Japonští piloti kamikadze tvoří neodmyslitelnou součást historie 2. světové války v Tichomoří. Přestože o nich byly napsány stovky článků a knih, jejich nasazení v rámci pravidelných sebevražedných jednotek je pro drtivou většinu euroatlantické civilizace dodnes jen stěží pochopitelné. Je pravdou, že porozumět motivaci příslušníků speciálních tj. sebevražedných jednotek letectva a námořnictva je dnes těžké i pro samotné Japonce. Především ve Spojených státech byli a občas jsou i dnes tito muži prezentováni jako fanatičtí šílenci, kteří nedokázali samostatně uvažovat a sebevražedné mise podnikali pod masivním vlivem státní propagandy nebo dokonce psychotropních látek. Mnozí Američané za války věřili, že kryty kabin japonských sebevražedných letounů jsou pomocí šroubů pevně fixovány v uzavřené poloze, což byl pochopitelně nesmysl.

Obětování vlastního života v zájmu vlasti či panovníka má v japonských dějinách poměrně dlouhou tradici, která vychází ze samurajského kodexu bušidó a buddhistické sekty zen. Nelze říci, že by byla dnešní populace Země vycházejícího slunce v hodnocení kamikadze jednotná. Mnozí však v podstatě oprávněně vyzdvihují fakt, že vojáky – sebevrahy motivovalo k jejich jednání především silné vlastenecké cítění. V očích většiny Japonců to jsou tragičtí hrdinové, pro které byla smrt v boji jediným čestným řešením. O jejich dobrovolném rozhodnutí obětovat život za svou zemi nikdo nepochybuje. Z oficiálních materiálů mimochodem vyplývá, že počet zájemců o zařazení k sebevražedným jednotkám byl přibližně dvojnásobný než počet letadel vyčleněných pro tyto operace. Pro evropského návštěvníka Japonska je poněkud šokující, že nedaleko císařského paláce v Tokiu se nachází svatyně Jasukuni, která je ve skutečnosti spíše muzeem či památníkem padlých vojáků, sebevražedné piloty nevyjímaje.

( Skupina sebevražedných japonských pilotů kamikadze před svojí poslední akcí )

Za zmínku stojí i samotné označení kamikadze. Tento japonský výraz v překladu znamená Božský vítr. Jeho původ lze vystopovat do 13. století, kdy Japonsko čelilo opakovaným nájezdům armády mongolského vojevůdce Kublajchána, který po ovládnutí Číny a Koreje usiloval o dobytí Japonska. Během druhé výpravy v roce 1281 vyslal proti Japonsku mohutné loďstvo, jehož plavidla vezla na svých palubách 150 000 mužů, což byla na svoji dobu impozantní vojenská síla. Japonsko stálo tváří v tvář drtivé porážce, která by znamenala, že země bude poprvé v historii obsazena vojsky nepřítele. Když se zdálo, že mongolské invazi již nikdo nedokáže zabránit, přišel mimořádně ničivý tajfun, který mongolské vojsko zdecimoval. Japonci byli přesvědčeni, že se jednalo o pomoc božstev, k nimž se po celou dobu modlili a spásnou bouři nazvali kamikadze. V době 2. světové války se však v Japonsku neříkalo kamikadze, ale šinpú – tento výraz je alternativním způsobem čtení týž znaků. Široce rozšířené označení kamikadze zavedli, vlastně omylem Američané, kteří nedokázali rozluštit jemné jazykové nuance. Teprve nějakou dobu po skončení války se výraz zpětně ujal i v zemi svého původu, kde se dnes běžně užívá.

Již v říjnu 1940 byly zachyceny neurčité signály, že součástí japonského plánu na zničení amerického tichomořského loďstva by mohly být koordinovány útoky bombardérů, které přímo narazí do zakotvených bitevních lodí. Úřadující admirál James O. Richardson považoval tuto informaci za natolik znepokojivou, že se rozhodl vyhlásit na tehdejší domovské základně tichomořského loďstva v San Diegu pohotovost. Zrušil ji jeho nástupce Husband E. Kimmel. Dodnes není jasné, zda se skutečně jednalo o reálnou hrozbu, neboť při pozdějším náletu na Pearl Harbor k ničemu takovému nedošlo. Za první útok kamikadze bývá v některých pramenech považováno napadení letadlové lodě USS Enterprise 1. února 1942 v prostoru Marsahallových ostrovů. Na operační svaz admirála Halsey toho dne zaútočilo sedm bombardérů Micibiši G4M, z nichž šest bylo sestřeleno, zatímco sedmý se pokusil narazit na letovou palubu Enterprise, kterou minul, aniž by způsobil škody. Vzhledem k tomu, že bombardér byl zasažen a hořel, je možné, že se v tomto případě nejednalo o úmysl a pokud ano, šlo o osobní iniciativu pilota v bezvýchodné situaci.

( Sebevražedný pilot si kolem hlavy uvazuje hedvábnou stuhu hačimaki )

Do kategorie individuálních, případně neplánovaných sebevražedných útoků, s největší pravděpodobností spadá i potopení transportní lodi USS Georg F. Elliot letounem Ajči D3A Val dne 8. srpna téhož roku nedaleko ostrova Guadalcanal. V kabině japonského střemhlavého bombardéru byl zřejmě těžce zraněn pilot, jehož schopnost ovládat stroj byla přinejmenším problematická. Stejně je třeba hodnotit například zásah letadlové lodě  USS Hornet během bitvy u Santa Cruz dne 26. října 1942. Ani v jednom z těchto případů se téměř jistě nejednalo o příslušníky jednotek, jejichž členové byli cvičeni k provádění sebevražedných misí. Problematiku sebevražedných operací japonské velení nejspíš poprvé diskutovalo v průběhu roku 1943, avšak do poloviny následujícího roku nepadla žádná závazná rozhodnutí. První útok kamikadze, který se neuskutečnil z vlastní iniciativy pilota neovladatelného stroje, zřejmě provedli 27. května 1944 japonští armádní piloti ze základny na Nové Guineji proti americkým invazním lodím u ostrova Biak. K dobrovolné účasti na sebevražedném útoku letce vyzval velitel 5. perutě císařského letectva, Katašige Takata, který formaci také sám vedl.

Nálet provedla dvojice dvoumotorových stíhacích letounů Kawasaki Ki – 45 Torjú, jimž poskytovala stíhací krytí pětice strojů Nakadžima Ki – 43 Hajabusa. Jeden Ki – 45 se okamžitě po zásahu americkou protiletadlovou palbou zřítil do moře, druhý ač zasažen, pokračoval v letu, těsně minul torpédoborec USS Sampson a explodoval po nárazu do stíhače ponorek o výtlaku necelých 100 tun. Loď zachvátil mohutný požár, ale udržela se na hladině při ztrátě jen dvou mužů. Značnou zásluhu na vypracování taktiky speciálních leteckých útoků císařského námořnictva měl bezesporu kapitán Ejičiro Jyo, velitel lehké letadlové lodě Čijoda. Koncem června 1944 si pravděpodobně pod dojmem katastrofální porážky ve Filipínském moři uvědomil, že celá řada námořních pilotů je ochotna obětovat svůj život při útoku kamikadze a v tomto smyslu informoval své nadřízené. Argumentoval tím, že konvenční bombardování nepřátelských námořních cílů je při současném poměru sil neúčinné a navrhl zformování zvláštních leteckých útvarů určených k provádění sebevražedných útoků.

( Japonští civilisté zdraví pilota kamikadze na jeho poslední misi )

První Speciální útočná jednotka určená především k útokům na nepřátelské letadlové lodě byla mezitím vytvořena na Filipínách jako součást 1. letecké flotily pod velením kontraadmirála Takidžiró Onišiho. Její výzbroj tvořily původně stíhací letouny Micubiši A6M5, které byly pro sebevražedné mise vybaveny pumou o hmotnosti 250 kg zavěšenou pod trupem. Třiačtyřicet těchto nouzových stíhacích bombardérů poprvé zaútočilo na americká plavidla 19. června 1944. Zásah inkasovaly bitevní lodě USS South Dakota a USS Indiana. Letouny Zero v pozdější verzi A6M7 mohly při sebevražedných útocích nést pumu o hmotnosti 500 kg. Postupně začaly být k sebevražedným útokům využívány i další typy letounů z výzbroje námořního letectva. V amerických hlášeních o útocích kamikadze poměrně často figuruje D3A Val. Je však otázkou, zda tento stroj nebyl občas zaměňován s jinými typy letounů, které ve snaze o korekci rychlosti vysunuly podvozek.

Respektovanou zbraní sebevražedných pilotů byl útočný palubní letoun Jokosuka D4Y Suisei. Původně dvoumístný bombardér měl vynikající stabilitu ve střemhlavém letu, což výrazně pomáhalo zasáhnout cíl. V závěru války byla vyvinuta jednomístná verze D4Y4 určená výlučně pro útoky kamikadze. Tato varianta byla vyzbrojena částečně zapuštěnou pumou o hmotnosti 800 kg pod trupem. Na zádi letounu byla umístěna trojice pomocných raketových motorů, které umožňovaly krátkodobé zvýšení rychlosti v závěrečné fázi útoku. K útokům kamikadze byla také přizpůsobena celá řada typů japonského armádního letectva, včetně dvoumotorových letounů. Bombardér Kawasaki Ki – 48 mohl v případě sebevražedného útoku nést 800 kg pum nebo výbušnin přičemž jeho posádka byla redukována na jediného muže a obranná výzbroj demontována. Dalším dvoumotorovým armádním strojem využívaným k útokům kamikadze byl Nakadžima Ki – 49 Donrjú, který mohl při speciálních misích nést až 2 900 kg výbušného nákladu a dva členy posádky. Srovnatelné množství pum a výbušnin mohl při sebevražedných útocích nést také Micubiši Ki – 67 Hirjú. Počet členů posádky byl snížen na minimum ( tři muži ), kulometná střeliště byla zaslepena plechem.

( Tento snímek zachycuje stíhací letoun Zero nalétávající na americký torpédoborec )

Japonci si začali postupně uvědomovat, že zvláště nejčastěji používané letouny Zero nejsou pro sebevražedné mise nejvhodnějším strojem. Neschopnost způsobit nepřátelským plavidlům škody adekvátní ztrátě letounu a jeho pilota spočívala v tom, že Zera měla v poměru k velikosti stroje relativně malou hmotnost, letoun plně naložený palivem a se zavěšenou pumou o hmotnosti 250 kg vážil přibližně tři tuny. Rychlost nárazu do cíle byla zřídkakdy vyšší než 155 m/s, což v případě zasažení americké letadlové lodi mnohdy nestačilo k proražení nepancéřované letové paluby. U britských nosičů, jejichž letové paluby pancéřované byly, vznikla zpravidla škoda ještě menší. Nesená puma pronikla do nitra lodi zhruba jen ve třetině případů, což byl ve srovnání s klasickým bombardováním z klasické výšky chabý výsledek. Nejvíce škod obvykle způsobily požáry nespotřebovaného paliva, které se rozlilo ze zdemolovaných nádrží sebevražedného letounu. Japonskou reakcí na toto zjištění bylo zahájení vývoje nového speciálního letounu určeného výlučně k sebevražedným misím, kterému bylo přiděleno označení MXY – 7 Ohka, Spojenci přezdívaný Baka ( blázen ).

Práce na jeho vývoji zahájila firma Jokosuka během léta 1944. První exemplář této nebezpečné zbraně vzlétl ještě před koncem roku. Jednalo se o malý letounek vybavený přímými křídly o rozpětí přibližně pět a s délkou trupu zhruba šesti metrů. Ocasní plochy byly vybaveny dvojitou směrovkou. Podvozek letoun neměl. Stroj byl poháněn trojicí raketových motorů na tuhé palivo, práce na verzi vybavené proudovou pohonnou jednotkou nepřesáhly prototypové stádium. Existovala také cvičná verze, která byla vybavena druhým pilotním prostorem namísto bojové hlavice na přídi a přistávací lyží pod trupem. Pilotní kabina bojové verze byla kupodivu slušně vybavena, pokud uvážíme, že se jednalo o stroj na jedno použití. Sedačka byla vybavena pancéřováním o síle místy až 15 mm a pryžovou opěrkou hlavy, přístrojová deska byla osazena kompasem, výškoměrem, zatáčkoměrem a rychloměrem. Průhledný překryt kabiny byl vybaven uzávěrem, což lze považovat za zcela zbytečný luxus, neboť naděje pilota na opuštění letounu po zahájení závěrečné střemhlavé zteče se prakticky rovnala nule. Náplň bojové hlavice v přední části trupu tvořilo 1 200 kg trinitroaminolu.

( Skupinové foto příslušníků jedné z japonských jednotek kamikadze )

Ohka byla do vzduchu vynesena pod trupem upraveného dvoumotorového bombardéru Micubiši G4M, plánovalo se také využití typu Jokosuka P1Y, který jej dopravil do blízkosti spojeneckých plavidel. Pilot létající pumy po dobu letu k cíli odpočíval na palubě bombardéru, do pilotního prostoru letounku Ohka prolezl pumovnicí krátce před jeho uvolněním. U mateřských letounů byly v zájmu zvýšení doletu instalovány palivové nádrže bez pancéřování, takže setkání těžkých a obtížně ovladatelných strojů se spojeneckými stíhači nezřídka končilo mohutnou explozí japonského bombardéru již po prvních zásazích. Jestliže MXY – 7 Ohka lze považovat za zbraň relativně vysoké technické úrovně, pak totéž nelze říci o druhém japonském letounu vyvinutém výlučně pro sebevražedné útoky. Konvenčně pojatý Ki – 115 Tsurugi spěšně vyvinuli koncem války u firmy Nakadžima. K jeho výrobě využili především nestrategické suroviny, trup měl kruhový průřez a výrobu letounu zvládla i průměrně kvalifikovaná pracovní síla. V zájmu úspory hmotnosti byl stroj vybaven pevným podvozkem, který se po vzletu odhazoval. Pohon zajišťoval obstarožní motor Nakadžima Ha – 35 o výkonu 1 150 HP, který byl v japonských armádních skladech dostupný ve značném množství.

Dutina na spodní straně trupu za motorem sloužila k umístění až 800 kg bomb. Obranná výzbroj zcela chyběla. K usnadnění vzletu, případně ke zvýšení rychlosti v závěrečné fázi přiblížení k cíli mohla být využita dvojice raketových motorů, které se po vyhoření odhazovaly. Pilotáž stroje byla nesnadná i pro zkušené letce, výhled z pilotní kabiny byl špatný, výkon letounu zvláště při vzletu nedostatečný. Již v průběhu zalétávání prototypů došlo k haváriím, v jejichž důsledku se musel odložit náběh sériové výroby. Z plánovaných 8 000 kusů měsíčně se vyrobilo jen něco kolem 100 letounů, z nichž ani jediný nebyl do konce války nasazen v boji. Nejdůležitějším obranným prostředkem proti japonským sebevražedným náletům byl radar. Japonci však byli relativně dobře obeznámeni s výkony i nedostatky amerických radarů i rozpoznávacího zařízení. Vyvinuli speciální přístroj, s jehož schopností byli schopni vyhledávat oblasti se slabým nebo rušeným radarovým signálem. Taková místa pak využívali pro přiblížení k nepřátelským plavidlům. Oblíbeným japonským trikem byly útoky v časných ranních hodinách nebo za soumraku, kdy vzlétaly, respektive přistávaly stíhací stroje leteckých hlídek a další letouny vyslané do ostatních bojových akcí.

( Požární čety likvidují požár na palubě letadlové lodi, která byla právě zasažena sebevražedným pilotem kamikadze )

V té době byl vzdušný prostor kolem letadlových lodí a celého operačního svazu doslova přeplněn takovým množstvím spojeneckých letounů, že radarový operátoři měli plné ruce práce s jejich identifikací. Při současném napodobování signálů identifikačního přístroje IFF měli japonští sebevražední piloti dobrou šanci se nepozorovaně přiblížit k cíli. Další oblíbenou metodou bylo přiblížení nízkým letem od pevniny, kde byla obrazovka radaru zahlcena odrazy terénu. Kromě toho Japonci experimentovali v omezené míře i se Spojenci vyvinutou metodou zvanou okna, tedy shazováním aluminiových pásků, které na obrazovce radaru vytvořily řadu klamných cílů. Když si spojenečtí velitelé uvědomili, že japonské sebevražedné nálety dospěly do fáze organizované kampaně, okamžitě rozpoznali hrozící nebezpečí a v rámci daných možností posílili protiletadlovou obranu svých operačních svazů. Byl zvýšen počet předsunutých torpédoborců vybavených radarem, jejich hlavním úkolem bylo včasné varování před přilétávajícími nepřátelskými letouny. Právě tato plavidla na okrajích formace se stávala nejčastějším cílem útoků kamikadze a posádky většiny z nich většinou prožívaly skutečné peklo. Kromě toho, pokud to bylo možné, byly budovány radarové stanice také na dobytých ostrovech. Současně se zvýšil počet letounů určených pro stíhací obranu.

Velkým postrachem sebevražedných pilotů bylo také protiletadlové dělostřelectvo. Vzhledem k tomu, že jako nejúčinnější způsob, jak se vyhnout zásahu kamikadze, bylo totální rozstřílení útočícího letounu, se dobře osvědčilo víceúčelové námořní dělo ráže 127 mm. Bylo pro něj vyvinuto speciální protiletadlové střelivo vybavené přibližovacími zapalovači, které byly vyráběny ve Spojených státech na základě britského patentu. Jediným handicapem radarem řízených protiletadlových děl na amerických lodích byla skutečnost, že pokud se cíl nacházel v poloze nad hlavou, byly zbraně automaticky vyřazeny z činnosti. Účinnou zbraní proti útokům kamikadze se měla stát také protiletadlová řízená střela Stooge vyvíjená na sklonku války britskou firmou Fairey. Byla to rádiem řízená křídlatá raketa o délce 2,3 m, nesoucí bojovou hlavici o hmotnosti 100 kg. Dosahovala rychlosti kolem 800 km/h, její dolet činil 13 km. Vývoj střely byl v podstatě dokončen v únoru 1945, k jejímu zařazení do výzbroje bojových jednotek však již nedošlo. Po spojeneckém vítězství v Evropě se též uvažovalo o využití zkušeností zajatých německých vědců k výrobě a nasazení německé protiletadlové rakety Wasserfall v Tichomoří, avšak ani tento projekt se nakonec neuskutečnil.