Vojenská policie – Kempei – tai

Neblaze proslulá vojenská policie japonské císařské armády Kempei – tai plnila stejné úkoly jako vojenská policie jiných národů, navíc však měla daleko rozsáhlejší pravomoci. Kromě obvyklé role kontroly a udržování kázně japonských vojáků byla Kempei – tai od svého vzniku v roce 1881 odpovědná za kontrolu obyvatelstva na okupovaných asijských územích. V roce 1937 dosáhla stavu 315 důstojníků a asi 6 000 vojáků. Jak přebírala policejní úlohu na nově dobytých územích od roku 1942, její síla vzrostla na téměř 35 000 důstojníků a vojáků, z nichž zhruba 10 700 bylo rozmístěno v Japonsku, 18 300 v Mandžusku, Číně a Korey, 480 v Indočíně, 1 100 v Malajsku, 940 v Siamu, 540 v Barmě, 830 na Filipínách, 1 080 v Nizozemské východní Indii a Borneu, 745 na Formose a 90 na tichomořských ostrovech.

Kempei – tai nahradila správu místních zajateckých táborů a vykonávala dozor nad všemi spojeneckými válečnými zajatci a internovanými civilisty. Odpovídala za vypátrání a eliminaci všech protijaponských aktivit a postojů místního obyvatelstva, za vybudování špionážní sítě, vydávání veškerých cestovních povolení, objednávání potřebného zboží, zajištění pracovní síly na nucené práce, přísunu žen k nucené prostituci do vojenských nevěstinců. K potlačení partyzánských operací v Číně a v jihovýchodní Asii jednotky Kempei – tai rozšiřovaly dlouholetou praxi náboru místních pomocníků. Těm se však dostávalo špatného zacházení a nemohli dosáhnout vyšší hodnosti než rotného. V období 1942 – 1945 byla Kempei – tai odpovědná za největší zvěrstva spáchaná na civilistech a spojeneckých vojácích, v žádném případě ale neodpovídala za všechna. Kempei – tai měla značné pravomoci a nezávislost, byla oprávněna zatknout vojáky s hodností až o tři stupně vyšší než byla jejich, sadistické mučení a hromadné popravy patřily k její běžné činnosti. Byla také zapletena do jednoznačně kriminálních aktivit, včetně pašování drog a padělání peněz. Jedním z nechvalně známých zločinů Kempei – tai byla její účast v zařízení pro bakteriologické zbraně, v tzv. jednotce 731 ( jednotka Išii ) v Pching – fangu nedaleko Chao – pinu ( Harbinu ) v Mandžukuu, kde byly běžně prováděny smrtící pokusy na živých zajatcích.

( Příslušníci japonské vojenské policie Kempei – tai )

Příslušníci Kempei – tai se rekrutovali ze všech vojenských složek. Absolventi jednoletých důstojnických a šestiměsíčních poddůstojnických válečných kurzů opouštěli učiliště Kempei – tai v hodnostech sa – kan ( důstojníci ), kashi – kan ( poddůstojníci )  a joto – hei ( starší vojíni ). Jednotky Kempe – tai byly malé, ve třech základních velikostech. Každá oblastní armáda měla velitelství Kempei – tai pod velením generálmajora nebo plukovníka a dvě až tři polní jednotky vojenské policie. Každé z těchto jednotek Kempei – tai, kterou tvořilo 22 sa – kan ( důstojníků ) a 352 příslušníků mužstva, velel podplukovník. Jednotky byly rozděleny do čet buntai po 65 mužích, kterým velel kapitán nebo poručík a dále do oddílů bunketai o dvaceti mužích, kterým velel podporučík nebo praporčík.

Japonské císařské námořnictvo mělo vlastní policii zvanou Tokei – tai, která plnila stejnou roli jako Kempei – tai, jelikož námořnictvo mělo za úkol udržovat posádku na mnoha odlehlých dobytých územích. Tokei – tai měla nižší status než její armádní protějšek, avšak nebyla o nic méně brutální a neblaze proslula zvláště svým zacházením s obyvatelstvem Bornea. Jednotky Tokei – tai často operovaly spolu s Kempei – tai, například v Singapuru byl zřízen k potlačení odboje jeden speciální oddíl o 50 mužích.

Námořní výsadkové síly

Japonské námořnictvo nemělo námořní pěchotu jako takovou, vyloďovacích operací se podle potřeby účastnili vybraní členové lodních posádek. Tyto oddíly byly spojeny do tzv. námořních výsadkových sil ( sborů ) Rikusentai o přibližně 2 000 mužích, obvykle zformovaných do čtyř rot o šesti střeleckých četách. Ve větším počtu byly námořní výsadkové síly ( NVS ) poprvé použity během bojů v Šanghaji v roce 1932 a v dalších akcích na čínském pobřeží ve 30. letech. Tyto jednotky obvykle nedosahovaly úrovně armádního výcviku, avšak často poskytovaly naléhavě potřebnou lidskou sílu. V počátcích tichomořské ofenzívy byly vytvářeny Speciální námořní výsadkové síly ( SNVS ) pro jednotlivé útočné mise. Příkladem takové úderné jednotky byla 1. SNVS Maizuru o síle 750 mužů, která se účastnila obsazení ostrova Wake. Některé námořní výsadkové síly byly větší, jiné velmi malé. SNVS Bandasan, která se zúčastnila invaze na Davao, měla pouze 60 mužů, vybraných z posádek torpédoborce Kuroshio a lehkého křižníku Jintsu. Po úspěšném obsazení tichomořského ostrova byla jednotka NVS provádějící operaci často vyčleněna k vytvoření místní posádky a k přípravě obrany proti očekávanému útoku Spojenců. NVS tvořily jednotky s nejrůznějšími úkoly, od útočných bojových jednotek prvního sledu po stavební čety. Vojáci stavebních čet tvořili druhý sled a byli to v podstatě ozbrojení dělníci, kteří měli být nasazeni jako bojová jednotka v případě invaze.

Námořní výsadkové síly se dělily na několik typů:

Tokubetsu Rikusentai – Speciální námořní výsadkové síly                                      746 – 3 251 mužů

Tokubetsu Konkyochitai – Speciální síly/posádky námořních základen                 1000 – 3 000 mužů

Konkyochitai – Posádka nebo jednotka námořní základny                                      1000 – 3 000 mužů

Keibitai – Námořní strážní síly nebo jednotky                                                            200 – 2 000 mužů

Bobitai – námořní obranná jednotka                                                                            200 – 500 mužů

( Jedni z mála zajatých obránců na atolu Tarawa, převážně Korejci )

Stejně jako v japonské armádě také ve speciálních námořních výsadkových silách došlo v průběhu bojů v Tichomoří k poklesu úrovně vojenského personálu. Jednotky pověřené obranou různých tichomořských ostrovů měly často nedostatečný výcvik, nicméně k obraně byly vyzbrojeny pestrou škálou dělostřeleckých a automatických zbraní a těžily z vynikající úrovně japonských ženistů. Hrdinskou a účinnou obranu pod schopným velením prokázali během těžkých bojů na atolu Tarawa 20. – 23. listopadu 1943. Tarawu bránilo 1 497 mužů 7. SNVS Sasebo a 1 100 mužů 3. speciálních sil námořních základen ( vyčleněné z původní 6. SNVS Yokosuka ). Na atolu bylo ještě 1 247 mužů ze 111. stavební jednotky a 970 mužů ze 4. námořní stavební jednotky – většinou korejských dělníků o pochybné bojové kvalitě. Pod energickým velením poručíka Murakamiho, velitele 111. stavební jednotky, Japonci a Korejci vybudovali kolem perimetru ostrova Betio mnoho vzájemně se podporujících palebných opevnění. Některé byly postaveny z kmenů stromů a písku, kryté stropem až 2,1 m silným, další byly ze železobetonu o tloušťce až 40 cm. Tato opevnění byla navzájem propojena otevřenými zákopy a kulometnými stanovišti a částečně chráněna ostnatým drátem, minami, překážkami z kmenů a betonu a protitankovými příkopy.

Kromě standardních podpůrných pěchotních zbraní střeleckých rot bylo podél pobřeží umístěno více než 50 děl ráže 37 – 205 mm a přibližně 30 jednohlavňových a zdvojených těžkých kulometů ráže 13 mm. Do skrytých pozic bylo zakopáno sedm lehkých tanků typu 95 Ha – Go. Většina opevněných pozic přečkala americké námořní a letecké bombardování bez větší újmy a japonská posádka bránila vylodění americké 2. divize námořní pěchoty se zuřivým odhodláním tři a půl dne. Za méně než 2,5 čtverečního kilometru korálů a písku zaplatila námořní pěchota ztrátou 1 005 padlých a nezvěstných a 2 296 raněných. Z posádky 4 836 mužů padlo do zajetí pouhých 136 mužů, z toho 129 Korejců. Tato obzvlášť krutá bitva prokázala, že přinejmenším některé jednotky námořních výsadkových sil si počínaly stejně dobře jako nejlepší armádní jednotky a jejich fanatickou oddanost císaři dokazuje skutečnost, že v závěrečné fázi bojů spáchalo mnoho obránců na svých bojových stanovištích sebevraždu.

( Zničený japonský lehký tank typu 95 Ha – Go, v pozadí železobetonový bunkr  na atolu Tarawa )

Po zbytek války v Tichomoří námořní výsadkové síly tvořily podstatnou část vojenských posádek na dobytých ostrovech. Na Saipanu vytvořili výsadkáři 1. a 3. SNVS Yokosuka jednu spojenou jednotku, která před svým zničením bojovala jako konvenční pěchota. Příslušníci námořních výsadkových sil, převážně dělostřelci, byli součástí obranných sil na Iwo Jimě. Na 10 000 příslušníků NVS tvořilo část posádky na Okinawě, kde při obraně poloostrova Oroku bojovala obzvlášť tvrdě jednotka pod velením kontraadmirála Oty a způsobila útočícím Američanům ztrátu 1 600 mužů. Přes 17 000 příslušníků NVS bránilo Manilu a neslo tak přímou zodpovědnost za mnoho civilních obětí. Během postupu Tichomořím se Spojenci některým menším nebo strategicky nevýznamným ostrovům vyhnuli, jejich posádky se vzdaly až po kapitulaci Japonska v srpnu 1945.

Armádní a námořní jednotky výsadkářů

Obě ozbrojené složky si vybudovaly vlastní vzdušné výsadkové síly koncem 30. let, další rozvoj nastal poté, co na japonské nejvyšší velení učinilo velký dojem nasazení německých výsadkářů během Blitzkriegu v roce 1940. Koncem roku 1941 mělo Japonsko na 14 000 vycvičených výsadkářů. Největší operací armádních výsadkářů byla invaze do Nizozemské východní Indie, v Palembangu na Sumatře. Dne 14. února 1942 se sneslo na letiště 425 mužů 1. výsadkového úderného pluku, zatímco 2. pluk přistál v okolí města Palembang v místě, kde se nacházely důležité ropné rafinerie. Námořní výsadkové jednotky, organizačně součást námořních výsadkových sil, byly ve skutečnosti početnější než jednotky armádní.

( Japonští vojáci oslavují výkřikem Banzai!, vítězství nad australskými a holandskými jednotkami )

První jednotkou byl 1. speciální námořní výsadkový sbor Yokosuka, který vznikl v září 1941 a měl 520 mužů. Tato jednotka provedla 11. ledna 1942 úspěšný výsadek na letiště Menado na Celebesu v Nizozemské východní Indii. V říjnu 1941 byl vytvořen 2. speciální námořní výsadkový sbor Yokosuka o síle 746 mužů, který se však žádného vzdušného výsadku nezúčastnil. 3. SNVS Yokosuka o síle 849 mužů zformovaný v listopadu 1941 se zúčastnil invaze na holandský západní Timor 20. února 1942, kdy nad Usua seskočilo 630 výsadkářů. Tato akce proti australským a holandským obráncům skončila úspěšně, avšak za cenu těžkých ztrát – zahynulo 550 Japonců, to je 87 %.

Stejně jako v případě výsadkových jednotek Spojenců a dalších států Osy, utrpěli také japonští výsadkáři v bojových akcích nepřiměřené ztráty. Velení dospělo k názoru, že ztráty těchto odborně vycvičených vojáků, kteří nemohli být snadno nahrazeni, jsou příliš vysokou cenou za dosažené výsledky. Stejně jako Němci rozhodli se i Japonci nadále používat výsadkáře jako elitní jednotky lehké pěchoty. Námořní výsadkáři se účastnili obrany tichomořských ostrovů. Jak již bylo zmíněno, výsadkáři 1. a 3. SNVS Yokosuka byli sloučeni do jedné jednotky, která byla zničena během bojů na Saipanu v období červen a července 1944. Také 1. úderná skupina vytvořená z prvních dvou pluků armádní výsadkové brigády bojovala na Filipínách v prosinci 1944 jako pěší jednotka. Skupina měla vlastní leteckou brigádu, trpící vždy nedostatkem letounů a čtyři slabé úderné pluky Teišin Rentai, dva výsadkové a dva pěší pluky přepravované kluzáky, o celkové síle 5 205 mužů. Výsadkový úderný pluk měl v roce 1944 velitelskou četu ( 80 mužů ), spojovací četu ( 30 mužů ), tři střelecké roty ( každá o 155 mužích ) a rotu těžkých zbraní ( 125 mužů ). Z této 1. úderné skupiny byly vytvořeny vzdušné výsadkové přepadové oddíly, komanda Giretsu – Kutetai, určená pro speciální útočné mise.

( Muži z 1. úderné skupiny na Filipínách )

Výsadková komanda Giretsu

Koncem roku 1944 vytvořili armádní výsadkáři komanda Giretsu, jejichž hlavním cílem byly útoky na americká letiště. Letecká převaha, kterou měli Američané během většin tichomořských a asijských tažení, byla chápána jako rozhodující prvek, avšak japonská myšlenka, že místní útoky mohou výrazně zvrátit rovnováhu sil, byla samozřejmě nereálná. Nicméně pod velením generálporučíka Tominagy Kjodžiho měla být tato komanda vysazena na cílová letiště buď seskokem na padácích, nebo nouzovým přistáním transportních letadel či upravených bombardérů. První operaci jednotek Giretsu provedlo 750 mužů z 1. úderné skupiny v noci z 6. na 7. prosince 1944. Vojáci byli přepraveni po 13 mužích v letounech Ki – 57 a přistáli na různých filipínských letištích, včetně dvou hlavních cílů na Dulagu a dvou na Taclobanu a Leyte. Jednalo se v podstatě o sebevražedné mise, vojáci měli zničit co nejvíce amerických letadel a poté bránit své pozice do posledního muže. Na jednom cíli přistálo 300 výsadkářů, zbylá letadla byla sestřelena. Vojáci, kterým se podařilo přistát, kladli několikahodinový tuhý odpor, než byli zabiti, aniž způsobili nějaké větší škody.

Nejproslulejší operace oddílů Giretsu se uskutečnila v noci z 24. na 25. května 1945, kdy devět bombardérů Mitsubishi Ki – 21 vzlétlo k útoku na letiště Yontan na Okinawě, se 14 výsadkáři v každém letounu. Čtyři letouny byly sestřeleny, pěti se podařilo na letišti nouzově přistát. Během útoku se komandu Giretsu vyzbrojenému samopaly, fosforovými granáty a výbušnými náložemi, podařilo zlikvidovat 265 000 litrů leteckého benzínu, zničit devět amerických letadel a poškodit dalších 26. Hromadný útok proti základnám B – 29 na Saipanu, Tinianu a Guamu v Marianách, naplánovaný na 9. srpen 1945, měl přepravit 2 000 příslušníků oddílů Giretsu ve 200 letadlech. Akce musela být ale zrušena, jelikož letadla shromážděná k misi byla na letišti zničena Američany.