Vznik československé vojenské jednotky na Středním východě byl dílem určitých shod okolností. Mnozí českoslovenští uprchlíci z vlasti, kteří zvolili cestu přes Balkán, se soustřeďovali v Sýrii a Libanonu, odkud byli odesíláni do Francie, k tvořícímu se československému zahraničnímu vojsku.

Porážka Francie však i zde znamenala zásadní obrat, zvláště když francouzský velitel v Sýrii generál E. Mittelhauser přislíbil poslušnost vichistické vládě. Československým vojákům hrozila internace nebo vstup do cizinecké legie. Nakonec se s pomocí britského konzula podařilo nalézt východisko. Skupině čítající 206 osob bylo povoleno přejít do Palestiny, která byla pod britskou vládou. Dne 29. června 1940 odjeli naši vojáci ze Sýrie do pohraničního vojenského tábora v Az Sumeiriyi. Přesto, že britská vláda ještě oficiálně neuznala československou emigrační vládu, započalo se s formováním československé jednotky. Předběžně se počítalo s organizací takzvaného československého pěšího pluku 4, který měl být organickou součástí 1. československé divize. Dne 17. července se jednotka v čele s plukovníkem J. Korešem přesunula do Gedery poblíž Tel Avivu. Do 1. září 1940 se zde soustředilo 327 československých občanů.

( Skupina Čechoslováků v palebném postavení kdesi v egyptské poušti )

Velení 4. československého pěšího pluku na Středním východě

( Stav ke dni 13. 8. 1940 )

Velitelství pluku:

§  velitel pluku: plk. Koreš

§  zástupce velitele pluku: pplk. J. Lípa ( Lexa )

§  první pobočník: mjr. B. Kobliha

§  druhý pobočník: ppor. P. Steiner

§  hospodářský důstojník: por. K. Mathes

§  šéflékař: dr. E. Reichenthal

§  osvětový důstojník: por. J. Hlubík

Pěší prapor 1: pplk. K. Klapálek

§  rota 1: škpt. J. Vančura

§  rota 2: škpt. F. Zástěra

§  rota 3: kpt. Č. Rozsypal

§  rota 4: kpt. J. Selner

§  rota doprovodných zbraní: npor. D. Kalík

§  pomocná četa: ppor. Z. Rohlena

§  skupina nezařazených důstojníků: mjr. K Střelka

Velení československého pěšího praporu 11 – Východního na Středním východě

( Stav ke dni 1. 11. 1940 )

Velitelství praporu:

§  velitel praporu: pplk. K. Klapálek

§  zástupce velitele praporu: mjr. K. Střelka – od 3. 1. 1941

§  pobočník: npor. A. Hak

§  šéflékař: npor. Dr. L. Furth

§  zpravodajský důstojník: npor. L. Dvořák

§  hospodářský důstojník: por. K. Mathes

§  kancelářský důstojník: ( od května 1941 druhý pobočník ), ppor. J. Karpeles

§  čs. styčný důstojník: por. E. de Lorme ( Lobkowitz ) – od května 1941

§  britský styčný důstojník: Sec. Lieut. G. E. Kirk

Pěší rota 1: škpt. F. Zástěra

§  zástupce velitele roty: kpt. J. Šuška

§  četa 1: por. J. Kholl

§  četa 2: ppor. A. Klein

§  četa 3: por. B. Novotný

Pěší rota 4: škpt J. Vančura

§  zástupce velitele roty: kpt. J. Selner

§  četa 1: por. V. Pašek

Rota doprovodných zbraní: mjr. K. Střelka

                                              mjr. B. Kobliha

§  četa KOPL: ppor. S. Kraus

§  minometná četa: por. A. Vrchotka

§  kulometná četa: por. L. Engel

§  spojovací četa: por. E. Konopásek

§  zákopnická četa: por. L. Jilma

§  pomocná četa: por. B. Šmídek

 

5. září přijel do Haify první transport vojáků, kteří po dohodě mezi československou a sovětskou vládou byli postupně odsunováni z území SSSR. Tím byla zajištěna nezbytná personální základna budoucí československé jednotky na Středním východě. Vláda v Londýně zatím podnikla kroky k tomu, aby formující se jednotka na Středním východě získala oficiální postavení. Dne 25. září po dohodě s britskou vládou zřídila v Jeruzalémě Československou vojenskou misi na Středním východě v čele s generálem O. Gakem ( Mezlem ), která okamžitě navázala kontakt s místní britskou vojenskou správou. Už 1. října vydal vrchní velitel britských vojsk na Středním východě generál A. Wavell dekret o zřízení jednoho pěšího praporu a výcvikového střediska. Na základě tohoto rozhodnutí vznikla 1. listopadu 1940 Československá vojenská skupina na Středním východě.

V rámci tohoto celku byl zřízen Československý pěší prapor 11 – Východní. Vzhledem k tomu, že k dispozici bylo jen 69 důstojníků a 210 mužů, byla 2. a 3. rota postavena jen rámcově, 4. rota sestávala z důstojníků, pro které se nedostávalo funkčního zařazení. Velením praporu byl pověřen podplukovník Karel Klapálek. Dále se ustavilo Československé výcvikové středisko – Východní. Velitelem střediska byl jmenován plukovník J.  Koreš. Příslušníci Československé vojenské skupiny obdrželi stejnokroje, zbraně a zahájili výcvik. Bylo postaráno o jejich finanční zabezpečení.

( Vojáci 4. čs. pěšího pluku na Středním východě )

7. prosince 1940 se jednotka přesunula do nového tábora poblíž Jericha. Tábor ležel v údolí řeky Jordánu 285 metrů pod hladinou moře, uprostřed písku a holých skal, kde se denní vedra střídala s písečnými bouřemi a citelným nočním chladem. Vojáci bydleli ve stanech a k dispozici neměli žádné další zařízení. Byl nedostatek pitné vody a záhy se hlásily i nemoci, jež byly důsledkem nezvyklého prostředí. Britové ovšem odeslali československé vojáky do Judské pouště záměrně, neboť právě zde se měli aklimatizovat a vycvičit pro pouštní válku, jež tehdy probíhala s plnou intenzitou v severní Africe. V polovině září 1940, v době, kdy Velká Británie byla vázána rozhodnými boji v Evropě, zaútočila fašistická Itálie na britské pozice v severní Africe. Cílem Mussoliniho bylo ovládnout středomořskou oblast a vytvořit v Africe velkou koloniální říši po vzoru starověkého Říma. Britům se po velkých územních ztrátách podařilo italský postup zastavit u Sidí Barráni. Dne 9. prosince přešla Wavellova vojska do protiútoku, způsobila italské 10. armádě těžké ztráty a do začátku února 1941 znovu ovládla okupované egyptské území a navíc se zmocnila téměř celé Kyrenaiky. Fronta se stabilizovala u Aghejly.

Britové, kteří se značně vzdálili od svých egyptských zásobovacích základen, potřebovali zálohy. Proto jejich postavení v Západní poušti měl v brzké době posílit i československý prapor. Po dvouměsíčním pobytu v Judské poušti se bojeschopnost Československého pěšího praporu 11 výrazně zvýšila. Intenzivní výcvik, vedený pod dohledem britských instruktorů, se příznivě projevil ve fyzických a morálních vlastnostech vojáků, kteří se postupně začali přizpůsobovat podmínkám pouštní války. Troufám si říci, napsal ve svých memoárech generál K. Klapálek, že jsme se mohli postavit kterékoli pouštní jednotce po bok, když přišel náš čas. Dne 24. února 1941 se prapor přemístil do tábora v Sidí Bishr nedaleko egyptské Alexandrie. Dne18. března se posunul dále na západ do alexandrijského předměstí Agami. Prapor tehdy sestával z 432 vojáků a důstojníků, jeho výzbroj však zůstávala na nízké úrovni a oslabovala bojovou sílu jednotky. V Agami a nedaleké Deghejle vykonával strážní službu v zajateckých táborech. Kromě toho se podílel i na protivzdušné obraně alexandrijského přístavu, který byl tehdy častým objektem náletů německého letectva.

( I díky intenzivnímu výcviku s ostrou municí se z Čechoslováků stali výborní pouštní bojovníci )

V březnu a dubnu 1941 přišla k Československé vojenské skupině na Středním východě početná skupina vojáků, odsunutých ze Sovětského svazu. Jednotka, která pociťovala stálý nedostatek zejména mužstva, byla tak posílena 461 muži a důstojníky. Kromě toho docházely doplňky z Palestiny, Jugoslávie, Řecka, Afriky, Indie atd.  Přestože ze skupiny byli tehdy uvolněni dobrovolníci pro československé perutě ve Velké Británii a odešli i četní specialisté do britského průmyslu, dosáhl početní stav praporu 47 důstojníků a 712 mužů, což odpovídalo i britským předpisům. Dne19. května byl prapor přidělen k britské 23. armádě, jejíž velitel generál A. Galloway se zasadil o to, aby československý prapor byl řádně vyzbrojen a vystrojen a získal možnost věnovat více času výcviku.

Vnitřní poměry v jednotce byly velmi složité. Existovaly tu jak uvádí generál Klapálek, jistě vnitřní potíže, které bylo nutno vymítit, vyrovnat leckdy, jen obrousit hrany, aby se vytvořilo prostředí, jaké má být mezi vojáky. Zejména v počátcích jsme byli živel velmi nesourodý. Většina vojáků sice přišla různými cestami z okupované vlasti, ale do jednotky se hlásili i občané, kteří dlouhá léta žili odloučeni od vlasti, neznali nové poměry a často pozapomněli i rodný jazyk. Pokud šlo o národnostní složení, sešli se v jednotce většinou vojáci české národnosti. Zvláštní problém tvořila poměrně početná skupina židů. Podobně jako ve Francii vyskytovaly se v jednotce případy antisemitismu. Velitel praporu však rázně vystupoval proti všem, kdož se dopouštěli bezpráví nebo neplnili poctivě povinnosti vojáka československé zahraniční jednotky. V jednotce se projevovaly i různé politické proudy a tendence. Většina vojáků a důstojníků se hlásila k demokratickým tradicím našich národů a jejich hlavním cílem bylo přispět k porážce fašismu a osvobození od vlasti. Mezi důstojníky, ale i mezi mužstvem byli rovněž pravicoví nacionalisté, antisemité a vyložení reakcionáři. Tito lidé nalézali oporu u Čs.  vojenské mise, která vnášela do jednotky nedemokratické praktiky. Zvlášť tvrdě postupovala proti komunistům.

( Stanoviště těžkého kulometu Vickers )

Když k Československé vojenské skupině na Středním východě přicházely transporty ze Sovětského svazu, činila Československá vojenská mise a konkrétně major J. Hájíček ( Petr ) drastická opatření, aby zabránila komunistům a levicově smýšlejícím osobám zařadit se do vojska. Asi čtvrtinu nově příchozích vojáků tvořili takzvaní hvězdáři – komunisté a s nimi sympatizující, kteří už jako příslušníci Východní skupiny československé armády odmítli bezvýhradně se podřídit buržoazivnímu vedení a otevřeně dávali najevo svůj přátelský poměr k Sovětskému svazu. Tito lidé byli označeni za podezřelé a nebezpečné a odesíláni do britských internačních táborů nebo dokonce do vězení. Přešetřování nově příchozích osob bylo zejména za válečného stavu samozřejmé ve všech státech, aby se ubránily nežádoucí nepřátelské špionáži.

Přes všechna opatření se mnoha komunistům podařilo zařadit do jednotky. Komunisté spolu s ostatními hvězdáři bezprostředně rozvinuli politickou a agitační činnost. Postupně se jim podařilo překonat určitou nedůvěru, kterou k nim chovala většina demokraticky smýšlejících a vlasteneckých vojáků. Komunisté přesvědčili většinu vojáků, že jejich cíl je stejný, bojovat proti fašismu a aktivně přispět k osvobození vlasti.

( Skupinové foto příslušníků čs. pěšího praporu – Východního )

31. května 1941 nastoupil československý prapor cestu na Marsa Matrúh, ležící hluboko v Západní poušti. Prapor měl plné bojové stavy ( 759 vojáků a důstojníků ), byl podle možnosti britské vojenské správy vyzbrojen a poměrně dobře vycvičen. Výcvikové středisko zůstalo v Agami. Po úspěšném protiútoku Britů v severní Africe se váleční iniciativa ve Středomoří dostala opět do rukou zemí Osy. Padla Jugoslávie, Řecko, Kréta a Britové utrpěli těžkou porážku v Kyrenaice. Již v únoru 1941 přesunul Hitler na Sicílii a do severní Afriky letectvo a pozemní jednotky, takzvaný Deutsches Afrika – Korps, aby posílil slabá italská vojska. Generál Erwin Rommel už 31. srpna 1941 přešel neočekávaně do protiútoku a během dvou týdnů znovu pronikl až k egyptské hranici. Egypt a Suez byly vážně ohroženy.

Za této kritické situace přijel československý prapor začátkem června do prostoru Marsa Matrúh, který spadal do bojového pásma Wavellových vojsk. Čechoslováci konali strážní službu, prováděli průzkum, upevňovali přidělená obranná postavení a chránili okolní letiště. Roty byly posíleny družstvem pásových transportérů Bren. 3. rota ještě družstvem protiletadlových kulometů a některými dalšími posilovými prostředky roty doprovodných zbraní. Německé letectvo se několikrát pokusilo bombardovat letiště chráněná československým praporem, ale obránci vždy dokázali útok odrazit.