Byli prvními vojáky, kteří se na nepřítele vrhli z letounů na padácích. Parašutisté z německé 1. výsadkové divize pomohli nacistickému Německu k úspěšnému vedení Blitzkriegu přes Nizozemsko, Belgii, a dokonce obsadili Krétu. Osud tomu ale chtěl, aby nakonec ty nejtěžší bitvy sváděli jako „obyčejní“ pěšáci při dlouhém a krvavém ústupu Apeninským poloostrovem.

S rozvojem letectví po 1. světové válce se před vojenskými veliteli objevila zajímavá možnost – využít letouny pro rychlou dopravu vojáků ke strategickým cílům i přes nepříznivý terén či nepřátelské opevnění tak, aby tam připravili podmínky pro invazi. Prví výsadkáři se objevily už za Velké války, i když jen v průzkumné a sabotážní roli. Jako první s parašutismem experimentovali Sověti a Italové, ale nejdál dospěli právě Němci. Průkopníkem nové taktiky se stal generálmajor Kurt Student, bývalý letec z 1. světové války. Jeho výsadkáři dostali název Fallschirmjäger, v doslovném překladu, padákoví myslivci. S tím ostatně souzněly i jejich výrazně zelené uniformy, díky kterým si vydobyli svou přezdívku – Zelení ďáblové. Ve Wehrmachtu i Luftwaffe fungovala od roku 1936 výsadková rota, později prapor, s parašutisty se počítalo i v případném nasazení proti Československu. Student mohl v říjnu 1938 v rámci Luftwaffe sestavit ze dvou výsadkových pluků divizi, která kvůli utajení dostala název 7. letecká. Na 1. výsadkovou divizi ( 1. Fallschirmjäger – Division ) byla přejmenována až při reorganizaci na začátku roku 1942.

( Znak 1. německé výsadkové divize, která vznikla z původní 7. letecké divize )

Jak mohou být výsadkáři nasazeni, si Němci vyzkoušeli během operace Weserübung, tedy invaze do Dánska a Norska, která začala 9. dubna 1940. Historicky první akci ze vzduchu vedli Fallschirmjägeři časně ráno, když jich seskočilo celkem 96 na dánský ostrov Falster, kde měli obsadit most směrem na Kodaň a pevnost, která ho zajišťovala. Tu však k velkému překvapení Němců střežil jen 1 důstojník a 2 dánští vojíni, kteří se vzdali bez boje. Ani při následném větším výsadku na letišti u města Aalborg parašutisté nemuseli vystřelit, letiště padlo bez odporu a Němci ho tak mohli začít využívat k útoku na Norsko. To na rozdíl od Dánska vzdorovalo mnohem více. Studentovi muži měli i tam za úkol obsadit rozjezdové plochy, aby na nich mohla přistávat letadla s pěchotou. A tak se na západním pobřeží Norska odehrála historicky první bitva výsadkářů. Ti z ní sice vyšli vítězně, rozhodně však ne přesvědčivě.

Při obsazování letiště Sola u Stavangeru zastavilo postup 132 Zelených ďáblů jedno norské kulometné hnízdo obsazené jediným vojákem. Než se jim ho podařilo zneškodnit, 3 výsadkáři padli a dalších 12 utrpělo zranění. V Norsku se divize poté zúčastnila několika dalších akcí, především bitvy o Narvik, klíčový přístav na obtížně dostupném severu země. Zhruba 1 000 parašutistů tam přistálo, aby podpořilo v pozemní části střetu horské myslivce. Ani zde se jim ale příliš nedařilo, Narvik nakonec Němci ovládli hlavně proto, že se spojenecká vojska musela ze Skandinávie stáhnout, aby mohla bránit země Beneluxu a Francii.

( Zelení ďáblové přistávají u norského přístavu Narvik )

Na západ Evropy, se nakonec přesunula i 7. letecká divize. V plánu Fall Gelb, první části invaze do Francie skrze neutrální země Beneluxu, již hrála důležitější roli. Společně s 22. divizí letecké pěchoty, vytvořily 7. letecký sbor a dostaly za úkol začít Blitzkrieg obsazením letišť, pevností a klíčových mostů. Do boje tentokrát muži nevyráželi jen s padáky v transportních letounech Junkers Ju 52, ale rovněž v kluzácích DFS 230.

Operace začala 10. května 1940 a výsadkáři šli do akce hned na několika místech. Jednoznačný úspěch zaznamenali v Belgii. Student tam prosadil smělý plán na obsazení jedné z největších pevností v Evropě, Eben Emael poblíž Lutychu. Její posádka čítající až 2 000 mužů střežila mosty přes Másu a přilehlý Albertův kanál, a pro další postup do země tak bylo vyřazení opevnění klíčové. Vznikla proto speciální skupina Sturmabteilung Koch v čele s kapitánem Walterem Kochem. Na pevnost zamířila v kluzácích, které přistály mezi jednotlivými objekty. Pomocí kumulativních náloží, vyřadili výsadkáři z boje kanony, pancéřové zvony a střílny. Belgičané stihli zničit pouze jeden most a nakonec se druhý den vzdali, přičemž do zajetí jich padlo na 1 200. Nutno dodat, že německému úspěchu pomohla i nepřipravenost posádky. Němce ale také překvapilo, že údajně nejmodernější pevnost v Evropě nedosahovala kvalit československých předválečných opevnění.

( Němečtí výsadkáři po dobytí pevnosti Eben Emael )

Poněkud těžkopádněji vyznělo působení výsadkářů v Nizozemsku. Tam měli mj. obsadit tři letiště v okolí Haagu a pak proniknout i do metropole a zajmout vládu i s královnou Vilemínou. Od začátku ale nic nešlo hladce. Obrana letišť kladla tuhý odpor, sestřelila velké množství německých dopravních letadel a 7. divize utrpěla těžké ztráty. Letiště Ypenburg ovládli Němci jen nakrátko a Nizozemci ho vzápětí vyřadili z boje dělostřeleckou palbou, stejně jako Ockenburg. Poslední z letišť, Valkenburg, zůstalo nedostavěné a podmáčené tak, že se na něm přistávat nedalo. Z Haagu samotného se Němci museli dokonce stáhnout.

Úspěšněji si Fallschirmjägeři vedli v Rotterdamu, kde jim pomohla i pátá kolona nizozemských nacistů. Parašutisté obsadili letiště Waalhaven a mosty přes Másu v Drodrechtu a Moerdijku. Přes těžké protiútoky dokázaly izolované výsadkové skupiny držet pozice až do 14. května, kdy Nizozemsko kapitulovalo. 7. letecká divize utrpěla velké ztráty. Jen v Nizozemí padlo na 2 000 mužů, dalších 1 350 bylo zajato. Počínání Studentovy formace ale sklidilo uznání, došlo proto k jejímu posílení na tři pluky parašutistů a navíc vznikl ze Sturmabteilungu Koch i jeden kluzákový.

( Téměř pohromou skončil pro Němce výsadek na nizozemská letiště poblíž Haagu, na fotografii hořící transportní Junkersy Ju 52 u Ypenburgu )

Další práce čekala Fallschirmjägery v Řecku poté, co zde Mussoliniho jednotky na podzim 1940 utrpěly ostudnou porážku od řeckých vojáků. V dubnu 1941, během operace Marita, tak došlo i na výsadkáře. Němci postupovali několika směry, poměrně rychle se jim podařilo prorazit Metaxasovu linii. Parašutisté přišli na řadu 25. dubna, když dostali za úkol zajistit most přes Korintský průplav, který umožňoval postup přes úžinu na Peloponéský poloostrov. Třem výsadkovým praporům se sice podařilo Brity vytlačit od mostu, ale pravděpodobně náhodný zásah způsobil výbuch mostu, který se zřítil do hlubin a spolu s ním i několik výsadkářů. Krátce nato ale padly Atény a zraky Němců se přesunuly na ostrov Kréta. Na něj uprchl řecký král Jiří II. a také se tam evakuovaly zbylé spojenecké jednotky, které podle Adolfa Hitlera mohly ohrožovat ropná naleziště na Balkáně, především v Rumunsku. Přestože se tedy Německo právě chystalo zahájit invazi do Sovětského svazu, odhodlalo se ještě k jedné akci ve Středomoří. Pro Luftwaffe šlo o skvělou příležitost vyzkoušet si poprvé masivní nasazení výsadkářů a zároveň napravit si reputaci po prohrané bitvě o Británii.

Invaze na Krétu, operace Merkur, začala 20. května 1941. Ostrov bránilo až 60 000 spojeneckých vojáků, 7. letecká divize vyslala do boje 14 000 parašutistů, které podpořilo 15 000 horských myslivců. Výsadek sestával ze tří skupin s rozdílnými úkoly, z nichž nejzásadnější bylo dobytí letiště Maleme a měst Chania a Heraklion. Mělo to však háček. Britové měli díky prolomení šifrovacího stroje Enigma přesné informace o útoku již předem. Naopak německý Abwehr dodal o situaci na Krétě scestné zprávy, které značně podcenily spojenecké síly na ostrově. Hned v prvních hodinách výsadku tak 7. divize utrpěla krvavé ztráty, například ze 600 mužů 3. praporu padlo 400. Zejména pokus získat letiště skončil první den fiaskem. Němce zaskočil i mimořádný odpor civilistů. Ti přitom ani neměli téměř žádné zbraně, a stávalo se že ubíjeli německé parašutisty holemi a zemědělským nářadím krátce po dopadu na zem.

( Padákové myslivce čekal na Krétě dosud nejtěžší boj jaký museli svést )

I přes tuhý odpor ale dokázali parašutisté na ostrově získat izolované pozice pro další výpady, které postupně spojovaly. Druhý den bitvy měli i štěstí, když se znovu pokusili napadnout Maleme. Tamní spojenecké jednotky měly obrovské zmatky v komunikaci a koordinaci obrany, kvůli kterým nedokázaly odolat oslabeným výsadkářům. Ti naopak letiště následně udrželi i přesto, že se k nim nepodařilo dostat posilám, jež byly vyslány po moři. Postupně tak začali Zelení ďáblové ostrov ovládat a vytlačovat jeho obránce na východ. Boje trvaly až do 1. června 1941, kdy se zbytky spojeneckých jednotek stáhly. Následovalo vyřizování účtů za odboj – zdecimovaní výsadkáři zorganizovali několik masových poprav krétských civilistů. Student se kvůli nim po kapitulaci Německa dočkal odsouzení za válečné zločiny, pětiletý trest ovšem vyzněl spíše symbolicky. A kvůli zdravotním důvodům byl dokonce propuštěn již po jednom roce.

Kréta padla, ale utrpěné ztráty elitních vojáků rozčílily Adolfa Hitlera natolik, že napříště zakázal jejich nasazování v původní roli. Pro 7. leteckou divizi znamenal Hitlerův postoj zásadní změnu. Místo výsadků z letadel měla najednou bojovat jako klasická pěchota. Po dobytí Kréty bylo nutné doplnit stavy jednotky, a proto se nezúčastnila úvodní fáze operace Barbarossa.

( Na Krétě padlo  německých výsadkářů )

Z výsadkářů se stala pěchota a 7. letecká divize byla rozdělena na několik menších jednotek, posílaných na různá bojiště východní fronty. K jejímu původnímu účelu jí měla vrátit operace Hercules, plánovaný výsadek na Maltu v polovině roku 1942. Ta se však nakonec neuskutečnila a velení výsadkáře poslalo na pomoc ustupujícímu Afrikakorpsu. Začátkem roku 1943 po reorganizaci z 2. pluku vznikla 2. výsadková divize, zatímco 7. letecká divize se po připojení nového 4. pluku přejmenovala na 1. výsadkovou divizi již v roce 1942. V polovině roku 1943 byla poslána na Sicílii, kde se Spojenci v rámci operace Husky vylodili 10. července. Dva pluky Fallschirmjägerů měly bránit přístav Catania, třetí zůstal na pevnině v jihoitalské Kalábrii. Výsadkáři ale prakticky jen jistili ústup vojsk Osy a Sicílii nakonec jako poslední z nich také opustili.

Následovala neúspěšná snaha ubránit se na několika postupných liniích v Itálii. Ta parašutisty dovedla v zimě 1943 na jadranské pobřeží do důležitého přístavního města Ortona, kde 20. – 28. prosince svedly dva prapory pod velením generálplukovníka Richarda Heidricha tvrdé boje s Kanaďany. Bitvě o Ortonu se kvůli velkým vojenským i civilním ztrátám a střetům ve stísněném městském prostředí přezdívá italský Stalingrad. Bojovalo se doslova o každý metr. Spojenečtí vojáci postupovali raději skrz stěny domů, než aby se probíjeli ulicemi. Než se vyčerpaní Němci po několika dnech stáhli, ztratili skoro 900 mužů. Kanaďanů padlo na 1 400. Zemřelo však i 1 300 místních obyvatel.

( Fallschirmjäger s výsadkářskou puškou FG 42 během pouličních bojů v Ortoně )

 

Na druhé straně Apenin postupovali Spojenci k Římu. Před ním ale narazili na překážku, horu s benediktinským klášterem Monte Cassino a zakopanými padákovými myslivci, kteří předvedli mimořádnou houževnatost. Německá 10. armáda tam čelila velké přesile spojeneckých vojsk, kterým se však nedařilo prorazit přes německé obranné pozice. Nakonec se 15. února 1944 Spojenci odhodlali k akci a po ujištění, že mniši z kláštera odešli, budovu zasypali pumami. Věřili totiž, že ji Němci používají k pozorování a zaměřování dělostřelecké palby. Ti ve skutečnosti s mnichy uzavřeli dohodu, že se areálu úplně vyhnou. O ruinách to ovšem neplatilo. Okamžitě je obsadili a dobře se v nich opevnili. Nevyhnalo je odtamtud těžké ostřelování, bombardování, ani množství pěchotních útoků. Teprve při tzv. třetí bitvě, když útočníkům nahrálo i jarní počasí, Monte Cassino padlo.

Pro Zelené ďábly z 1. divize padákových myslivců to již ale byla jen labutí píseň, protože během roku 1944 pokračoval ústup německých jednotek na sever Itálie. Chvíli dokázali držet poslední německou obrannou linii na Apeninském poloostrově, Gotenstellung, ale na jaře 1945 se Spojenci znovu nadechli k mohutnému útoku a dokázali je vytlačit pod Alpy. Tam se také Zelení ďáblové dočkali německé kapitulace.