O angažmá italských jednotek na východní frontě panuje názor, že pro německé spojence představovaly pomoc spíše propagandistického rázu. I když se dá s tímto názorem do jisté míry polemizovat, v případě Mussoliniho námořníků to platí bez výjimky.

Situace v Černém moři se od prvních dní německo – sovětské války vyvíjela zvláštně. Sovětská flotila měla drtivou početní převahu a síly Osy proti ní mohly postavit jen slabé rumunské námořnictvo s pouhými 4 torpédoborci, 1 ponorkou a asi 24 menšími většinou přestavěnými plavidly. Protože úžiny do Středozemního moře ovládalo neutrální Turecko, které do Černého moře žádné válečné lodě nepouštělo, teoreticky měly místním vodám kralovat Stalinovy lodě. Jenže se tak nestalo. Sovětské liděry ( velké torpédoborce ) Charkov a Moskva se sice v prvních dnech pokusily rumunského protivníka zničit v jeho jediné námořní základně v Konstanci, jenže mnoho škod nenadělaly, a navíc Moskva se potopila na mině. Selhaly i další pokusy o získání námořní základny, a protože vzdušný prostor ovládala početnější Luftwaffe, námořní válka se vyvinula ve zvláštní pat. Větší sovětské jednotky se soustředily na občasnou palebnou podporu či evakuaci nepříliš úspěšně bojujících pozemních vojsk. Na volné moře vyrážely především ponorky, které do konce roku 1941 podnikly 26 útoků, ale dokázaly potopit jen rumunský parník, 2 italské tankery a několik neutrálních malých tureckých lodí.

( Zcela vpravo admirál Artur Riccardi s admirálem Dönitzem. Riccardi kladně zareagoval na německou žádost o vyslání italských námořníků do Černého moře )

Koncem roku 1941 se však situace změnila. Pozemní armády zápasily o Krymský poloostrov a německá vojska musela znenadání čelit překvapivému výsadku u Kerče. Také malá, leč agilní sovětská Azovská flotila často ráda a občas i úspěšně podnikala přepadové akce a Němci náhle museli řešit velký problém. Zjistili, že v noci a za špatného počasí je jim letecká převaha k ničemu. Další důvod ke znepokojení představovala pevnost Sevastopol. Do obklíčeného města každý měsíc putovaly desítky lodí s posilami a posádka na sebe stále vázala značný počet německých vojsk, které Wehrmacht po debaklu u Moskvy potřeboval jinde.

V lednu 1942 vrchní velitel Kriegsmarine admirál Erich Raeder poprvé a naposledy oslovil svůj italský protějšek, admirála Artura Riccardiho, se žádostí o pomoc. Velký dojem na něj udělaly především akce malých jednotek, které těžkým poškozením britských bitevních lodí Valiant a Queen Elizabeth způsobily britskému Královskému námořnictvu velké potíže ve Středozemním moři. Riccardi okamžitě souhlasil, i když zatím netušil, jak nějakou bojovou loď na Černé moře vlastně dostane. Nicméně Italové si přeci jen dokázali poradit a 25. dubna 1942 z přístavu La Spezia vyrazil nevídaný konvoj 28 nákladních vozidel, 9 cisteren, 3 traktorů a vlečných přívěsů se 4 torpédovými čluny, 6 miniponorkami CB, 5 motorovými čluny a 6 výbušnými čluny MTM. Jednotka dostala název 101. flotila a velel jí fregatní kapitán Francesco Mimbelli.

( První úspěch 101. italské flotily v podobě poškození sovětské transportní lodě Gruzija si připsal výbušný člun MTM nadporučíka Adolfa Lenziho )

Konvoj úspěšně překročil Alpy, dorazil do Vídně, nalodil se na říční lodě, po Dunaji odplul do Rumunska a později do své nové základny na Jaltě. Skupina dorazila právě včas, aby se zapojila do příprav závěrečného útoku na Sevastopol. Operovat měla mezi Sevastopolem, Novorossijskem a Tuapse a blokovat přísun posil do obležené pevnosti. Bezprostředně po příjezdu si Italové připsali první úspěch, když člun MTM nadporučíka Adolfa Lenziho poškodil velkou transportní loď Gruzija. Činily se také torpédové čluny, které ve dnech 11. a 13. června 1942 napadly velké sovětské parníky Abchazija a Fabricius. Vzápětí však sovětské letouny kontrovaly zničením miniponorky CB – 5 přímo v domovském přístavu. Další ztráty přišly za týden při nočním útoku na malá plavidla plná vojáků.

Na počátku července 1942 Sevastopol konečně padl, což přimělo tiše s Německem sympatizující Turky k přimhouření očí a přes Dardanely do Černého moře pustili dalších 10 torpédových člunů. Také němečtí spojenci přátelsky plácali Italy po ramenou, a tak přišel čas na pochvaly. Té se dostalo Italům především od admirála Karlgeorga Schustera, velitele Jižní námořní skupiny, který ale své přátele poněkud přechválil. V srpnu si totiž 3 čluny MAS nárokovaly zásahy na křižníku Molotov a liděru Charkov, přičemž žádná z lodí se v té době prokazatelně na moři vůbec neobjevila. Krátce nato přišly další ztráty, když sovětské bitevní letouny IL – 2 zaútočily na kotviště v Jaltě, zničily 2 torpédové čluny a 3 další poškodily.

( Posledním úspěchem italských námořníků v Černém moři se stalo potopení sovětské ponorky třídy Ščuka Šč – 203 )

Italové usoudili, že si války „užili“ až moc, a do dalších bojů se již nehrnuli a svou nečinností podvraceli morálku německých a především rumunských námořníků. Na oficiálních místech se začalo diplomaticky jednat o jejich náhradě či vystřídání, zatímco na frontě se Němci Italům vysmívali a vyčítali jim, že více času věnují lovu králíků než bojům se sovětským námořnictvem. Do chorvatské Puly tak přicestovali němečtí námořníci a začali s výcvikem na italské technice. Italové se po klidné zimě ještě na jaře 1943 zmohli na několik bojových misí, při nichž se podíleli na neúspěšných pokusech zničit sovětskou pobřežní dopravu, ale tím jejich nasazení prakticky skončilo.

Dne 20. května 1943 se s nimi Němci rádi, leč přece jen důstojně rozloučili a větší část kontingentu odjela domů. Na Černém moři zbyly jen posádky miniponorek, které tam uvázly až do kapitulace 8. září 1943. Krátce předtím se však Italové s Černým mořem rozloučili tím nejlepším možným způsobem, když 26. srpna miniponorka CB – 4 kapitánporučíka Armanda Sibilleho torpédovala sovětskou ponorku Šč – 203 a zničila ji. Po 8. září 1943 miniponorky CB připadly Rumunsku a jejich posádky v podstatě také, protože se Rumuni italským námořníkům postarali o poměrně dovolenkovou internaci.