Po porážce v 1. světové válce byly maďarské ozbrojené síly značně omezeny Trianonskou mírovou smlouvou. Maďarská armáda nesměla mít těžké dělostřelectvo, letectvo a rovněž obrněná vozidla. V roce 1920 byl navzdory tomu vytvořen základ maďarských obrněných sil, a to pod záštitou státní policie jako Policejní kadetní škola ( RUISK – Rendör Újonc Iskola ) v Budapešti. Mužstvo bylo rekrutováno. Tato jednotka měla původně dva staré obrněné automobily Büssing – Fros, které ve 20. letech posílily dvě obrněná vozidla Vickers, dále dva Crossleye a deset vozidel Fiat 2F, což byly makety postavené na podvozcích nákladních automobilů z nepancéřovaných plechů. Rába Vp představoval jediný domácí obrněný automobil, navíc byl k dispozici pouze v jednom exempláři. Všechna tato vozidla byla zařazena do tzv. skupiny obrněných automobilů ( Páncélautós osztag ).

1. října 1928 byla tato jednotka převedena z policie do armády jako oddělení obrněných automobilů ( Páncéljármüves osztály ). Toto oddělení sestávalo z velitelství, dvou čet po čtyřech obrněných vozidlech a podpůrné zásobovací skupiny. Kromě této oficiální skupiny existovala ještě tajná tanková četa se čtrnácti zastaralými švédskými tanky LK II, zakoupenými krátce po skončení 1. světové války v Německu, které byly ale brzy vyřazeny ze služby.

( Lehký tank Toldi, pancéřový kryt na předním pancíři ukrývá reflektor )

Oddělení obrněných automobilů se skládalo z:

Velitelství – to tvořili 2 důstojníci, 16 mužů, 3 civilní zaměstnanci, 1 dělo, 2 kulomety, 14 pušek a 5 pistolí. Dále pak z 1 obrněného vozu s radiostanicí, 1 osobní vozidlo, 3 nákladní vozidla a 2 motocykly s přívěsným vozíkem.

1. a 2. četa obrněných automobilů – každá měla 1 důstojníka, 24 mužů, 4 obrněná vozidla, 1 osobní automobil, 1 nákladní automobil a1 motocykl s přívěsným vozíkem.

Zásobovací skupina – tu tvořil 1 osobní vůz, 3 nákladní vozy ( dílenský, cisterna, zásobovací ), 1 traktor a 1 motocykl s přívěsným vozíkem.

Málo známým faktem je, že vznikající maďarská armáda měla v roce 1930 také obrněné vlaky. Deset obrněných vlaků ( I – X ) přežilo 1. světovou válku, bolševickou republiku i zábory rumunských a československých jednotek během jejich okupace částí Maďarska. V roce 1929 důstojníci ministerstva obrany prohlédli existující vlaky a rozhodli ponechat si ty čtyři z nich, které byly původně postaveny jako obrněné. Vytvořili z nich rotu obrněných vlaků, s jedním cvičným a jedním posádkovým vlakem a čtyřmi bojovými obrněnými vlaky. Bojové vlaky byly v roce 1932 opraveny, zmodernizovány a přečíslovány na 1 – 4. Lokomotivy byly série 375 a 377 MÁV maďarských státních drah. Hlavní výzbroj vlaků se skládala z 8,0cm polních děl 5/8 M a 18 M s dostřelem až 8 400 m. Pomocnou výzbroj tvořily kulomety Schwarzlose. Ve 30. letech byly vlaky neustále modernizovány. Mimo jiné dostaly moderní radiostanice a vnitřní komunikační systém. Jejich výzbroj se také změnila. V dělových věžích byla instalována 8,0 cm děla 22 M a polní děla 18 M stejné ráže uvnitř obrněných vozů mířila do stran.

Těžká děla byla doplněna protitankovým 37 mm kanonem 36 M mířícím dozadu. Původní kulomety nahradily 20 mm protitankové pušky 36 M v malých otočných věžích v přední a zadní části vlaku, v postraních střílnách se nacházelo několik 8 mm kulometů 31 M. Tyto čtyři obrněné vlaky, přečíslované na 101 – 104, se aktivně podílely na kampaních Honvédségu v letech 1939 – 1941, kdy byla zabrána vrácená území. Podílely se i na invazi do Sovětského svazu a to až do doby, než široký rozchod ruských železnic znemožnil jejich další postup. V říjnu 1932 bylo oddělení obrněných automobilů reorganizováno na automobilní skupinu ( Gépkocsizó scoport ) a bylo přemístěno z Budapešti do Hajmáskéru.

Automobilová skupina byla tvořena:

Velitelství – tu tvořila motorizovaná pěší rota se dvěma pěšími a jednou kulometnou četou o síle 5 důstojníků a 100 mužů se 2 těžkými a 2 lehkými kulomety, 1 osobním vozem, 8 nákladních vozidel a 1 motocyklem. Velitelství ještě tvořila rovněž motocyklová četa se dvěma družstvy o síle 1 důstojníka a 30 mužů se 2 lehkými kulomety, 1 nákladním vozidlem a 25 motocyklů.

Rota obrněných automobilů – ta byla tvořena velitelem, velitelským družstvem, 1 obrněným vozidlem s radiostanicí, 1 nákladním automobilem, 1 ambulancí, 1 osobním vozem a 1 motocyklem s přívěsným vozíkem. Rotu dále tvořily dvě čety obrněných automobilů, každá se dvěma družstvy, která se skládala z 1 obrněného vozidla, 1 osobního a 1 nákladního vozidla a 1 motocyklu.

Zásobovací skupina – byla tvořena 1 záložním obrněným automobilem, 1 osobním vozem, 3 nákladními vozidly ( dílenský, cisterna a zásobovací ), 1 traktorem a 1 motocyklem

Rota lehkých tanků se dvěma četami – 5 strojů Fiat 3000B a pět lehkých tanků LK II.

( Automobilová skupina měla ve své rotě lehkých tanků i pět zastaralých strojů Fiat 3000B )

Rota lehkých tanků měla být vyzbrojena italskými 3t tančíky Ansaldo CV – 35, které měly nahradit oba zastaralé typy tanků. Itálie dodala celkem 150 těchto vozidel mezi zářím 1935 a prosincem 1936. V roce 1936 byla automobilní skupina změněna na motorizovanou skupinu Hajmáskér. Nová jednotka měla motorizovaný pěší prapor, tankový prapor se třemi rotami vždy se 16 tančíky Ansaldo, motorizovaný dělostřelecký prapor se třemi bateriemi 10,5cm polních houfnic, zakoupených v Německu i s jejich polopásovými tahači, motorizovanou ženijní rotu, motorizovanou spojovací četu a motorizované zásobovací služby. Dne 1. října 1938 byla z motorizované skupiny vyčleněna 1. motorizovaná brigáda. Sestávala ze tří motorizovaných pěších praporů, tankového praporu, cyklistického praporu, motorizovaného dělostřeleckého praporu, motorizované ženijní roty a motorizované spojovací čety. Tato organizace byla podobná organizaci 2. motorizované brigády, vytvořené 1. května 1938. Tyto dvě motorizované brigády tvořily jádro maďarské mobilní rezervy a to spolu se dvěma jezdeckými a jednou cyklistickou brigádou. Italské tančíky byly také v četách po 5 vozidlech přiděleny praporům cyklistické brigády.

Všechny evropské země v roce 1939 pilně zbrojily, přičemž Maďarsko nebylo výjimkou. Protože nemělo předchozí zkušenosti s konstrukcí a výrobou obrněných vozidel, snažilo se je napřed získat ze zahraničí. Původní dodavatel, fašistická Itálie, ale neměl vhodné typy ani lehkých ani středních tanků a nacistické Německo v té době nemělo zájem o prodej tanků či licence na jejich výrobu. Maďarská armáda tak byla nucena začít vyrábět vlastní obrněná vozidla. První z nich představovalo 61 obrněných automobil Csaba z roku 1939, založených na konstrukci Ing. Nicolase Strausslera a vyvinutých firmou Weiss Manfréd v Csepelu. Následovala další vozidla jako lehké tanky Toldi, či střední Turán I a II a jiné.