rozumí jeden z mnoha romských kmenů, ti, kteří mluví německy nebo z Německa kdysi přišli, i když tam už dávno nežijí. Další Romové používají jména jako Jenišové, Lalleri, Kalderašové atd. Mnozí němečtí Sintové se dodnes považují za etnikum nadřazené východoevropským Romům. Německé prostředí silně ovlivnilo jejich kulturu i tradice, zároveň vykazují podobně silnou soudružnost jako Romové olašští.

Za 1. světové války sloužili poměrně asimilovaní Sintové a Romové v německé císařské armádě bez problémů, stejně jako němečtí Židé. Nástup nacistů k moci pro ně však znamenal nevratnou změnu. První deportace části německých Sintů se uskutečnila v roce 1936, cílovou stanicí byl koncentrační tábor Dachau. V témže roce se začal v praxi uplatňovat program rasové hygieny pod vedením Roberta Rittera. Jako první se v izolaci ocitali němečtí a později rakouští Sintové a Židé. Přišli o hlasovací právo a postupně docházelo k jejich vyloučení z veřejného života. Roku 1935 říšský kancléř Adolf Hitler rozhodl o obnovení povinné roční služby a vzápětí ji prodloužil na dva roky. Wehrmacht tehdy sdružoval přes 1 000 000 mužů ve zbrani. V roce 1937 vydalo ministerstvo války dekret, který Romům a Sintům zakazoval vykonávat aktivní vojenskou službu. Armáda měla jedince romského původu vyloučit, ale přesto v některých případech sloužili dál. Zastávali většinou podřadné posty a v některých případech se asimilovaní a k režimu loajální jedinci těšili podpoře nižších složek velení. V roce 1939 narostla armáda na 50 a po připojení Rakouska na 58 divizí. Zlepšovala se organizace a výbava letectva a námořnictva. Také u těchto složek v tomto období Romové a Sintové sloužili.

( Oswald Winter, Rom původem z Vratislavi, v roce 1942 vyznamenaný Železným křížem )

V roce 1940 přišel rozkaz Romy vyloučit z důležitých míst v ozbrojených složkách. Zároveň však bylo ve stejné době například jen v Berlburgu v Severním Porýní – Vestfálsku odvedeno 26 Sintů. Podle dalšího nařízení přihlížejícího k praktickým potřebám měli Romové a Sintové v pozemním vojsku sloužit už jen v postavení náhradních rezervních sil. V následujícím roce armádní velitelství potvrdilo platnost říšského dekretu a nechalo všechny Romy a Sinty z Wehrmachtu vyloučit. Jejich osudy se ubíraly různými směry. U některých došlo okamžitě k deportacím, do vyhlazovacího tábora v Osvětimi odjížděli dokonce v uniformách. V Německu se rozpoutalo pronásledování celých romských rodin. Docházelo k vylučování Sintů jak z Hitlerjugend, tak z církevních společností, k jejich nasazování na nucené práce či přímo k transportům do koncentračních táborů. Jiné čekalo nasazení v první linii na frontě. Další se ocitli v pracovních táborech. Přitom všem bylo zároveň mnoho dalších Sintů odvedeno do německé armády.

Jak je možné, že v době rasových represí povolávání Romů a Sintů do Wehrmachtu pokračovalo? Nejspíš proto, že se ztrátami německé armády na frontách přísnost podmínek pro vstup do armády slábla. Také výcvik nováčků se změnil. Původní vyřazovací síto časem přestalo existovat. Na počátku války v německé armádě působili většinou důkladně vycvičení, zdatní, motivovaní a sebevědomí vojáci pod kvalitním velením. Fanatičtí mladí nacisté však nepatřili k těm, kteří přežívali nejdéle. Také proto se kritéria náboru změnila. Ve Waffen – SS se uplatnili i muži z okupovaných území a dobrovolníci z rasově přijatelných oblastí, tedy severských a západoevropských států. Později se nábor rozšířil o další země a oblasti označené za rasově nevhodné, což znamenalo pro některé velitele nepřímý pokyn k přijetí Sintů a Romů. Paradoxně ti, kteří válečnou anabázi přežili, museli po válce čelit dalším útrapám, nemocem, rasovým předsudkům a dalšímu stigmatu.