Důstojníci

V protikladu k poměrně široce rozšířenému stereotypu předválečného pruského nebo německého důstojníka ( často v obou světových válkách využívaného Spojenci jako nástroj propagandy ) představovali mnozí důstojníci sloužící v Hitlerově armádě převrat v sociálních tradicích imperiální armády druhého mocnářství z let 1871 – 1918. Tím, že bylo každému dostatečně kvalifikovanému muži umožněno dopracovat se povýšení, byly odstraněny dřívější takřka nepřekonatelné sociální bariéry mezi důstojníky a vojáky, jimž veleli. Zároveň to umožnilo mnoha obyčejným Němcům a vojákům v aktivní služně dosáhnout tradičně ( s výjimkou období těsně po roce 1918 ) významného společenského postavení, které v Německu s povýšením na důstojníka souviselo. Nicméně základní podmínkou pro povýšení se v tomto období stala předpokládaná či prokázaná politická spolehlivost a nadšení pro věc národního socialismu, přestože formálně nebylo členství v nacistické straně vyžadováno ( obvykle však neznamenalo výhodu ). Důležitým přínosem v procesu budování týmového ducha a soudržnosti byla i v polovině 30. let zavedená povinnost důstojníků dbát a osobně se zapojit pro dobro svých vojáků.

Zatímco na jedné straně docházelo k reformám a zavádění pozitivních opatření, na druhé straně byl postupně uplatňován stále ostřejší režim armádní disciplíny, do značné míry v důsledku povahy bojů v Sovětském svazu a porážek, které Wehrmacht počínaje rokem 1943 utrpěl. V tomto přístupu se odrážely obavy vrchního velení (  posilované vlastními vzpomínkami vyšších a středních poddůstojníků ) z toho, že by na východní frontě mohlo docházet k širokému rozvolnění disciplíny a následně ke vzpourám, jako se to dělo na západní frontě v roce 1918. Současně si vrchní velení velmi dobře uvědomovalo, že tradiční vztah důstojník – voják z dřívější císařské armády již vymizel a že za stávajících nepříznivých až zoufalých podmínek nelze spoléhat na kdysi nezpochybnitelnou autoritu německých důstojníků a bezpodmínečnou poslušnost jejich podřízených. Během pozdějších fází války a především na východní frontě, se začaly objevovat důkazy, že těžké tresty za jakékoli porušení disciplíny překonávala pouze hrůza ze zajetí nepřítelem.

( Dva němečtí důstojníci, nesoucí množství vyznamenání, mj. Železné kříže I. a II. třídy, Spony za boj zblízka aj. )

Vrchní velení aktivně podporovalo obě tyto těžké obavy, první proto, že pomáhala armádě udržet pořádek, druhou pak proto, aby bylo zajištěno, že jednotky budou bojovat až do samého konce a nebudou uvažovat o možnosti se vzdát. V konečném důsledku se tak v německé armádě vyžadovala ještě vyšší úroveň naprosté poslušnosti a to od důstojníků i vojáků. Tato změna přístupu těžila z vojenské přísahy plné oddanosti především Hitlerovi a z organizovaného sbližování ideologie národního socialismu a tradičních vojenských hodnot a norem. Nakonec vrchní velení pod Hitlerovým trvalým nátlakem muselo zavést vojenský řád, který armádu brutalizoval a ve značné míře se opíral o strach z trestu. Tato změna znamenala výrazné odchýlení se od často chvályhodných konceptů vojenského velení a ideálů, které armáda přijala během posledních dnů Reichswehru, o něž se opírala i v období nástupu národního socialismu ve 30. letech a krátce napomohly rozvoji německé armády a jejím úspěšným tažením v letech 1939 – 1941.

Armádní důstojníci byli podle hodností rozděleni do čtyř skupin. Do první patřily generálové, do druhé vyšší důstojníci ( Stabsoffiziere ), plukovníci, podplukovníci a majoři. Třetí skupina zahrnovala všechny kapitány a čtvrtá poručíky. Z hlediska pracovního poměru, profesionálního statutu a podmínek výkonu služby spadali armádní důstojníci do jedné ze tří zaměstnaneckých skupin, případně do dalších čtyř skupin, jejichž příslušníci původně nebyli důstojníky, ale později toto postavení získali. Zaprvé zde byli řádní důstojníci, k nimž od roku 1942 patřili také mnozí poddůstojníci, jimž bylo uděleno dočasné válečné povýšení ( Kriegsoffiziere ), které se následně změnilo v trvalé. Při odchodu do výslužby v době války se na většinu řádných důstojníků vztahovala povinnost zůstat v armádních službách, což v praxi znamenalo, že většina řádných důstojníků pensiovaných po roce 1939 byla ponechána v aktivní službě a vhodným způsobem se nadále na chodu armády podílela, většinou ve výcvikových organizacích, v záložní armádě nebo v rámci jednotlivých velitelství. Dále zde byli důstojníci sboru generálních štábů, tedy zvlášť vybraní, vycvičení a kvalifikovaní pro plnění štábních a velitelských úkolů, z jejichž řad se rovněž vybírali důstojníci pro vrchní velitelství.

( Skupinové foto německých důstojníků )

Třetí skupinu představovali důstojníci v záloze ( Reserve – Offiziere ). Před válkou tvořili většinu důstojníků v záloze odvedenci, kteří v prvním roce povinné vojenské služby prokázali schopnost velet a profesionalitu a kteří měli příslušné akademické vzdělání. Během druhého roku byli ustanoveni důstojnickými čekateli a formálně vycvičeni na velitele pěší čety, povýšeni na důstojníky v záloze mimo činnou službu a měli povinnost každoročně se u své jednotky účastnit cvičení záloh. Stejně tak mohli být na důstojníky v záloze mimo činnou službu povýšeni vhodní pravidelní poddůstojníci. Podle věku pak byli důstojníci v záloze rozděleni na Offiziere der Reserve ( do 35 let ) a Offiziere der Landwehr ( nad 35 let ). Nicméně v souvislosti s tím, že za války nebyli muži povolaní do aktivní služby po odsloužení dvou let propuštěni zpět do civilu, byli dostatečně kvalifikovaní dobrovolníci a vybraní odvedenci označeni jako důstojníci v záloze – aspiranti a po příslušném výcviku povýšeni na důstojníky v záloze, takže sloužili po celou dobu války, nikoli však jako řádní kariérní armádní důstojníci. Podle délky služby řádní důstojníci po propuštění z armády pobírali penzi, paušální platbu a pomoc při získávání civilního zaměstnání. Strava a ubytování byly poskytovány zdarma spolu s většinou výstroje a pracovním oblečením či polní uniformou, v zásadě se však předpokládalo, že si důstojník zakoupí vlastní uniformu, na kterou dostal jednorázový příspěvek ve výši 450 říšských marek ( na konci roku 1944 ) a měsíční příspěvek na její údržbu ve výši přibližně 30 říšských marek.

Jakmile začala válka, výcvik potencionálních důstojníků a důstojnických čekatelů byl upraven tak, aby bral v úvahu dobu, kterou většina z nich již strávila v aktivní službě, i potřebu co nejrychlejšího doplňování stavu důstojnického sboru, protože důstojníci armády trpěli v bojích vysokými ztrátami. Přestože se pro standardní výcvik důstojníka i nadále počítalo se 16 – 20 měsíci, existovalo rovněž ustanovení, podle něhož mohli být vojáci s výraznými bojovými zkušenostmi, prokázanými velitelskými schopnostmi a ti, kdo dosáhli věku 35 let a výše, povýšeni již po několika měsících strávených v bojových jednotkách jako důstojničtí čekatelé. Důstojničtí čekatelé pří řádném povýšení podepisovali závazek časově neomezené vojenské služby, zatímco délka služební povinnosti u aspirantů na povýšení na důstojníky v záloze se stanovovala pevně. U kandidátů, kteří projevili zájem o řádné povýšení a armádní kariéru, byly uplatňovány o něco vyšší požadavky na fyzickou zdatnost.

( Důstojníci SS na snímku pořízeném ve vyhlazovacím táboře Osvětim, druhý zleva Josef Mengele )

Vysoké ztráty důstojnického sboru za války byly zapříčiněny konceptem velení, který prolínal všemi aspekty činnosti armády. V zásadě platilo, že důstojníci všech hodností veleli z předních pozic armády, která vždy upřednostňovala útok před obranou. V důsledku toho se i vyšší důstojníci neustále pohybovali v předních bojových liniích a v období od roku 1939 do roku 1942 padlo v boji 25 německých armádních generálů, přičemž do května 1945 se tento počet zvýšil na 80 padlých. Boje v Sovětském svazu ztráty v řadách důstojnického sboru ještě dramaticky zvýšily. Od září 1939 do května 1941 padlo v boji 1 253 důstojníků, ale od 22. června 1941 ( zahájení operace Barbarossa ) do března 1942 již tento počet dosáhl nejméně 15 000 a přestože v červenci 1941 armáda disponovala 12 055 poručíky, v březnu 1942 hovořily záznamy o pouhých 7 276. I přes takto rozsáhlé ztráty se v praktické činnosti a odhodlanosti důstojníků všech zbraní německé armády nadále projevovala účinnost výběru a výcviku, jenž je vytvořil, i hlubší odkaz německého vojenského ideálu a kultury, který formoval důstojnický sbor po více než dvě staletí.

Výběr a cyklus formálního výcviku většiny důstojníků se držel standardního vzoru. Ten se jen v drobnostech lišil u důstojníků čekajících na řádné povýšení a čekatelů na povýšení na důstojníky v záloze. Kandidáti na řádné důstojníky byli vybírání z nevycvičených dobrovolníků ve věku 16 či 17 let nebo z branců v činné službě mladších 28 let, případně také na jejich vlastní žádost z poddůstojníků s minimálně dvěma odslouženými měsíci ve službě v poli. Kandidáti na důstojníky v záloze byli vybíráni z nevycvičených dobrovolníků, případně během odvodu či základního výcviku, nebo po dosažení hodnosti poddůstojníka u těch, kteří ke spokojenosti nadřízeného prokázali velitelské schopnosti v poli. Vybraní kandidáti nejprve prošli výcvikem jako poddůstojníci, poté jako nižší důstojníci a nakonec jako důstojníci své vlastní zbraně nebo služby. Celý proces probíhal v rámci různorodého, nicméně řádně koordinovaného režimu výcviku důstojníků, v jehož třech fázích byli potencionální důstojníci nebo čekatelé klasifikováni a seskupováni ve třech fázích. Tento systém se udržel i po zavedení polní a záložní armády a sestával z výcvikových jednotek, polních jednotek, vojenských škol a dalších organizací.

( Stíhací eso Adolf Galand s důstojníky Luftwaffe )

Kromě řádných důstojníků a důstojníků v záloze působil v armádě také významný počet důstojníků – specialistů, kteří procházeli zvlášť upraveným kombinovaným výcvikem. Patřili k nim zdravotníci, veterináři, zbrojíři a důstojníci autoparků. Výcvikem po vzniku těchto speciálních služeb v roce 1944 procházeli také administrativní důstojníci a vojenští právníci. Všichni tito důstojníci museli plnit základní kritéria platná pro důstojníky v bojových jednotkách, jejich následný výcvik však v sobě spojoval vojenský výcvik a zkušenosti z pole s delšími speciálními kurzy na univerzitách, školách pro zbrojíře, armádních akademiích pro administrativu ( administrativní důstojníci ) nebo školách bojové techniky. Po završení formálního období výcviku důstojníků pokračovala jejich příprava dalšími kurzy dle potřeby, které probíhaly v mnoha armádních specializovaných školách. Patřila k nim specializovaná výcviková střediska pěchoty, horské pěchoty, průzkumných a jízdních jednotek, dělostřelectva, chemiků, ženistů, spojařů, zásobovačů, techniků údržby motorových vozidel a administrativních důstojníků. Zvláštní kurzy se konaly také pro vyšší důstojníky osobních oddělení, pro velitele praporů a rot, pro důstojníky protichemické obrany a pro politické důstojníky ( NS – Führungsoffiziere či NSFO ).

V kurzech NSFO se těmto důstojníkům dostávalo intenzivního politického školení, které jim posléze v rámci jednotek polní armády pomáhalo prosazovat nacistickou ideologii a provádět politickou indoktrinaci. Po neúspěšném bombovém atentátu na Hitlera 20. července 1944 se NSFO staly ještě významnějším každodenním faktorem života armády. Protože řádní armádní důstojníci nesměli provádět přímou politickou činnost, rekrutovali se NSFO především ze záložních důstojníků, kteří před nástupem do armády byli členy nacistické strany. Jako oči a uši nacistické strany mohli například udat důstojníka, který nesplnil rozkaz bojovat do posledního muže, což v podstatě ve všech případech vedlo k odvolání takového velitele a často k důrazným disciplinárním opatřením. Souběžně byli NSFO odpovědní za udržování bojové morálky a ideologickou indoktrinaci vojáků, přičemž obvykle, kdykoliv to považovali za nutné, kombinovali převládající nacionalistický či patriotický přístup s více politicky zaměřenými aspekty povinností vojáka.