Benito Mussolini doufal, že italské Královské námořnictvo ( Regia Navale ) bude hrát důležitou roli v jakékoli středomořské válce. Považoval kontrolu nad Středozemním mořem za důležitý předpoklad pro rozšíření své říše do Nice, na Korsiku, do Tuniska i na Balkán. Italská námořní výstavba během doby, po kterou držel moc, zrychlovala a v červnu 1940, kdy Italové vstoupili do války, bylo námořnictvo tvořeno 4 bitevními loděmi, 8 těžkými a 14 lehkými křižníky, 128 torpédoborci, 115 ponorkami a 62 motorovými torpédovými čluny. K dispozici byly také 4 bitevní lodě, které právě dokončovaly vystrojování. Mužstvo čítající 4 180 důstojníků a 70 500 řadových námořníků bylo rychle rozšířeno mobilizací, po které bylo kdykoliv mezi lety 1940 – 1942 ve službě v průměru 190 000 mužů.

Zdálo se, že kapitulace francouzského loďstva v červnu 1940 nabídne velkou příležitost Regia Navale. Jeden z jejích hlavních soupeřů byl teď odstraněn. Ale ačkoliv byla většina italských plavidel moderní, rychlá a dobře vyzbrojená, byla přemožena loděmi britského Královského námořnictva. Počáteční těžké porážky u Matapanu a v Tarantu, ačkoliv samy o sobě nebyly zničující, potvrdily britskou převahu. Nepřítomnost radaru a námořního letectva tvořily značné znevýhodnění. Také nedostatek paliva se v průběhu času ukázal jako velká brzda dalších operací. Očekáváními v mnoha odvážných a úspěšných akcích žila pouze malá útočná plavidla. Od června 1940 do září 1943 ztratili Italové 339 lodí všech možných druhů a 24 660 mužů.

( Italské torpédoborce a další plavidla v přístavu Taranto )

Nejvyšším velitelem italských ozbrojených sil a ministrem námořnictva byl duce Benito Mussolini, ale výkonnou kontrolu vykonával zástupce ministra a náčelník štábu admirál Domenico Cavagnari. Vrchním velitelem loďstva byl admirál Campioni. Oddělení ministerstva námořnictva a Námořního štábu vykonávala s jednou výjimkou obvyklou službu admirality. Ministerstvo námořnictva předkládalo návrhy požadavků zvláštnímu oddělení, které se staralo o potřeby všech tří druhů vojsk. Příkladem toho byly bitevní lodě Littorio a Littorio Veneto, projektované Umbertem Pugliesem, jehož tým dohlížel na přípravy jejich stavby u Ansalda v Janově a CRDA v Terstu.

Námořnictvo bylo organizované do dvou eskader s torpédovými čluny, ponorkami, výcvikem a zálohami tvořícími čtyři hlavní podrozdělení. Když Itálie vstoupila 10. června 1940 do války, Regia Navale byla rozdělena následovně:

( Benito Mussolini na inspekci bitevní lodě Littorio v Tarantu )

Tarantské velitelství zahrnovalo Messinu a Augustu, bylo tvořeno – 2 bitevními loděmi v divizích, které zahrnovaly 2 – 4 plavidla, z nichž každé velel divizní kontraadmirál. Několik divizí bylo seskupeno dohromady pod velením viceadmirála, dále bylo pod tarantským velitelstvím 44 torpédoborců a torpédových člunů v divizích od 2 do 4 plavidel, 22 ponorek, 16 motorových torpédových člunů, 2 minonosky, 4 doprovodné a strážní čluny.

Benátské velitelství ( též nazývané Jadranským ) zahrnovalo Brindisi a Bari, bylo tvořeno – 8 torpédoborci a torpédovými čluny, 4 ponorkami, 16 motorovými torpédovými čluny, 1 doprovodným a strážním člunem.

Velitelství La Spezie, zahrnovalo Cagliari, bylo tvořeno – 21 torpédoborci a torpédovými čluny, 36 ponorkami, 26 motorovými torpédovými čluny, 1 minonoskou, 3 doprovodnými a strážními čluny.

Neapolské velitelství bylo tvořeno – 4 křižníky, 18 torpédoborci a torpédovými čluny, 11 ponorkami, 6 motorovými torpédovými čluny, 3 minonoskami, 1 doprovodným a strážním člunem.

Sicilsko – libyjské velitelství, zahrnovalo Syrakusy, Palermo, Tripolis a Tobruk, bylo tvořeno – 1 křižníkem, 24 torpédoborci a torpédovými čluny, 26 ponorkami, 12 motorovými torpédovými čluny, 12 motorovými torpédovými čluny, 2 minonoskami, 3 doprovodnými a strážními čluny.

Dodekanénské velitelství ( též nazývané Leroské ) bylo tvořeno – 6 torpédoborci a torpédovými čluny, 8 ponorkami, 20 motorovými torpédovými čluny, 1 minonoskou.

Velitelství Rudého moře ( též nazývané Massawské ), které bylo zničeno v dubnu 1941, bylo tvořeno – 9 torpédoborci a torpédovými čluny, 8 ponorkami, 5 motorovými torpédovými čluny, 4 doprovodnými a strážními čluny.

Italské obchodní loďstvo mělo k dispozici 1 235 lodí, úhrnem 3 448 453 tun. Námořnictvo postrádalo letadla, a pokus šlo o ochranu a průzkum, bylo závislé na letectvu. Spolupráce však byla chabá, a ačkoliv byly torpédové bombardéry a průzkumné stroje italského Královského letectva účinné, střední bombardéry si mnoho úspěchů nepřipsaly. Námořnictvo mělo malé zastaralé námořnictvo, které však bylo rozptýlené mezi různá velitelství, a proto byla jasná potřeba rychlých letadlových lodí. Jediná italská letadlová loď, Aquilla, přestavovaná z osobního parníku, ale nebyla v době italské kapitulace stále hotova.

( Nedokončená italská letadlová loď Aquilla )

Nedostatek blízké letecké podpory byl zvláště vážný kvůli italskému problému zásobování sil v severní Africe. Stíhací stroje se základnou na pevnině, či střemhlavé Junkersy Ju 87, nemohly zabránit britským vzdušným, hladinovým a podmořským útokům na konvoje Osy. Každá hrstka německých a italských obchodních lodí musela být doprovázena poměrně velkým počtem válečných plavidel, které pak utrpěly těžké ztráty. 85 doprovodných lodí bylo potopeno, zatímco ze zmenšujících se zásob surovin bylo postaveno, či ukořistěno pouze 33 nových lodí.

K dispozici bylo málo specializovaných doprovodných plavidel. Předpokládalo se, že kombinace minových polí a obranných hlídek větších hladinových jednotek a ponorek neprodyšně uzavře Jadranské a Tyrhénské moře a vytvoří pro námořnictvo dva koridory z Itálie do severní Afriky a k Dodekanéskému souostroví. Mezitím mělo být malé množství válečných lodí použito proti britským zásobovacím trasám. Stavba malých doprovodných plavidel velikosti korvety sice začala a bylo dokončeno 32 lodí, ale do 8. září 1943 jich bylo 5 ztraceno. Nicméně jak válka postupovala, zkušenosti a montáž německých pátracích systémů si na konto připsaly zničení 19 britských ponorek.

( Torpédoborec Da Noli, plavidlo bylo potopeno v úžině Bonifacio 9. září 1943 přičemž zahynulo 218 italských námořníků )

Italské námořnictvo mělo jednu velkou výhodu. Bylo jediným loďstvem s nepřetržitou zkušeností s rychlými útočnými plavidly, např. čluny motorovými čluny MAS. Tradice útoků malými plavidly byla základem nejúspěšnějšího z útvarů italského Královského námořnictva – 10. flotily MAS ( Decima Flotiglia MAS ). Jednotka byla vytvořena v srpnu 1940 pod velením fregatního kapitána Viktoria Moccagatta. Tvořila ji tzv. Hladinová divize, které velel korvetní kapitán Giorgio Giobbe, a Podmořská divize v jejímž čele stál korvetní kapitán kníže Junio Valerio Borghese. Jejich zbraněmi byly výbušné motorové čluny, řízená torpéda Maiale a nálože dopravované potápěči.

Poté, co překonali počáteční nepřízeň osudu, a příležitostně utrpěli těžké ztráty, zničili příslušníci 10. flotily MAS v zátoce Suda britský křižník HMS York, v egyptské Alexandrii těžce poškodili bitevní lodě HMS Valiant a Queen Elizabeth a vedli útoky i na Gibraltar. Toto poslední tažení bylo podnikáno tajně, protože s pomocí italského námořního konzula operovali ze španělského území. Hrozba takových útoků nadměrně zatížila všechna středomořská kotviště.

( Více jak tři desítky italských ponorek se zúčastnilo akcí po boku Dönitzových ponorkářů v Atlantiku, jednou z nich byla i Agostino Barbarigo třídy Marcello )

Italské ponorky a čluny MAS také operovaly mimo Středomoří. Od ledna 1941 se celkem 32 ponorek připojilo k německým ponorkám admirála Dönitze v Atlantiku. Ačkoliv představovaly pro spojeneckou plavbu ztrátu asi 1 000 000 tun lodního prostoru, jejich velké velitelské věže a dlouhý čas k ponoření, je činily nevhodnými pro útoky ve stylu vlčích smeček. Několik jich bylo později přestavěno na podmořské narušitele blokády mezi Dálným východem a Evropou. Do Černého moře bylo mezitím dopraveno 6 trpasličích ponorek CB, kde začaly operovat 19. června 1942. Čekaly u krymského pobřeží na sovětská plavidla pokoušející se zásobovat obklíčený Sevastopol. Dosáhly však jen malých úspěchů. Trpasličímu ponorky doprovázelo na Jaltu také 10 výbušných útočných člunů MAS. Podařilo se jim potopit jednu sovětskou ponorku a těžce poškodit nákladní loď Gruzija. Další 4 čluny MAS sloužily od léta 1942 do června 1943 na Ladožském jezeře v severním Rusku. Později byly předány finskému námořnictvu. V září 1943 se všech přeživších plavidel v Černém moři, v Bordeaux a na Dálném východě zmocnili jejich bývali spojenci – Rumuni, Němci a Japonci.

V čase italského příměří v září 1943 byla všem lodím italského Královského námořnictva nařízena cesta do spojeneckých přístavů. Některé byly již na moři, ale velká část z nich si musela vybojovat cestu skrze útoky německých letounů. Pouze malé množství dalo přednost tomu zůstat ve službách Mussoliniho a nově vyhlášené Italské sociální republiky