Připravovaná invaze Spojenců na jižní japonský ostrov Kjúšú pod krycím jménem Olympic byla plánovaná na listopad 1945. Následovat mělo vylodění na Honšú pod krycím jménem Cornet, plánované na 1. březen 1946. Tato akce, které se mělo zúčastnit více než 3 000 lodí, by se stala největší vyloďovací operací v historii. Americké síly vyčleněné pro operaci Olympic zahrnovaly 6. armádu složenou ze tří divizí námořní pěchoty, jedné obrněné a devíti pěších divizí. Američtí armádní stratégové odhadovali, že souběžná invaze na Kjúšú a Honšú ( krycí název operace Downfall ) by přinesla minimálně 250 000 obětí, jelikož počítali s tím, že Japonci budou bránit svoji vlast se sebevražedným fanatismem.

Na japonské straně se do operace Ketsu – Go ( Rozhodnutí ) měl zapojit celý národ. Pod heslem „Sto milionů zemře za císaře a vlast“ se připravovali muži a ženy k poslednímu boji až do úplného konce. Neustávající propaganda obyvatelstvo strašila nejhorším barbarským zacházením, pokud se dostanou do rukou Američanů živí. Japonci byli vyzýváni, aby raději zemřeli a stali se strážnými duchy, kteří budou uctíváni v národní svatyni. Zhoubný vliv takové propagandy na japonské myšlení se již tragicky projevil na Saipanu a Okinawě. Síly shromážděné k obraně Japonských ostrovů byly co do počtu impozantní. Bylo zde přibližně 2 350 000 důstojníků a vojáků pravidelné armády a armádního letectva, včetně následujících formací: 53 pěších divizí, 25 pěších brigád, 2 obrněné divize a 7 obrněných brigád. Obavy z leteckých útoků potvrzovalo nasazení dalších čtyř divizí protiletecké obrany. Očekávané problémy s vnitřní bezpečností vedly k posílení vojenské policie na 20 000 mužů. Kromě pravidelné armády bylo k obraně Japonska připraveno 2 250 000 mužů armádních pracovních jednotek, 1 300 000 mužů námořních pracovních jednotek a 250 000 mužů speciálních posádkových sil.

( Japonští vojáci byli mistry v nočních útocích, zde na výcviku před očekávanou spojeneckou invazí )

Tato obrovská čísla ale neříkají vše. Především panoval naprostý nedostatek zbraní, s blížícím se koncem války a častými nálety amerických bombardérů se vyrábělo stále méně střelných zbraní. Dostupné zbraně byly na příděl, na každých 10 nově odvedených vojáků připadala jedna puška, kterou dostávali nejzkušenější rezervisté. Většina nových obránců byla nasazena na nejrůznější práce, zatímco marně čekala na přidělení zbraně. Japonští strategičtí plánovači doufali, že pokud se udrží dosavadní produkce zbraní, bude dostatek pušek, kulometů a děl pro nové vojáky k dispozici v únoru 1946.

Pracovalo se na plánech, jak pokračovat v odporu po invazi Spojenců. Tokio mělo být bráněno do posledního muže. Císařský palác tvořil střed obranného systému západně od města. V červnu 1945 byla vytvořena Tokijská obranná armáda s posádkou v hlavním městě. Jako prozatímní sídlo Císařského paláce bylo vybráno město Nagano, odkud měl císař podle plánů řídit další odpor. Ačkoli na tomto projektu práce vůbec nezačaly, výstavba obrovského podzemního generálního štábu císařské armády v jeskyních Macuširo na ostrově Honšú byla v plném proudu a před koncem války bylo vykopáno téměř 10 km chodeb. Mnoho japonských plánů zůstalo jen v teoretické rovině, především z důvodu téměř úplného kolapsu zásobovacího systému po celé zemi.

( Japonští vojáci odhodlaní a připravení zemřít za svého císaře )

Kromě odvodů do pravidelné armády byly také prováděny hromadné odvody všech schopných civilistů, kteří byli zařazeni do různých jednotek domobrany o celkovém počtu, přinejmenším na papíře, 28 000 000 mužů a žen. Domobrana se dělila na tři základní stupně:

1)      Speciální strážní služby – byly sestaveny z mužů, kteří předtím sloužili v armádě u jednotek, které byly přiděleny k pravidelným útvarům a plnily různé pracovní a podpůrné úkoly. V případě invaze měly bojovat všemi zbraněmi, které byly po ruce.

2)      Samostatné roty – tvořili vojáci povolaní ze zálohy, opět především z pracovních jednotek. Jednotky měly v případě invaze nastoupit jako klasické bojové útvary.

3)      Civilní dobrovolnické sbory – v podstatě zmobilizovaná celá dospělá populace mužů od 15 do 60 let a žen od 17 do 40 let. Sbory měly plnit jakýkoli úkol požadovaný úřady, včetně fungování jako zemědělská armáda ke sklizni úrody. V případě invaze měly bojovat jakoukoli zbraní nebo improvizovat.

Proti poválečným kritikům Američanů za jejich svržení atomových bomb byl použit argument, že počet civilistů zabitých těmito bombami by byl několikanásobně překonán zabitými nebo zmrzačenými vojáky, námořníky a letci USA a Britského společenství, pokud by museli provést invazi na Japonské ostrovy. Také počet obětí mezi japonskými civilisty, podněcovanými k sebevražedné obraně, by byl v případě invaze mnohem větší. Někdo by mohl dodat, že byl stejně vydán rozkaz povraždit všechny spojenecké válečné zajatce a že byl v mnoha případech vykonán. Se zřetelem na to, co se skutečně stalo na Okinawě a dalších místech, byl tento argument naprosto přesvědčivý.