Pluk, divize motorizované pěchoty, divize pancéřových granátníků a nakonec tankový sbor Grossdeutschland představoval za každých okolností elitní jednotku Wehrmachtu vybavenou těmi nejmodernějšími zbraněmi. Když vojenský velitel Berlína generálporučík Siefert 14. května 1939 při honosné ceremonii v kasárnách berlínské čtvrti Moabit přiděloval místnímu pluku název Grossdeutschland, jistě netušil, že stojí u zrodu legendy. Formování jednotky začalo v roce 1919, kdy se příslušníci Freikorpsu sjednotili do jednotky, která měla čelit hrozbě levicového puče a možnosti invaze z Polska. Nesla název Wachregiment Berlin a plnila především reprezentativní funkci. V roce 1921 na jejím základě vznikla jednotka Kommando der Wachtruppe, jejíž příslušníci pravidelně každou neděli, úterý a čtvrtek pochodovali za doprovodu kapely z kasáren v Moabitu přes Brandenburskou bránu až k válečnému památníku Neue Wache a zpět.

V roce 1934 došlo k přejmenování na Wachtruppe Berlin a o tři roky později obdržela opět označení Wachregiment Berlin. Příslušníci tohoto posledního předchůdce pluku Grossdeutschland dovedli pochody za zvuků vojenské kapely před zraky tisíců přihlížejících k naprosté dokonalosti a právě oni tvořili čestnou stráž při návštěvách zahraničních delegací. Jednotka byla velmi populární, ale dostat se mezi hrstku vyvolených pobírajících vysoký žold nebylo vůbec jednoduché. Nároky na uchazeče se blížily těm, které museli splňovat všichni, kdo chtěli vstoupit v prvních letech k SS. Branci museli být vyšší než 170 cm a tělesně velmi zdatní. Samozřejmostí byla i trestní bezúhonnost a při jejich výběru se přihlíželo také ke vzdělání. V dubnu 1939, se Wachregiment rozrostl na plnohodnotný pluk o čtyřech praporech a o několik měsíců později tak vznikl pluk Grossdeutschland. Velení armády, která se tehdy již intenzivně připravovala na válku, však s nově vzniklým plukem počítalo nikoli jako s ceremoniální, ale jako s regulérní bojovou jednotkou.

( Muži tankového sboru Grossdeutschland ve východním Prusku v březnu 1945 )

První kampaň války se mu však ještě měla vyhnout. Dne 6. září 1939 sice přišel rozkaz, že se má mužstvo připravit na transport do Polska, ale po začátku sovětské invaze 17. září byl rozkaz zrušen. V následující kampani se ale již Grossdeutschland nacházel v první linii a zúčastnil se všeho důležitého, co nakonec vedlo ke kapitulaci Francie. Ještě před započetím ofenzívy se však rozrostl o další oddíly, zejména o ženijní prapor a 640. baterii útočných děl vyzbrojenou vozidly Stug III. V předvečer operace Falb Gelb se tak jednalo o jednu z nejlépe vyzbrojených a připravených jednotek, které mohlo velení Wehrmachtu nasadit. Právě proto byl pluk přidělen k XIX. sboru generála Heinze Guderiana, který měl za úkol rychle překročit Másu u Sedanu a následně se s cílem obklíčit spojenecké jednotky koncentrované v zemích Beneluxu, stočit na sever k Lamanšskému průlivu. Muži v čele s plukovníkem von Schwerinem tak prodělali křest ohněm právě u Sedanu. Zúčastnili se také bojů u Arrasu a Dunkerque a úspěšně sekundovali při prolomení Weygandovy linie s následnými těžkými boji u Amiensu. Spanilou jízdu pluk ukončil v Lyonu v jihozápadní Francii, kde po dobu jednoho měsíce vykonával okupační službu, během které si měli jeho příslušníci odpočinout. Brzy ale došlo k dalším přesunům.

Z Lyonu putoval pluk do Paříže, následně do alsaského Colmaru a nakonec do francouzského města Belfort nedaleko švýcarských hranic. S hrdiny od Sedanu se počítalo pro oba nadcházející plány, jejichž realizace měla vést k porážce Velké Británie, ale jak operace Lvoun ( vylodění v Británii ), tak operace Felix ( obsazení Gibraltaru ) nakonec zůstaly jen na papíře. Dne 12. listopadu 1940 jedna rota pluku přivítala v Berlíně ministra zahraničí spojeneckého Sovětského svazu Vjačeslava Molotova. Muži, kteří jej v Berlíně vítali a kteří na něj udělali velký dojem, měli za necelý rok útočit na brány Moskvy. V belfortských kasárnách pluk setrval až do jara 1941. Tehdy začala příprava jeho nasazení na východě, která obnášela především doplnění stavu. Ztráty během západního tažení totiž nebyly zdaleka zanedbatelné a z původních zhruba 3 900 mužů pluk ztratil 1 108 vojáků, z toho 221 mrtvých, 830 raněných a 57 pohřešovaných. Došlo i k menší reorganizaci. K již tak nadstandardně vybavené jednotce přibily nové oddíly, které dále zvyšovaly jeho bojovou hodnotu. Jednalo se o plně motorizovaný 400. dělostřelecký oddíl a 17., 18. a 20. rotu, které vytvořily základ 5. pěšího praporu.

( Střední tank PzKpfw V Panther a pěchota divize Grossdeutschland na Ukrajině )

Ještě před nasazením na východě se ale pluk zúčastnil operace Marita. Jejím cílem byla pacifikace Balkánu, jelikož Mussoliniho neúspěšná invaze do Řecka, stejně jako změna politické situace v Jugoslávii vystavovaly německé síly chystající se k útoku na Sovětský svaz značenému riziku. Hlavní údernou sílu měla v balkánském tažení představovat 12. armáda polního maršála Lista. Pod ni spadal také pluk Grossdeutschland, jehož hlavním cílem byl Bělehrad. Operace začala 6. dubna 1941, ale v té době se vojáci pluku teprve přesouvali z německo – švýcarského pomezí do Rumunska, odkud měli zahájit útok. Ten byl naplánován na 11. dubna a spolu s plukem Grossdeutschland vyrazily směrem na hlavní město Jugoslávie také divize SS Das Reich a 10. tanková divize. Jugoslávská obrana se rychle zhroutila a již o dva dny později pochodovali vojáci pluku Grossdeutschland Bělehradem. Jedinou vadou na kráse tohoto úspěchu byl fakt, že to nebyli oni, komu se podařilo město podmanit. V závodě o to, kdo stane v metropoli na Dunaji první, nakonec zvítězili příslušníci divize SS Das Reich, respektive muži motocyklové skupiny SS – Hauptsturmführera Fritze Klingenberga. To však nic neměnilo na tom, že Grossdeutschland úkol splnil na výbornou a měl se připravit k útoku na Sovětský svaz.

V polovině května 1941 se pluk přesunul do jihovýchodního Německa, kde čekal na nové rozkazy, které dorazily o měsíc později a znamenaly další přesun, tentokrát do oblasti Zelechówa ležící na půl cesty mezi Varšavou a Lublinem, kde vojáci strávili poslední dny příprav. Stockhausenovi muži byli v nadcházejícím tažení zařazeni do XLVI. tankového sboru generála Heinricha von Vietinghoffa, který spadal pod 2. tankovou skupinu Heinze Guderiana skupiny armád Střed polního maršála Fedora von Bocka. První fáze ofenzívy 22. června 1941 potvrzené tajným heslem Dortmund se zúčastnily pouze obrněné jednotky pluku a zbytek tvořil zálohu, která během prvních dnů postupovala po bývalé polské silnici R2 hladce směrem na Moskvu. Původní polsko – sovětskou hranici Němci překročili o několik dní později a v následujících dnech se příslušníci pluku zúčastnili obkličovacích akcí v okolí Bialystoku, v nichž Sověti do 3. července ztratili dohromady více než 400 000 mužů. Následovaly boje u Borisova a Mogileva v Bělorusku, ale jednou z nejtěžších bitev vybojovaných v prvním roce ruského tažení byly obranné boje počátkem srpna u vesnice Jelňa, asi 60 kilometrů na jihovýchod od Smolenska. Pluk se zde dokázal ubránit několikanásobné přesile nepřítele a za zde projevované hrdinství v boji obdržel Oberleutnat Hänert jako první voják pluku Rytířský kříž. Z vyznamenání se však netěšil dlouho, protože ho o několik týdnů později zastřelil ruský odstřelovač.

( Obsluha Panzerschrecku z divize Grossdeutschland, léto 1944 )

Po úspěšné obranné bitvě také došlo ke změně ve velení a von Stockhausena vystřídal plukovník Walter Höernlein. V čele jednotky stál až do února 1944, kdy jej nahradil Hasso von Manteuffel, který v jejím čele stál až do konce srpna téhož roku. Po Jelně se pluk zúčastnil nejprve obkličovacích bojů u Kyjeva a pak postupu na Moskvu. V rámci operace Tajfun dokonce patřil mezi jednotky, které k městu postoupily nejblíže. Konec roku 1941 zakončil boji u Tuly a následným ústupem pod tlakem ruské protiofenzívy. Od zahájení operace Barbarossa do 6. ledna 1942 ztratil pluk celkem 4 070 mužů, z toho mrtvých nebo pohřešovaných 885. Počátek roku 1942 se nesl ve znamenání obranných bojů a extrémní zimy. Na konci února z celého pluku zbyl pouhý jeden prapor, takže koncem března byl za účelem reorganizace stažen z fronty.

Z ní vzešla nová jednotka, divize motorizované pěchoty Grossdeutschland pod velením generálmajora Höernleina, přezdívaného mužstvem Papa Höernlein, která disponovala tou nejlepší technikou, kterou měl tehdy Wehrmacht k dispozici. Jak kvalitní ve skutečnosti byla a na jaké úrovni byl výcvik nových branců, měly ukázat nadcházející měsíce strávené bojem v operaci Fall Blau, respektive Braunschweig. Divize Grossdeutschland se podílela na dobytí Voroněže, odkud pokračovala směrem na jih k Rostovu, k nejvýchodněji položenému bodu, kterého kdy dosáhla. Na počátku srpna 1942 přišlo přeložení ke Smolensku, kde se ale příliš neohřála a brzy putovala dál směrem na sever, ke Rževu ležícímu asi 200 kilometrů západně od Moskvy. Tady společně s dalšími německými jednotkami čelila sovětským protiútokům. Dennodenně zde musela odolávat útokům ruské přesily a přesouvat se tam, kde byla situace nejkritičtější. Podle některých zdrojů dosáhly ztráty divize během bojů u Rževa hrozivých 10 – 12 000 mužů, avšak ani následující roky neměly být o mnoho klidnější. V únoru 1943 se vyčerpaní veteráni přesunuli k Poltavě.

( Obsluha těžkého kulometu MG 42 z pluku Grossdeutschland na jihu Sovětského svazu v roce 1942 )

Zbytky divize byly přiděleny k armádní skupině Lanz. Její velitel Hubert Lanz si dobře uvědomoval, že Hitlerova strategie neustupovat ani o píď vede do pekel a s velitelem svého štábu generálem Speidelem se pokusil zosnovat akci, která měla válečné běsnění ukončit. Spiklenci se chtěli pokusit zatknout Hitlera během jeho inspekce vojsk, jež se měla uskutečnit právě v Poltavě a ke svému odvážnému plánu chtěli využít také tankový pluk divize Grossdeutschland, kterému tehdy velel Hyazinth Graf Strachwitz. Ten se s plánem ztotožnil, zaručil se, že jeho muži stojí za ním a měli to také být právě oni, kdo měl ještě na přistávací ploše zatknout vůdce a v případě potřeby zasáhnout proti jeho ochrance. Den D plánu Lanz připadl na 17. únor 1943, ale k jeho realizaci nedošlo, protože Hitler nakonec místo do Poltavy zamířil do Záporoží. Jedinou dobrou zprávou toho dne tak zůstal příjezd prvních tanků Tiger I. Zdecimovaná divize byla doplněna, což znamenalo, že ji čeká další ofenzíva. Po boku divizí SS Leibstandarte a Das Reich měla udeřit na Charkov a Höernleinovi vojáci během úspěšného útoku dokázali, že jsou právem pokládání za elitu. V květnu 1943 byla jednotka zreorganizována do divize pancéřových granátníků, později přezbrojena a nasazena u Kurska.

Od léta 1943 se jejím údělem staly ústupové boje, vždy tam, kde bylo nejhůř. Již pod velením generálporučíka Manteuffela se v únoru 1944 zúčastnila útoku u Čerkass, kde se v sovětském obklíčení ocitlo asi 50 000 německých vojáků. Také díky této operaci se jich asi polovině podařilo z obklíčení probít. Vojáci divize však neválčili pouze na východní frontě a její 1. tankový prapor, který se ve Francii tehdy nacházel na přezbrojení, se po spojenecké invazi zúčastnil také bojů v Normandii. Zbytek divize byl mezitím plně zaměstnán na Ukrajině, kudy ustupoval až do Rumunska, kde se v dubnu a květnu 1944 zapojil do krvavých bojů u města Jasy. Po krátkém odpočinku v zázemí byli „hasiči“ z Grossdeutschland opět nasazeni k záchranným akcím, tentokrát pod velením generálmajora Karla Lorenze vysekávali z problémů celou skupinu armád Sever v Pobaltí a Východním Prusku. V listopadu 1944 došlo k poslední reorganizaci. Jednotka se rozrostla na tankový sbor sestávající z divizí Grossdeutschland a Brandenburg, k nimž se později přidaly i další jednotky. Nikdy však nepůsobil pohromadě a byl jen stínem tankových sborů předchozích let. V březnu 1945 měla divize Grossdeutschland pouhých 4 000 mužů a těm šťastnějším se nakonec podařilo vzdát se do rukou západním Spojencům. Pět let na bojištích 2. světové války však ukázalo, že v případě mužů z útvaru Grossdeutschland šlo o to nejlepší, co mohl Wehrmacht nasadit.