Rychlý návrat vojáků, kteří byli v dobré fyzické kondici a po lékařské stránce v pořádku, do aktivní služby přinášel zřejmé operační výhody. Kromě toho byla fyzická zdatnost v souladu s árijským obrazem německého vojáka, tak aktivně propagovaným nacisty před válkou a během prvních válečných let, což bylo zamýšleno jako motivace národa i armádních jednotek dosáhnout a udržet vysoký standart v oblasti zdraví, hygieny a tělesné odolnosti. Jakmile vstoupil voják do armády, o jeho zdraví se staraly lékařské služby, které zodpovídaly za preventivní a rehabilitační opatření, udržování dobrého zdravotního stavu i za léčbu a evakuaci zraněných. Také se zabývaly chemickou kontaminací a zamořením personálu, techniky nebo budov.

Dohromady zemřelo v období od 1. září 1939 do 31. ledna 1945 1 782 798 členů německých pozemních sil ( včetně 160 237 nebojových případů, avšak bez 1 646 316 pohřešovaných, považovaných za mrtvé ). Mnohým z těchto smrtelně zraněných se ještě na bojišti dostalo okamžité lékařské pomoci, třebaže neúspěšné. Přesto více než 4 145 863 příslušníků pozemních sil bylo zraněno a přežilo a vlastně všichni z nich byli vyšetřeni, ošetřováni a léčeni vojenskou lékařskou službou. Nepochybně nejvyšší ztráty byly ty utrpěné na východní frontě, ať už kvůli akcím nepřítele nebo kvůli podmínkám, za nichž byla válka v Sovětském svazu vedena. Během prvních šesti měsíců Barbarossy zaznamenala armáda téměř 750 000 zraněných, jejichž počet narostl na více než 1 000 000 ( včetně více než 250 000 zabitých nebo pohřešovaných ) do konce března 1942. To se rovná nejméně třetině celé armády na východě. Tak obrovské ztráty způsobily od poloviny roku 1941 dále trvalé napětí mezi armádní lékařskou službou na všech úrovních. Nicméně jejich důkladná organizace a účinný systém zdravotnické evakuace z frontových linií ( v případě potřeby celou cestu zpět do Německa ) obecně poskytovaly vysoký stupeň zdravotnické podpory, lékařské péče a léčby.

( Lékaři německého Červeného kříže při práci )

Systém organizace lékařských služeb stavěl na armádních zdravotnických praporech ( Armeesanitätsabteilungen ), kde každá armáda dostala přidělený jeden prapor zodpovídající za řízení až čtyř polních nemocnic. Podle taktické situace byly roty podřízené praporu obvykle přidělovány k armádním divizím, přičemž každá zdravotnická rota byla schopná řídit jednu polní nemocnici ( Feldlazarett ), stejně jako vytvořit několik třídících stanic pro odsun raněných o síle čety a jednotku motorizované ambulance. U pěších divize čítal zdravotnický štáb obvykle 21 důstojníků a až 448 poddůstojníků a vojáků a až do roku 1943 mívala každá divize automaticky přidělenu jednu polní nemocnici, ale od tohoto roku začaly být polní nemocnice ponechávané pod řízením na úrovni armády a divizím byly přidělovány podle operačních potřeb.

Systém evakuace raněných byl přizpůsobivý a usiloval o to vojáky co nejdříve vyléčit a vrátit zpět k jejich jednotkám. To znamenalo, že formální evakuační systém byl běžně obcházen, kdykoli bylo potřeba a lékaři na všech úrovních velení mohli rozhodovat, zda vrátit vojáka do akce, nebo nařídit jeho odsun pro dodatečnou léčbu nebo rekonvalescenci. Voják zraněný v boji šel nejdříve na lékařské stanoviště svého praporu, kde mu byla poskytnuta první pomoc, v případě nutnosti ho tam donesli nosiči jednotky. Následně došel nebo byl převezen na lékařské stanoviště pluku, které bylo obvykle umístěno asi 500 metrů za frontovou linií, kde byla dostupná další léčba. Lékař pluku kromě toho odděloval případy na nosítkách od chodících zraněných před odvozem vážných případů ambulancí na hlavní obvazovací stanici pluku. Tam se prováděly přímé chirurgické zákroky ( včetně amputací ), injekce, transfuze, dlahování a zastavování větších krvácení. Méně závažné případy a chodící zranění byly v mezičase řešeny v odděleném lékařském zařízení, často umístěném u hlavní obvazovací stanice ) pro lehce zraněné, ze kterého se množství vojáků vracelo do boje během několika dní, pokud se jejich stav nezhoršil a nebyla nařízena další evakuace.

( V období září 1939 – leden 1945 zemřelo i přes lékařskou péči téměř 1 800 000 německých vojáků )

Potom se zranění přesouvali pomocí sítě sběrných bodů pro zraněné a třídících stanic pro odsun raněných do různých nemocnic v týlu, v Německu, nebo na okupovaných územích. Mohlo jít o 200lůžkovou divizní nebo armádní polní nemocnici, hlavní nemocnici frontového zázemí, základní nemocnici frontového zázemí pro méně závažné případy, která měla kapacitu až 1 000 hospitalizovaných zraněných až na čtyři týdny, nebo základní nemocnici s veškerým léčebným vybavením pro dlouhodobou lékařskou péči. Ačkoli byly polní a základní nemocnice nezbytně mobilní a schopné být umístěny a fungovat prakticky kdekoli a kdykoli to bylo možné, byly zřizovány v budovách a to z důvodu přístupu k vodě, elektřině a kanalizaci, zatímco stávající civilní nemocniční zařízení obvykle bývala v případě dostupnosti zabavována. Kromě vojenského zdravotnického personálu pracovaly v různých polních, základních a hlavních nemocnicích mužští a ženští příslušníci německého Červeného kříže ( DRK ), kteří zažívali každodenní bombardování, pozemní střelbu a válečné strádání společně s vojáky, o které se starali, přičemž mnozí z nich také utržili zranění.

Škála dopravních prostředků používaných armádou pro evakuaci zraněných byla široká a často se lišila. Kromě motorizovaných ambulancí ( které pojaly buď čtyři případy na nosítkách, nebo dvě nosítka a čtyři sedící nebo osm sedících případů ) se evakuace prováděla také pomocí koňmi tažených povozů, saní a jakýmkoli dostupným vojenským nebo civilním vozidlem. Zranění byli příležitostně přepravováni i vzduchem, jako například ze Stalingradu v zimě 1942 – 1943, kdy hlavní polní nemocnice byla umístěna na letišti v Pitomniku. Bylo – li to proveditelné, přesouvali se zranění do všeobecné nemocnice nemocničním vlakem, z nichž každý normálně převezl až 386 případů na nosítkách nebo 920 sedících zraněných. Zařízení zařazená v Německu jako všeobecné nemocnice zahrnovala množství stálých vojenských a civilních zdravotnických center a hlavních civilních nemocnic.