Dne 27. května 1943 vyhnali příslušníci 7. americké pěší divize Japonce z jejich posledního opěrného bodu zřízeného na hřebenu Fish Hook na ostrově Attu v Aleutách. Přežívající vojáci posádky plukovníka Jasujo Jamasakiho ustoupili do hor obklopujících přístav Chichagof a Jamasaki se usadil ve velitelském stanovišti na hřebenu Buffalo, ze kterého bylo možno přehlédnout postavení většiny amerických vojsk. Měl k dispozici pouze 1 200 mužů, z toho polovinu raněných, zbytek původní posádky, čítající asi 2 600 mužů. Zásoby potravin nemohly vydržet déle než dva dny. Proti němu stálo zhruba 11 000 Američanů se silnou leteckou a námořní podporou. Jamasakiho postavení bylo zoufalé a nemohl spoléhat na přísun posil. Na sklonku dne 28. května shodili Američané na jeho pozice z letadel letáky, vyzývající ke kapitulaci. Jamasaki místo kapitulace vyslal do Tokia poslední rádiovou depeši: „Připravuji se ke zničení nepřítele!“

( Japonského útoku se zúčastnili i ranění Jamasakiho muži )

Jamasakiův sebevražedný protiútok patřil doposud k největším a stal se nejlepší ukázkou oněch útoků Banzai, využívajících japonské pěšáky v roli nikidanů ( živých projektilů ), kteří, ještě než v boji zemřeli, způsobili nepříteli co největší ztráty. Je však třeba poznamenat, že útoky Banzai, nazývané podle hesla Tenno hejka banzai! ( Ať císař žije 10 000 let! ), nebyly organizovány jen proto, aby vojáci mohli zemřít se ctí. Sebevražedné útoky byly prováděny již v dřívějším období války a císařský generální štáb usiloval o to, aby útoky podobného druhu měly alespoň nějaký taktický význam a byly řádně připraveny. Bez ohledu na tyto zásady mohli vojáci útočit pouze tehdy, hrozilo – li jim bezprostředně zajetí, pokud ovšem nezemřeli vlastní rukou.     

Jamasaki měl v úmyslu zaútočit v noci proti nejméně chráněné části amerických linií. Síla útoku měla frontu prorazit a umožnit obsazení kopce zvaného Engineer, kde měli Japonci dobýt dělostřelecké bunkry a ukořistit děla ráže 105 mm, které měli následně použít k ostřelování americké zásobovací základny. Pokud by i tu dobyli, mohli se udržet v jižní části hor po neomezenou dobu. Jamasaki dokonce rozhodl, jak bude naloženo s těžce zraněnými a neschopnými se zúčastnit útoku. Nepřipadalo v úvahu, že by mohli být zajati a proto byli umírající uchráněni před ztrátou cti smrtící injekcí. Ti pohyblivější dostali granáty, vždy jeden pro tři nebo čtyři muže, aby mohli v pevném semknutí v případě potřeby své životy naráz ukončit. Zbytek Jamasakiho mužů, z nichž někteří byli vyzbrojeni pouze bajonety, připevněnými na tyče, proklouzl 29. května 1943 před svítáním mlhou do údolí Chichagof.

( Američtí vojáci byli vystaveni nemilosrdné lidské mase, kterou nakonec odrazili )

Jamasakimu plán bezmála vyšel. Američtí pěšáci stáli proti křičící, střílející, sekající a bodající lidské vlně a nakonec pozice neudrželi a utekli. Japonci při svém postupu údolím smetli dvě praporní velitelská stanoviště a polní nemocnici, kde se stali obětí zuřivého zabíjení pacienti i lékaři. Útočící Japonci se dostali až k úpatí vrchu Engineer a za rozbřesku již doráželi na postavení důležitých děl, chráněných improvizovanou obrannou linií složenou z mechaniků, zdravotníků, kuchařů a příslušníků štábu brigádního generála A. V. Arnolda. Do boje se zapojila i 37 mm děla a zasypala oblast deštěm granátů. Japonský útok zakolísal, zastavil se a opět se vzmohl. Na vrcholu kopce došlo k boji muže proti muži, ale nakonec byl postup japonských vojáků zastaven a odražen. Boje pokračovaly po celý zbytek dne, avšak Japonci již nyní mysleli zřejmě pouze na smrt. Odhaduje se, že více než polovina zbývajících Jamasakiho mužů se dobrovolně nechala roztrhat na kusy explozemi posledních vlastních granátů. Sám plukovník zemřel s mečem v ruce při posledním útoku na Enginner Hill. Když byl ostrov Attu konečně vyčištěn, přežívalo na něm v roli zajatců pouze několik Japonců.