Japonci odhadovali, že masové útoky, které podniknou proti vyloďujícím se Spojencům, během invaze na mateřské japonské území, zlikvidují 35 až 50 % bojeschopných kapacit nepřítele, ještě než se jeho vojáci vůbec vylodí. Přímo u pobřeží měla být připravena poslední námořní obranná linie složená ze speciálních útočných jednotek – tzv. žabích mužů s náložemi, zvanými Fukurjú ( přikrčený drak ).

Výcvik těchto odborně řečeno podmořských demoličních skupin byl zahájen v Kawataně v listopadu 1944. Japonské námořnictvo používalo k plnění nebezpečných úkolů týmy bojových plavců již od začátku války, zejména v Hongkongu, kde potápěči zneškodňovali miny a připravovali pobřežní vody k přistání vyloďovacích plavidel. Jeden japonský zajatec z Peleliu v Palauském souostroví vypověděl, že byl členem týmu 22 bojových plavců Kaijú, vycvičených k útokům proti vyloďovacím plavidlům. Každý z plavců nesl tři granáty, nůž a jednoduchou demoliční nálož, vyrobenou z dřevěné bedny o obsahu 2 620cm³, naplněnou trinitrofenolem se zápalnou šňůrou. Tyto skupiny poškodily v Palauském souostroví jen jedno vyloďovací plavidlo pěchoty a u Okinawy doprovodný torpédoborec a útočnou transportní loď, ale jednalo se především o bojové plavce, působící na hladině a nikoliv o potápěče.

( Japonci doufali v těžké ztráty Spojenců ještě během přibližování k samotným domácím ostrovům, které měly způsobit sebevražedné útoky pilotů kamikadze, miniponorky atd. )

Zdá se, že Fukurjú nebyli nikdy nasazeni v žádných bojích. Role těchto mužů v závěrečné obraně Japonska byla bezesporu založená na sebeobětování a bez obětí se zcela jistě neobešel ani jejich výcvik. Výstroj byla tvořena volnou kombinézou, neohrabanou přilbou podobnou přilbám klasických potápěčů a neforemným zařízením pro cirkulaci vzduchu vybaveným čistícími patronami, připoutaným na zádech a hrudi a propojeným hadicemi. Tato výstroj byla především velmi nespolehlivá. Při výcviku Fukurjú se přihodilo mnoho smrtelných nehod. Dýchací přístroje s regeneračním okruhem nebyly kvalitní, ale bohužel pro Japonce nic lepšího k dispozici nebylo. Do konce války bylo v sapérských školách v Kawataně a v Jokosuce vycvičeno zhruba 1 200 Fukurjú a dalších 2 800 mužů bylo ještě zařazeno do výcviku.

Každý z Fukurjú byl vyzbrojen náloží o hmotnosti 10 kg s dotykovým zapalovačem, opatřenou malým plovákem a násadou podobně jako protitanková mina, hojně používaná japonskými vojáky. S tímto zařízením měli Fukurjú ničit těsně u invazních pláží výsadková plavidla Spojenců. Pokud by veškeré zařízení fungovalo, jak mělo, měl žabí muž vydržet v optimální hloubce 15 m a se zásobou tekutých potravin až 15 hodin. Byla dokonce zahájena stavba podmořských betonových bunkrů s ocelovými dveřmi, kde měli vojáci přežít úvodní bombardování invazních pláží a vyčkat na příležitost k výpadu a k přiložení nálože ke dnu výsadkového plavidla. Úseky pobřežní obrany, kde měli být nasazeni i Fukurjú by byly tvořeny nejdále od pobřeží elektricky odpalovanými minami, dále měli být zřízeny až tři linie Fukurjú, to znamenalo, že na jednoho potápěče připadala k obraně plocha asi 390 m², u pláže měly být položeny magnetické miny a na plážích samotných poté běžné pěchotní a protitankové miny. Podle velitele oddílů Fukurjú kapitána Šintaniho, mohli jeho muži nepříteli způsobit stejné škody jako letadla pilotů Kamikadze, což je však velmi nepravděpodobné.