Ocelové přilby

Historie ocelových přileb používaných japonskou armádou v letech 1931 – 1945 je poněkud komplikovaná, jelikož se souběžně používalo několik typů – ve 30. letech byly často i ve stejné jednotce viděny různé typy. První typ japonské přilby byl zaveden v roce 1920 a tvarem se podobal britskému vzoru z 1. světové války, jen s přední částí o něco nižší než vzadu. Ačkoli tato přilba byla oficiálně zrušena v roce 1930, v omezeném množství se používala ještě během počátečních bojů v Mandžusku. V roce 1930 byly na zkoušku zavedeny tři nové typy přileb, výrazně se lišící tvarem. První vzor z roku 1915, měl na vrcholku plát ve tvaru třešňového květu, stejně jako model 1920, ten byl nižší než jeho zahraniční vzor a měl více vyčnívající přední okraj.

Druhý vzor 1930 byl vyroben pouze v omezeném počtu a používal se především v Mandžusku. Tento model byl širší a plošší verzí německého vzoru 1935, s poměrně výrazně vyčnívajícími boky. Tvar snadno umožňoval nosit pod přilbou kožešinovou čepici, což mohlo být důvodem testování této verze. Třetím vzorem 1930 byla přilba kotlíkového tvaru, která byla nakonec schválena, jen mírně pozměněná vytvořila vzor 1932, který se stal standardním až do roku 1945.

( Japonská přilba vzor 1932, používaná až do roku 1945 )

Přilba vzor 1932 byla na hlavě upevněna soustavou pásků procházejících pod bradou a kolem uší a utahovala se na kličku. I když pásky byly zpravidla ustrojeny předepsaným způsobem, ve skutečnosti armáda a námořnictvo používaly vlastní odlišné metody jejich utahování. Později během války bylo zavedeno jednodušší uspořádání těchto pásků. Uvnitř přilby se nacházelo několik malých vycpávek, které mohly být nastaveny tak, aby přilba na hlavě pohodlně seděla. Přilba vzor 1932 měla poměrně špatnou pověst, neboť o ní bylo známo, že poskytuje slabou úroveň ochrany. Byla vyrobena z chróm – molybdenové oceli o nízké kvalitě a kulky ji snadno prorazily nebo roztříštily. Na přilby se nasazoval prošívaný plátěný potah, sešitý ze čtyř dílů. Tyto potahy se uchycovaly tkanicemi a měly vpředu našitou žlutou hvězdu. Další raný typ přilby byl odvozen od britského vzoru z              1. světové války, měl jen širší obrubu. Tuto přilbu nosili pouze příslušníci námořních výsadkových sil a vpředu měla vyražený znak této složky zbraní ( kotva ). Přilba, kterou brzy nahradil model 1932, byla hlavně použita během bojů v Šanghaji v roce 1932, kterých se především zúčastnily námořní výsadkové jednotky.

Meče

Až do poloviny 30. let 20. století byl standardní zbraní důstojníků japonské císařské armády kyugunto – první vojenský meč, buď model 1875, nebo 1886. Byla to lehce zakřivená šavle konvečnějšího západního vzhledu, s kovovým záštitným obloukem. Model 1875 byl určen pro důstojníky, model 1886 pro poddůstojníky. I novodobí japonští důstojníci si brali do bitvy tradiční samurajské meče používané ve středověkém Japonsku, ačkoli tyto meče byly zřídka staršího data než z období Edo. Používaly se dva typy – dlouhý meč katana nebo tachi s délkou 61 – 91 cm ( různá jména označují, zda byl meč nošen ostřím nahoru nebo dolů ) a kratší meč wakizashi s délkou 30,5 – 61 cm, přičemž samurajové v minulosti nosili po boku oba meče. Starobylé exempláře těchto mečů byly uctívány nejen jako rodinné dědictví, ale mnozí Japonci věřili, že takové předměty mají duši a mystický význam. Nárůst vlastenecké horlivosti založené na tradičních hodnotách vedl u mladších důstojníků k volání po náhradě evropské šavle tradičním mečem.

( Japonský meč shin – gunto )

Tyto výzvy byly vyslyšeny v roce 1934 zavedením shin – gunto aneb nového vojenského meče typu 94, moderně vyráběné verze tachi. Meč byl nošen buď v kovové pochvě s ochranným nátěrem, nebo v dřevěné pochvě potažené kůží, někdy také ve volném látkovém obalu. Pochvy byly zavěšené na opascích pomocí závěsníků, které byly upevněny buď jedním, nebo dvěma úchyty, z nichž dolní býval odepínací. Meče nosili rovněž poddůstojníci, prvním typem shin – gunto určeným pro tyto hodnosti byl Armádní poddůstojnický meč vzor 95. Hodnost nositele ukazovala barva zápěstního závěsníku se střapcem. Zatímco střapec byl čistě okrasný, závěsník se navlékal na zápěstí a sloužil k zajištění zbraně v boji.