Nejvyšší velení pozemní armády a Wehrmachtu

Adolf Hitler představoval jako nejvyšší velitel ozbrojených sil ( Oberster Befehlshaber der Wehrmacht ) nadřízeného polního maršála Wilhelma Keitela, náčelníka vrchního velení Wehrmachtu a ovládal tak pozemní armádu ( Heer ), námořnictvo ( Kriegsmarine ) i letecké síly ( Luftwaffe ). Dne 19. prosince 1941 převzal Hitler osobně strategické velení nad nejdůležitější složkou Wehrmachtu, pozemní armádou, když se jmenoval do funkce vrchního velitele pozemní armády ( Oberbefehlshaber des Heeres ). Nejvyšší profesionální funkci v německé armádě tak zastával arogantní stratég amatér, který při rozhodování neustále upřednostňoval politické úvahy před vojenskými imperativy, což mělo nejen na východní frontě stále větší katastrofální důsledky.

Nejvyšší důstojník německé armády, náčelník štábu pozemní armády ( Chef Generalstabes des Heeres ), byl od 21. září 1942 generál pěchoty, později generálplukovník Kurt Zeitzler. Ačkoliv byl podezříván, že je jen chráněnec Hitlera a OKW nasazený do vrchního velení pozemní armády ( OKH ), dokázal prosadit autoritu OKH a úspěšně vyloučil vliv OKW na východní ( ne však na severní a balkánskou ) frontu. Dne 1. července 1944 se Zeitzler, popuzený značnou absencí vlastní autority, prohlásil za nemocného. Dne 21. července byl potupně propuštěn během Hitlerovy čistky po neúspěšném spiknutí z 20. července 1944. Bombové spiknutí mělo za důsledek zmizení posledních zbytků armádního vlivu na Hitlera. Od tohoto momentu již stála nejvýše zcela jednoznačně nacistická strana. Příslušníci armády museli používat nacistický pozdrav, přednost dostávaly Waffen – SS a velitelem doplňovací armády ( Ersatzsheer ) byl jmenován Reichsführer – SS Heinrich Himmler, čímž se pod jeho velením ocitli všichni vojáci Wehrmachtu na německém území. Dne 21. července 1944 byl konajícím náčelníkem generálního štábu pozemní armády jmenován legendární generál tankových vojsk, generálplukovník Heinz Guderian. Nedokázal však zabránit vydání Hitlerova svazujícího rozkazu z 21. ledna 1945, podle něhož muselo být každé vojenské rozhodnutí až na divizní úroveň předloženo přímo jemu.

( Adolf Hitler a jeho generálové plánují další válečné akce, zcela vlevo Erich von Manstein, po Hitlerově levici Kurt Zeitzler )

Dne 28. března 1945 Hitler Guderiana propustil, rozzuřený jeho neskrývaným pohrdáním Hitlerovými strategickými rozhodnutími. Na místo konajícího náčelníka byl jmenován důstojník štábu, generál pěchoty Hans Krebs, nicméně 25. dubna Hitler nařídil operačnímu oddělení OKW, podléhajícímu generálplukovníkovi Afredu Jodlovi, aby převzalo vedení válečných operací, přičemž severním operacím velel admirál flotily Karl Dönitz a jižním polní maršál Luftwaffe Albert Kesserling. Tím OKH fakticky ztratilo velení nad jednotkami pozemní armády. V 15:30 30. dubna 1945 spáchal Adolf Hitler sebevraždu. Dne 1. května se stal říšským kancléřem Josef Goebbels. Znovu zavedl úřad německého prezidenta, jmenoval do něj admirála Dönitze a bezprostředně poté spáchal sebevraždu, stejně jako Krebs. Dönitz ihned zahájil vyjednávání se Spojenci. Dne 7. května podepsal Wilhelm Keitel v Remeši ve východní Francii bezpodmínečnou kapitulaci všech německých sil západním Spojencům. Dne 8. května proběhla kapitulace znovu, tentokrát v Berlíně sovětské Rudé armádě. Boje měly utichnout ke 23:01 9. května, ale německé a chorvatské jednotky ve Slovinsku a Rakousku bojovaly až do 15. května.

Zdroje

Dne 2. února 1943 kapitulovala německá 6. armáda ve Stalingradu. Od června do prosince 1941 a znovu od června do listopadu 1942 na Kavkaze, postupovaly německé armádní skupiny do hloubi sovětského území. Využívaly tankové divize a bombardéry Luftwaffe k prorážení sovětských linií a ničení protivníkových velitelství. Vzniklé kotle obklíčených sovětských jednotek poté ničily tankové a pěší divize. Tato dvousměrná strategie vyžadovala dobře vyzbrojené a zásobené, pohyblivé, takticky nezávislé jednotky s dostatkem manévrovacího prostoru. Do února 1943 však Německo všechny tyto výhody ztratilo. Německé divize nyní bránily pevné obranné pozice, z nichž je stále rychleji vytlačovala Rudá armáda, mající zdrcující převahu ve zbraních i lidských zdrojích. Německý postup v letech 1941 – 1942 byl vykoupen těžkými ztrátami. Do února 1943 se stav původně 3 000 000 armády snížil na 2 300 000 vojáků. Hitler trval na opětovném zformování zničených jednotek. Toho se docilovalo vznikem nových typů divizí a vytvářením formací Waffen – SS a Luftwaffe, které spolu vzájemně soutěžily o zdroje. Počet polních divizí tak v konečném důsledku narostl. Avšak použitelné frontové jednotky byly rozptýleny do podpůrných jednotek, aby se naplnily organizační divizní tabulky. To přirozeně stávající divize výrazně oslabilo, nicméně i nadále se od nich očekávalo, že budou schopny plnit své původní úkoly. Pluky, nominálně o síle 3 000 vojáků, často bojovaly s méně než 30 % stavem mužstva. Obrovské ztráty mladších poddůstojníků vedly běžně k situaci, kdy rotě velel místo kapitána ( standardní hodnost pro tuto úroveň velení ) nezkušený nadporučík nebo poručík, občas dokonce podporučík či praporčík, často bylo otázkou několika dní, než byl zraněn nebo padl.

( Německá 6. armáda ve Stalingradu právě kapitulovala a tisíce německých vojáků míří do zajetí )

Ztráty tanků dosahovaly vysokých měřítek. Navíc mohutná sovětská produkce tanků a samohybných děl nyní drtivě předčila německé výrobní možnosti. Německé tanky byly v tomto období často nasazovány jako podpora pěchoty, čímž Německo zdárně napodobovalo katastrofální taktiku polských, francouzských a britských sil a umožňovalo Rudé armádě chopit se iniciativy a vést taktiku Blitzkriegu. Narůstající počet vydávaných automatických zbraní sice zvyšoval palebnou sílu jednotlivých jednotek, to však ke kompenzaci nedostatku lidských zdrojů a těžkých zbraní nestačilo. Německá divize se tradičně rekrutovala z konkrétního vojenského okruhu ( Wehrkreis ). Tím se u jednotky pěstovala jistá regionální přináležitost, ze které vyplývala větší soudržnost a vysoká morálka. V roce 1943 se tento systém pod tíží narůstajících ztrát zhroutil. Vojáci přicházeli k jednotkám, které posily nejvíce potřebovaly, čímž se však pocit regionální sounáležitosti zbořil a tím klíčovou měrou upadla také soudržnost jednotky. Stále ostřejší nacistická propaganda o všemu nadřazené potřebě bránit německou kulturu před bolševickými hordami a narůstající strach z konečné odplaty Rudé armády za všeobecně tolerovaná zvěrstva páchaná na ruském civilním obyvatelstvu, vedly k posílení bojového ducha. Toto zoufalství však nemohlo nahradit vysokou morálku z období let 1939 – 1941 a začínaly narůstat případy dezerce a nekázně. Jak se východní fronta neúprosně přibližovala k samotnému Německu, neúplné divize bojovaly stále zuřivěji s obrovskou mírou osobního hrdinství. Avšak na jaře 1945, kdy byla již válka zcela evidentně ztracena, se rostoucí počet německých jednotek pokoušel ustoupit na západní frontu, aby mohl kapitulovat západním Spojencům, od nichž se dalo v zajetí očekávat přijatelné zacházení.

Vývoj armádních jednotek

Armáda byla na východní frontě v letech 1943 – 1945 zorganizována do čtyř, později pěti armádních skupin, přičemž šestá zaujímala Balkán. Tvořilo je celkem devět pěších a čtyři tankové armády, plus samostatná horská armáda na severní frontě. Každá armáda kontrolovala dva až pět pěších, tankových, horských, jízdních nebo záložních sborů či armádních oddílů, každý s proměnlivým počtem německých a spojeneckých divizí. Na podzim 1944 byly na základě modelu Waffen – SS vytvořeny tři obrněné sbory – 24., Grossdeutschland a Feldherrnhalle, jako mocné integrované útočné formace se dvěma divizemi a podpůrnými zbraněmi. V roce 1945 bojovaly ve východním Německu.

Základem německé armády byly i nadále pěší divize, tvořící 82 % všech divizí. Od 2. října 1943 byla pěší divize s organizací z roku 1939 ( o síle 11 246 až 17 734 mužů ) reorganizována na divizi modelu 1944 s 12 772 muži  ( z toho 11 317 osob německé národnosti a 1 455 Hilfswillige pomocných sil ze Sovětského svazu ), což představovalo snížení stavu o 28 %, ale mírný nárůst palebné síly. Divize s organizací z roku 1944 měly tři pěší pluky modelu 1944, každý o síle 1 987 mužů, složené z protitankové roty, roty pěchotních děl a dvou pěších praporů. Šest podpůrných divizních jednotek tvořil dělostřelecký pluk ( 2 013 mužů ), cyklistický průzkumný prapor se čtyřmi rotami Füsilier ( 708 mužů ), polní doplňovací prapor ( Feldersatz ), protitankový ( 484 mužů ), ženijní ( 620 mužů ) a spojovací ( 379 mužů ) prapor. Divizní servisní jednotky o celkové síle 2 380 mužů sestávaly z koňských a motorizovaných transportních kolon, zdravotnické roty, polní nemocnice, veterinární roty, jednotky polního četnictva a polní pošty.

( Ženijní prapor elitního pluku Grossdeutschland při překonávání pontonového mostu postaveného přes řeku Másu, francouzské tažení, léto 1940 )

Od 30. května 1944 byly již existující nezávislé posílené pěší pluky přeznačeny na brigády granátníků, 13. července 1944 posíleny na granátnické divize a 9. října opět přejmenovány, tentokrát na divize lidových granátníků, čímž se zařadily po bok dalších takových jednotek, poprvé vytvořených rozkazem z 26. srpna 1944. Divize lidových granátníků ( Volksgrenadierdivision ) o síle 10 072 mužů vznikla po bombovém spiknutí z     20. července a teoreticky měla poskytnout politicky spolehlivé divize pod přímým Himmlerovým velením. Tyto divize se vytvářely z bojem unavených jednotek. Byly to de facto divize modelu 1944, avšak namísto Füsilier praporu měly jen rotu, s celkovým stavem mužstva nižším o 18 % a palebnou silou o 16 %. Jejich bojová kvalita se různila od dobré až po naprostou nezpůsobilost. Dne 10. prosince 1944 přišel rozkaz všem pěším divizím k reorganizaci podle modelu roku 1945. Každá divize měla sestávat z 11 211 německých vojáků a 698 Hilfswillige. Divizní služby měly mít podobu zásobovacího pluku s motorizovanou transportní rotou, dvěma koňskými transportními rotami, zbrojní rotou, opravárenskou četou, administrační rotou, zdravotnickou rotou, veterinární rotou a polní poštou. V březnu 1945 byl jejich stav dále snížen na 10 728 Němců a 642 Hilfswillige.

Horská divize podle modelu 1939 s 13 056 muži měla organizaci odpovídající pěší divizi modelu 1939, ale se dvěma pluky horské pěchoty a podpůrnými a servisními jednotkami vybavenými pro operace v horském prostředí. Mysliveckou ( Jäger ) divizi modelu 1942 o síle 13 000 mužů tvořila lehce vyzbrojená pohyblivá pěchota. 1. lyžařská brigáda ( Skijäger ) vznikla v září 1943 ze šesti samostatných mysliveckých praporů             ( 2., 4., 5., 7., 9. a 11. ) ve dvou plucích. Dne 2. června 1944 se z ní stala divize a bojovala v Pripjaťských bažinách v Bělorusku a později na Slovensku. Bezpečnostní divize, vytvářené pro boj s partyzány v týlových oblastech armádních skupin, obvykle tvořily dva bezpečnostní nebo pěší pluky, východní ( na místě odvedené ) prapory, diverzní podpůrné jednotky a minimum servisních jednotek. V listopadu 1944, když již německá armáda neokupovala žádné sovětské území a jen málo polského území, vznikly z bezpečnostních divizí divize pěší.

( Příslušníci 1. lyžařské brigády ( Skijäger )

Motorizované divize představovaly v podstatě elitu německé pěchoty. Motorizované divize modelu 1940 o síle 14 319 mužů sestávaly ze dvou motorizovaných pěších pluků a motorizovaných divizních podpůrných a servisních jednotek. V letech 1942 až 1943 byla každá motorizovaná divize posílena o tankový prapor a prapor protiletadlových nebo útočných děl. Dne 23. června 1943 byly přejmenovány na mechanizované pěší divize podle modelu 1944 ( divize pancéřových granátníků ) o síle 14 738 mužů se dvěma motorizovanými obrněnými pěšími pluky ( každý o síle 3 107 mužů ) a jedním tankovým praporem ( 602 mužů  a 52 tanků ). Dále měly sedm divizních podpůrných jednotek – jeden motorizovaný dělostřelecký pluk ( 1 580 mužů ) a pět doplňovacích ( celkem 973 mužů ), obrněný průzkumný ( 1 005 mužů ), protitankový ( 475 mužů ), motorizovaný protiletadlový ( 635 mužů ), motorizovaný ženijní ( 835 mužů ) a motorizovaný spojovací ( 427 mužů ) prapor, plus divizní servisní oddíly celkem s 1 729 muži.

Bojová účinnost tankových divizí neustále upadala, jak ztrácely své zbraně a síly. Dne 24. září 1943 byly všechny tankové divize organizované podle modelu 1941 o síle 15 600 mužů reorganizovány na tankové divize podle modelu 1944. Divize měla 14 013 německých vojáků a 714 Hilfswilige a v tankovém pluku se dvěma prapory ( celkem 2 006 mužů, 165 tanků ), jednom mechanizovaném pěším pluku ( 2 287 mužů ) s jedním praporem vybaveným polopásovými vozidly a motorizovaným obrněným pěším plukem ( 2 219 mužů ). Divizní podpůrné jednotky sestávaly z tankového polního doplňovacího ( 973 mužů ), protiletadlového ( 635 mužů ), tankového průzkumného ( 945 mužů ), obrněného protitankového ( 475 mužů ), tankového ženijního ( 874 mužů ) a tankového spojovacího ( 463 mužů ) praporu. Doplňující servisní jednotky divize čítaly celkem 1 979 mužů. Dne 24. března 1945 byly všechny tankové divize reorganizovány na tankové divize podle modelu 1945 o síle 11 422 mužů. Sestávaly ze smíšeného tankového praporu o síle 1 361 mužů s jedním tankovým ( 767 mužů a 52 tanků ) a jedním mechanizovaným pěším praporem ( 488 mužů ), dvěma motorizovanými obrněnými pěšími pluky ( každý o 1 918 mužích ) a podpůrnými a servisními jednotkami ve stejném složení jako dříve.

( Střední tank PzKpfw IV ( tento patřící 3. tankové divizi ) se stal páteří německé Panzerwaffe v období   2. světové války )

Na východní frontě sloužilo šest elitních armádních divizí, které měly sice při doplňování stavů a výzbroje přednost, ale trpěly neúměrně vyššími ztrátami. Dne 19. května 1943 byla motorizovaná divize Grossdeutschland reorganizována jako mechanizovaná divize. Dne 1. dubna 1943 se z jednotky zvláštního určení Brandenburg ( Sonderverband ) stala divize o pěti plucích a 15. září 1944 byla přeorganizována jako mechanizovaná divize. Dne 28. září 1944 tyto dvě divize utvořily Panzerkorps Grossdeutschland. Z Hitlerova doprovodného praporu ( Führer – Begleits – Bataillon ), zformovaného 1. října 1939, se v listopadu 1944 stal mechanizovaný pěší pluk a 26. ledna 1945 Führer – Begleits – Division. Hitlerův prapor granátníků, zformovaný 16. září 1943, utvořil v červenci 1944 brigádu a 26. ledna 1945 celou mechanizovanou divizi, nicméně k plánovanému vytvoření Führer – Panzerkorps nikdy nedošlo.

Dne 1. června 1944 byla 44. pěší divize přeznačena na Říšskou divizi granátníků, odkazující ke středověkému řádu německých rytířů a vědomě zdůrazňující rakouskou císařskou vojenskou tradici. Dne 20. června 1943 vznikla z dobrovolníků SA mechanizovaná divize Feldherrnhalle. V červenci 1944 byla zničena a 1. září znovu utvořena a 27. listopadu přeměněna na tankovou divizi. Spolu se 13. tankovou divizí zformovala Panzekorps Feldherrnhalle. V březnu 1945 se ze 13. tankové divize stala 2. tanková divize Feldherrnhalle. Od 1. dubna 1943 vytvořil Rittmeister Georg svobodný pán von Boeselager tři jízdní pluky z jízdních švadron divizních průzkumných pluků jako taktickou zálohu armádní skupiny. V březnu a květnu 1944 se z nich zformovaly 3. a 4. jízdní brigáda a od března 1945 jízdní divize o síle 11 300 mužů v rámci 1. jízdního sboru. Dne 1. října 1943 se zformovala 18. dělostřelecká divize se třemi dělostřeleckými pluky, praporem útočných děl, protiletadlovým a motorizovaným praporem, dále s podpůrnými a servisními jednotkami, ale po devíti měsících nepřesvědčivých pokusů byla 27. července 1944 rozpuštěna.

( Rukávová páska tankové divize Feldherrnhalle )

Dne 25. ledna 1945 vydal Hitler rozkaz, kterým nařizoval zorganizovat všechny dostupné jednotky jako pěší divize. Tímto krokem se chtěl pokusit zastavit neúprosný postup Rudé armády. Záložní, výcvikové a doplňovací divize se staly standardními číslovanými divizemi doplňovací armády. V únoru 1945 byly utvořeny pěší a tankové divize s konkrétními názvy z místních škol a posádek. Dvanáct městských posádek, obsazených armádou a Volksturmem ( německá domobrana ustavená 25. července 1944 ), bylo reorganizováno jako pevnostní jednotky pro poslední zoufalou obranu. Breslau ( Vratislav ) se stala pevnostním sborem. Danzig ( Gdaňsk ), Frankfurt an – der – Oder ( Frankfurt nad Odrou ), Gotenhafen ( Gdyně ), Stein ( Štětín ), Swinemünde ( Svinoústí ) a Warshau ( Varšava ) pevnostními divizemi a Kolberg, Küstrin, Posen, Schneidemühl a Görlitz pevnostmi. Po květnu 1945 se všechna tato města, s výjimkou Frankfurtu nad Odrou, stala součástí Polska. Od října 1943 bylo 200 000 vojáků sloužících u Luftwaffe zformováno do 21 polních divizí, organizovaných jako myslivecké ( Jäger ) divize podle modelu 1942 o síle 7 000 mužů. Většina těchto divizí sloužila na východní frontě. Dne 1. listopadu 1943 bylo 14 polních divizí převeleno k pozemní armádě a reorganizováno jako standardní pěší divize 1944 s pluky Feld ( L ). Dne 29. března 1945 byly z Říšské pracovní služby ( RAD ) a přidělených armádních jednotek vytvořeny tři pěší divize se jmény Schlageter, Friedrich Ludwig Jahn a Theodor Körner. Tyto divize se do bojů dostaly jen v omezené míře.

Armádní hlídková služba, vzniklá 18. listopadu 1939, hlídala posádky doplňovací armády a kontrolovala dokumenty vojáků na dovolené. Dne 1. února 1941 byla sjednocena pod velitelem hlídkové služby a kontrolovala železniční strážní prapory a dokumenty ve velkých železničních stanicích. Od 1. března 1944 tvořila část Hlídkové služby Wehrmachtu, dohlížející na staniční strážní prapory, strážní vlaky a železniční stanice. V lednu 1942 byla u oddílů hlídkové služby zřízena funkce velitele dohlížejícího na vojáky cestující na, respektive z dovolené. Velitelství strážní služby hlídalo důležité budovy. Dne 27. listopadu 1943 byli vyznamenaní veteráni příslušníci Hlídkové služby zformováni do velitelství polní policie I. – III., přičemž podléhali přímo polnímu maršálovi Keitelovi a byli služebně nadřízení hlídkové službě i polnímu četnictvu. Každé velitelství velelo praporu polní policie ( od 25. dubna 1944 pluku ) s pěti motorizovanými rotami, každá o 30 důstojnicích a 90 poddůstojnících, které byly rozděleny do 30 hlídek.

( Dva příslušníci německého polního četnictva – Feldgendarmerie )

 Stanoviště mívaly cca. 18 kilometrů za frontovou linií a zabývaly se hrubou spravedlností, včetně hromadných poprav a zajišťováním zbloudilých příslušníků Wehrmachtu. Od prosince 1944 posílily tyto jednotky družstva hlídkových sborů sestávajících z jednoho staršího poddůstojníka a devíti dalších poddůstojníků a vojáků. Dne 24. ledna 1944 byli někteří armádní úředníci reorganizováni jako službukonající vojáci a 1. května 1944 přeloženi k nově zformované Zvláštní služební jednotce – právní služba Wehrmachtu pro vrchní úřední důstojníky vojenského soudu a správní služba pro vrchní a vyšší úřední důstojníky oblastní správy a vrchní pokladní důstojníky.

Evropští dobrovolníci

Dne 20. října 1943 se 250. pěší divize – španělská Modrá divize vrátila do Španělska. Zůstala pouze Španělská legie o síle 1 500 mužů, která se domů vrátila v březnu 1944. V rámci doplňovací armády zůstaly dva španělské prapory. Tři chorvatské útvary ( pěší divize 369., 373. a 392. ) bojovaly v Chorvatsku až do května 1945. Valonský 373. pěší prapor byl 1. června 1944 převelen k Waffen – SS. Dne 1. září 1944 ho následoval 638. posílený francouzský granátnický pluk. Od září 1943 začali němečtí evropští spojenci opouštět řady Osy. Nevelké počty vojáků těchto zemí bojovaly dál v rámci národních jednotek Waffen – SS, zatímco někteří bulharští, maďarští, rumunští a slovenští vojáci sloužili v armádních jednotkách nebo jako individuální bojové zálohy.

Osttruppen

Vojáci z Pobaltí měli v rámci Wehrmachtu vůči ostatním sovětským národnostem přednostní postavení. Dne 1. ledna 1943 byli estonští vojáci zformováni do 657. estonské roty a estonských praporů 658. – 660., které byly 24. dubna 1944 převeleny k Waffen – SS. Od února vzniklo šest estonských pohraničních pluků ( 1 – 6 ) k obraně Estonska. V září 1944 byly rozpuštěny. Vzniklo také dvaadvacet baltických praporů – lotyšský I. – IV. v roce 1943, lotyšský ex – policejní 314. – 315., 325. – 328. v červnu a červenci 1944, litevský I. – IV. v roce 1943, litevský ex – policejní v roce 1944 a estonský 1. – 5. v dubnu a květnu 1944. Od 1. července 1944 byli Osttruppen přeznačeni na dobrovolníky jako ocenění za jejich důležitý přínos pro německé válečné úsilí. Většina jednotek se podílela na týlové zabezpečovací činnosti, transportních a stavebních službách, protože Němci nechtěli podrobovat jejich loajalitu zkoušce v přímém boji se sovětskými jednotkami. Někteří jednotlivci a výjimečně celé jednotky dezertovaly za sovětské linie, ty však představovaly jen zlomek odhadovaných 800 000 bývalých sovětských občanů sloužících ve Wehrmachtu, Waffen – SS a dalších polovojenských organizacích.

( Skupina estonských dobrovolníků ze 181. bezpečnostního praporu, tito muži byli spolehliví a schopní a mezi jednotkami Osttruppen měli Estonci výsadní postavení )

Všechny pomocné síly – Hilfswillige, se plně začlenily do německých divizí a rostoucí měrou s nimi bylo jednáno stejně jako s německými vojáky. Od 24. října 1944 byly oficiálně povoleny odvody polských Hiwis. V lednu 1943 byly východní prapory převeleny k Ruské osvobozenecké armádě ( ROA ), pod nominálním velením bývalého sovětského generála Andreje Vlasova. Doufal, že se mu podaří sjednotit všechny ruské dobrovolné jednotky do jedné armády a osvobodí Sovětský svaz od komunistické nadvlády. Avšak velení nad východními prapory zůstalo pevně v německých rukou. Na východní frontě sloužilo celkem 71 praporů, ale od října 1943 bylo 42 praporů ze zničených německých divizí převeleno do Belgie, Dánska, Francie a Itálie. Dne 14. listopadu byla ROA oficiálně přejmenována na Ozbrojené síly výboru pro osvobození ruského lidu – VS – KONR, s přibližně 50 000 ruskými vojáky, nicméně termín ROA se běžně používal až do května 1945. 1. pěší ( 600. německá ) divize se zformovala 1. prosince 1944 a v dubnu 1945 krátce bojovala na frontě na Odře, než změnila strany a pomohla českým povstalcům v bojích o Prahu v květnu 1945, těsně předtím než ustoupila na západ. 2. pěší ( 650. německá ) a 3. pěší ( 599. německá ) divize se nikdy zcela nezformovaly. Ukrajinská obdoba – Ukrajinská osvobozenecká armáda, ohlášená v lednu 1943 pro příslušníky ukrajinského východního praporu, ve skutečnosti nikdy nevznikla.

Dne 4. srpna 1943 vznikla 1. kozácká divize z šesti jízdních pluků ( 1. a 5. donský, 2. sibiřský, 3. a 4. kubáňský a 6. těrecký ), plus z divizních podpůrných a servisních jednotek. Divize sloužila od října 1943 v Chorvatsku. V listopadu 1944 přešla pod velení Waffen – SS, byla rozdělena na 1. a 2. divizi a zformovala XV. kozácký jízdní sbor. Devět kozáckých samostatných pěších a devatenáct jízdních praporů bojovalo na východní frontě s německými divizemi. V červnu 1942 sloužil štáb rozpuštěné 162. pěší divize na území okupovaného Polska při výcviku arménské, ázerbájdžánské, gruzínské, severokavkazské, volžsko – tatarské a turkestánské východní legie. Všech 98 praporů východních legií se zformovalo a 79 sloužilo na východní a balkánské frontě v letech 1942 – 1945. Dvanáct z nich bylo převeleno v letech 1943 – 1944 do Francie a Itálie.