O naších letcích v zahraničí se většinou dočteme, že po nasazení ve Francii museli uprchnout do Velké Británie, kde teprve začala skutečná letecká válka. Přitom boje francouzského letectva proti Luftwaffe byly neméně tvrdé. Mnoho našich pilotů bylo sestřeleno, ale mnoho jich dosáhlo vzdušných vítězství a někteří se stali stíhacími esy. Československá armáda vycvičila mnoho špičkových letců, kteří sice své umění nemohli prokázat v boji za obranu své země, ale později k tomu měli ještě mnoho příležitostí. I Němci samozřejmě měli nedostatek pilotů a prováděli mezi Čechy nábor alespoň do dopravního letectva. Našim letcům slouží ke cti, že těch, kteří tuto službu přijali, bylo nesrovnatelně méně než těch, kteří opustili svoji vlast, aby bojovali proti okupantům jinde, když jim to nebylo umožněno doma.

Při obsazování okleštěného Československa v březnu 1939 Němci obzvlášť spěchali na vojenská letiště, protože se obávali odletů pilotů do zahraničí. Nakonec se ale nikdo touto cestou za hranice nedostal, protože nebylo jasné, kam by měl útěk směřovat. Byli obklopeni nepřátelskými zeměmi a na cestu do Jugoslávie nebo Rumunska neměla letadla potřebný dolet. Navíc padla mlha a počasí bylo zcela nevhodné pro letecké operace. Armáda byla po okupaci zrušena, její výzbroj zabavena Němci a vojáci byli propuštěni. Mnoho z nich, především letců, se ale rozhodlo, že podle vzoru čs. legií z 1. světové války opustí republiku a vstoupí do zahraniční jednotky. Polsko, Francie, Velká Británie a Sovětský svaz odmítaly uznat obsazení Československa a v těchto zemích i nadále fungovala velvyslanectví a konzuláty. Útěky ze země probíhaly všemi směr.

( Curtiss Hawk H – 75 kdesi na francouzském letišti )

Před napadením Polska vedla cesta mnohých vojáků na sever, kde se daly v horách překročit hranice a na polské straně se stačilo přihlásit polským orgánům, které zařídily kontakt s konzulátem v Krakově. Zde dostali uprchlíci nové doklady. Počet pilotů, kteří pošli touto cestou, se odhadoval na 690. Polská strana o ně neměla zájem, protože byla přesvědčena o své převaze nad Němci, ale zájem projevila Francie. K odjezdu byla potřeba jen jedna maličkost – podpis pětiletého závazku služby v Cizinecké legii s příslibem, že po vypuknutí války budou letci uvolněni z jejích řad a převeleni k letectvu. Většina letců závazek podepsala a už jako legionáři odpluli z Polska po moři v několika transportech. Další cesta vedla přes Maďarsko do Jugoslávie. Zde byla situace podstatně horší, protože Maďaři nebyli našim letcům nijak nakloněni, mnoho z nich bylo vráceno zpět za hranice nebo skončilo ve vězení. Přesto se většině podařilo, byť po několika pokusech Maďarskem projít. Dál už to bylo jednodušší, z Jugoslávie pokračovali běženci do Bejrútu a odtud lodí do Francie. Počet pilotů, kteří prošli touto cestou, není znám, odhadem to ale byly stovky mužů.

Piloti, kteří podepsali pětiletý závazek legii, byli přesunuti do severní Afriky, kde absolvovali pěchotní výcvik. Podmínky byly velice drsné, jednotlivec zde neměl svoji identitu a byl označován pouze číslem. Čechoslováci se asi jako jediní těšili na začátek války Francie s Německem, který by je podle slibu maršála Gamelina vrátil z afrického pekla do normální armády. Letadla byla neskutečně daleko a možnosti letců, jak využít svůj výcvik, byly nulové. Když Francie vyhlásila 3. září 1939 Německu válku, zavládlo mezi Čechoslováky nadšení. Francouzi splnili svůj slib a převeleli letce z legie k leteckým útvarům, kde se sice setkali pouze se zastaralými stroji, ale už to byl obrovský pokrok. Mohli znovu létat, alespoň někteří. Sice byli pořád legionáři, ale jejich životní podmínky se zcela změnily. Dne 2. října 1939 byla podepsána česko – francouzská dohoda o vzniku čs.  armády ve Francii. Podle tohoto dokumentu bylo možné zařazovat čs. vojáky i do pravidelné francouzské armády. Uvažovalo se o zřízení ryze české letecké jednotky, ale pak byla dána přednost rozmístění čs. letců do francouzských perutí. Češi se totiž obávali, že by jim jako cizí jednotce Francouzi poskytli pouze druhořadé stroje. Vznikly tak malé české skupiny u různých útvarů a k sestavení ryze české jednotky, jako tomu bylo později v Británii, nakonec nedošlo.

( Českoslovenští letci,coby příslušníci Cizinecké legie )

 Podle dohody o vzniku čs. jednotek se začali řídit hlavně letci, i když se týkala obecně všech druhů zbraní. Zvláštní dohoda o čs. letectvu byla podepsána až 1. června 1940, což už bylo příliš pozdě na to, aby se body této úmluvy stačily projevit v praxi. Letci začali nosit upravené stejnokroje, vycházející z francouzské uniformy se zvláštními doplňky, které je odlišovaly od příslušníků ostatních národností. Na letadle mohly být vedle francouzských výsostných znaků i československé, ale k tomu nakonec, na rozdíl třeba od Poláků, nedošlo. Naše velení mělo obavy o osud sestřelených letců, kterým by Němci zřejmě nepřiznali status válečných zajatců, ale naopak zrádců Říše.  Začalo také pracovat letecké oddělení Čs. národního výboru, což byl Francouzi uznávaný orgán na úrovni prozatímní vlády. Jeho prvním velitelem byl plk. Berounský, jehož začátkem prosince 1939 nahradil gen. Janoušek.

První piloti se začali přeškolovat na moderní stíhačku Morane – Saulnier MS.406 jednak v severní Africe, jednak na základně v Chatres. Češi zde výtečně prokázali své schopnosti a po zvládnutí odlišné techniky pilotáže jednoplošníků se zatahovacím podvozkem a stavitelnou vrtulí, které čs. armáda neměla, odjela první skupina 26 pilotů 2. prosince 1939 k bojovým jednotkám. Jedním z nich byl i rtm. Peřina, zatím veřejnosti neznámý čs. pilot. Nastoupil ke GC I/4, tedy 4. escadrile 1. stíhací skupiny ( Groupe de Chasse ) Guynemer, vyzbrojené poměrně dobrými americkými Curtissy H – 75, jíž velel jeho kamarád kpt. Accart. Setkali se na mezinárodních leteckých závodech v Curychu v roce 1937, kde Čechoslováci excelovali, i když jejich letadla už poněkud technicky zaostávala. Pilotní dvojice Peřina a Accart se stala legendární, brzy oba dosáhli pěti sestřelů, za které se udělovalo označení letecké eso a jejich konta sestřelených letounů nepřítele dále narůstala. Oba piloti spolu létali až do června 1940, kdy byli raněni.

( Rotmistr František Peřina )

Západní spojenci sice vyhlásili Německu válku, ale pouze přihlíželi obsazení Polska a prakticky nijak se dále neangažovali. Francouzi drželi Maginotovu linii, kterou považovali za nedobytnou a pozemní bojové akce se více méně omezily na střety průzkumných družstev. Němcům tento stav vyhovoval, protože proti armádám spojenců byli podstatně slabší a využívali získaný čas pro výcvik nových jednotek. Ve vzduchu se toho dělo přeci jen trochu víc. Naši piloti létali hlavně jako doprovod průzkumných strojů, volné stíhání se příliš neprovádělo. I tak ale bylo možností utkat se s Němci dost. Začal rok 1940 a válka probíhala dále stejným způsobem. Dne 2. ledna zahynul při hlídkovém letu četař Vašek jako první čs. pilot na západní frontě. Stal se pravděpodobně obětí selhání kyslíkového dýchače, protože v 8 000 m najednou vypadl z hlídkové formace a jeho Curtiss po nekontrolovatelném pádu narazil do země. V lednu také byli konečně všichni piloti uvolněni z Cizinecké legie a formálně zařazeni k francouzskému letectvu, kde již fakticky dávno působili.

V únoru vyslali Němci své bombardéry Dornier Do 17 nad Paříž, ale šlo spíše o propagandistický nálet s minimálními škodami. Dne 3. března 1940 zahynul první čs. letec ve vzdušném souboji, byl jím desátník Körber, jehož sestřelila vycházející hvězda, německé stíhací eso Hauptmann Mölders. Dne 2. dubna dosáhl nadporučík Mikolášek prvního uznaného sestřelu čs. pilotů. Ve spolupráci se dvěma francouzskými kolegy mu padla za oběť stíhačka Messerschmitt Bf 110, ze které zbyly jen ohořelé trosky, zabořené do země. V dubnu také zemřel jeden z nejznámějších čs. pilotů kapitán František Novák. Tento skvělý letecký akrobat  a vojenský pilot, který vyhrál tři ceny v již zmíněné letecké soutěži v Curychu, se i přesto, že měl ženu a malou dceru, vydal do zahraničí bojovat s nacisty. Osud mu však nedopřál rychlou smrt v letadle, ale dlouhé umírání na rakovinu žaludku v pařížské nemocnici. Jeho pařížský pohřeb byl velkou manifestací odhodlání našich letců dál bojovat a nevzdávat se.

( Jednoplošný stíhací letoun Morane Saulnier MS.406 na kterém se po svém vstupu do francouzského letectva zaučovalo mnoho našich pilotů )

Život našich pilotů se nezastavil. Hlídkové lety nad hranicemi a doprovody bombardérů střídalo stíhání německých letounů, pronikajících přes hranice. Piloti měli zakázáno hranice přelétat, takže se často Němcům podařilo na poslední chvíli uprchnout a zachránit se. Podivná válka však skončila, Hitler se cítil již dostatečně silný a tak rozhodl vydat rozkaz k útoku na Francii. Dne 10. května 1940 v 5:45 vyrazily německé tankové svazy do Belgie a Holandska, které neměly dostatečné síly na podstatnější odpor. Spojenci sice posílili ochranu hranic s těmito zeměmi, ale německé mechanizované jednotky objely levý konec Maginotovy linie a lesnatým a kopcovitým krajem Arden, považovaným za přírodní protitankovou překážku, vtrhly na území Francie. To už byla skutečná válka, na kterou, jak se brzy zjistilo, nebyla Francie vůbec připravena. Aktivita Luftwaffe prudce stoupala a letecké souboje byly na denním pořádku.

Hne první den útoku dosáhl rotmistr Peřina neuvěřitelného úspěchu, kdy sestřelil čtyři bombardéry Dornier Do 17, letící zničit francouzská letiště i s letadly, což byla osvědčená taktika ještě z Polska, použitá i mnohokrát  později. Náš pilot sestřelil jeden stroj dopoledne a další tři odpoledne po opětovném přistání a dotankování paliva. Další dva letouny sestřelil druhý den a tím se stal esem. O jeho činu pak psaly všechny francouzské noviny, i když jméno pilota nebylo kvůli utajení totožnosti uveřejněno. Ale úspěchů dosahovali i Němci, sestřelili například dalšího legendárního leteckého akrobata rotmistra Hubáčka, který po mnoha zásazích své stíhačky musel nouzově přistát v obsazené Belgii, kde byl málem zajat, ale i přes zranění se mu podařilo pěšky uprchnout zpět do Francie. Ze svých zranění se léčil ještě ve Velké Británii.

Zatímco vzdušné boje probíhaly celkem vyrovnaně, na zemi byla situace zcela jiná. Němci dosáhli svými rychle postupujícími tankovými klíny řeky Másy u Sedanu. Pomalu reagující Francouzi zde Němce vůbec nečekali a proto byla obrana ještě slabá. Než se Francouzi vzpamatovali, byli už za řekou silné tankové svazky, které pokračovaly hlouběji do vnitrozemí. Nepružný systém spojení mezi veliteli všech stupňů a jednotkami v poli vedl ke zmatkům a špatným reakcím na útoky protivníka. Letci tohle všechno sledovali. Denně měli několik vzletů, hlavně doprovázeli bombardéry, útočící u Sedanu na mosty, ale také volně stíhali německé letouny. Další a další piloti získávali první sestřely, mezi nimi pozdější letecké eso kapitán Alois Vašátko. Po ukončení výcviku byl zařazen do jednotky kapitána Accarta. V čs. armádě létal většinou jako pozorovatel. Jeho styl byl velmi agresivní, ale prvních sestřelů dosáhl až po zaučení od svých spolubojovníků. Pak už jeho skóre sestřelů začalo prudce narůstat a válku ve Francii ukončil jako nejlepší čs. stíhač.

( Českoslovenští letci stojící u stíhacího letounu MS.406, moderního letounu, který ovšem většinou neměl v soubojích s německými Messerschmity Bf 109 velkou šanci na úspěch )

Němci stále postupovali, i když rozhodně neměli převahu. Byli však velmi pohybliví a pomocí bezdrátových pojítek byli schopni pružně reagovat. Postupně se situace měnila i ve vzduchu, kde Luftwaffe pomalu získávala převahu. Němci táhli na Paříž, ale všichni ještě doufali v zázrak, který je zažene. Ten ale nepřišel. Letecké jednotky Francouzů musely opouštět své základny a stěhovat se jinam, což ještě zvyšovalo zmatek. Navíc vázl přísun nových letadel a náhradních dílů, kterých přitom nedostatek nebyl, ale potřebný materiál trčel v týlových skladech. Bojoví piloti si museli pro nové stroje sami jezdit do týlu místo toho, aby s nimi přiletěli méně zkušení přepravní piloti. Britská vojska ustoupila k pobřeží u města Dunkerque, odkud začala 27. května 1940 jejich evakuace. Z nepochopitelných důvodů Hitler zastavil postup tankových svazů, které mohly Brity zahnat do moře a úplně je zničit. Místo nich na vojska a lodě denně útočila Luftwaffe a Francouzi jí v tom samozřejmě bránili. I naši letci byli vysíláni na bojové hlídky, aby se snažili zahnat Stuky i Messerschmitty od pláží, kde probíhalo naloďování.

Začátkem června se situace ještě zhoršila. Při přesunech na nová letiště se ztrácel pozemní personál i s vybavením, nebyly náhradní díly ani palivo. Udržovat stroje v letuschopném stavu bylo čím dál obtížnější. Němci sílili na zemi i ve vzduchu. Francouzská armáda se začala rozkládat a hromadné dezerce byly všedním jevem. Toto samozřejmě neplatilo pro čs. letce, ti bojovali dál. Problém byl ale v tom, že rozložitá hlásná a výstražná služba a vyšší velitelství přestala téměř koordinovat bojovou činnost. Nakonec někteří velitelé volali na štáby různých svazků a domlouvali si akce sami. Němci se už blížili k Paříži, když stíhači dostali rozkaz k útokům na mechanizované kolony. Bitevních letounů bylo velice málo a proto byly na tuto práci nasazeny i stíhačky s kanony, které na tehdejší tanky ještě nestačily. Jak se ukázalo, byl to velice tvrdý oříšek, jednak piloti neměli výcvik v pozemních útocích, jednak Němci měli skvěle vycvičenou protiletadlovou obranu a dařilo se jim nízkoletící stroje bez problémů zasahovat. Dne 12. června už byli Němci jen 20 km před Paříží. Francouzi se rozhodli stáhnout se ještě více na jih a hlavní město nebránit. Obsazení Paříže o dva dny později však ještě více podlomilo jejich morálku. Stále probíhaly letecké boje, ale už bylo jasné, že Francie bude poražena. Dne 17. června zažádali Francouzi o podmínky příměří, což Čechoslováky zcela zaskočilo. Vypadalo to, že jejich odvaha a všechny oběti byly zbytečné. Vzdušné operace pomalu ustávaly a každý se spíše snažil dostat se co nejdále od postupujících Němců.

( Stanislav Fejfar příslušník francouzské jednotky GC I/6, zde už coby příslušník RAF )

Boje skončily 22. června v 18:50, kdy byla Francouzi podepsána kapitulace. Co nedokázaly milionové armády ve čtyřech letech 1. světové války, dokázali Němci nyní za neuvěřitelných 39 dní. Tanky s trámovými kříži projížděly Paříží, na straně Francouzů byl všude rozklad a šok z porážky. Pro čs. letce byla tato situace krajně nebezpečná. Přestože byli oficiálně zařazeni do francouzské armády, jejich situace v případě zajetí byla velmi nejistá. Nikdo nevěřil, že by se gestapo nechalo příliš ovlivnit válečnými konvencemi. Bojové lety byly zastaveny, na některých letištích se personál prostě rozprchl, jinde bezmocně čekal na obsazení nepřítelem. Velení čs. armády ve Francii začalo jednat s britskou stranou o přesunu jak létajícího tak pozemního personálu do Velké Británie.

Britové zareagovali okamžitě a tak k jednotkám, kde sloužili čs. piloti, odešla výzva ke stažení do francouzských přístavů. Nikdo nechtěl s odchodem otálet, některé piloty odvezla i britská civilní a vojenská letadla, která odlétala z francouzských letišť. Jeden bombardovací letoun Amiot 354 s rotmistrem Malovcem a četaři Irvingem, Žantou a Kedou doletěl místo do Británie do Jugoslávie, kde byla posádka internována, ale přes Palestinu a další britské državy se nakonec  v květnu 1941 dostala do Velké Británie. Kdo se mohl dostat k vhodnému letadlu, odletěl buď přímo za kanál, do Gibraltaru nebo do severní Afriky. Většina letců ale odjela po moři. Britové dali příkaz všem svým lodím plavícím se v Atlantiku a kanálu La Manche, aby přistály v některém francouzském přístavu a naložily uprchlíky. Většina se tak dostala přímo do Británie, jiní tam přijeli z francouzských držav v Africe, protože do bezpečí prchaly i francouzské lodě. I když při evakuaci panoval značný chaos a většina letců si vše domlouvala sama, drtivá většina jich stačila Francii opustit ještě před obsazením přístavů Němci. Mnozí neměli při odjezdu vůbec nic, jiní měli velké sumy peněz, ovšem ty jim byly v Británii k ničemu. Ale málokomu na tom záleželo. Všichni cítili, že nastává poslední a rozhodující boj. RAF zoufale potřebovalo každého, kdo uměl létat se stíhačkou a mezi Čechoslováky byla letecké esa, která prokázala své schopnosti v bojích nad Francií a ta se nyní chystala předvést své umění i nad Británií. U francouzských bojových jednotek sloužilo 161 příslušníků létajícího personálu, hlavně stíhacích pilotů. Nejúspěšnějším stíhačem byl kapitán Vašátko se 14 sestřely, následoval poručík Peřina se 13 a rotmistr Cukr s 8 sestřely. Celkem v tabulce sestřelů, ať potvrzených či pravděpodobných, bylo uvedeno 63 mužů. Letci provedli celkem 3 134 bojových letů, při kterých sestřelili 79 nepřátelských letounů jistě a 14 pravděpodobně. Padlo nebo bylo prohlášeno za nezvěstné 29 letců.