Ze všech čtyř československých perutí zformovaných v řadách britské RAF zaujímá 311. peruť výjimečné postavení. Jako jediná z nich byla totiž bombardovací. Také její sestavování bylo těžší, než tomu bylo u perutí stíhacích. Na rozdíl od stíhačů měli totiž českoslovenští bombardovací letci jen minimální bojové zkušenosti z Francie. O to více je třeba ocenit, že se nakonec 311. dokázala vypracovat mezi nejlepší jednotky Bombardovacího i Pobřežního velitelství.

Zárodek 311. perutě byl zformován ve sběrném táboře v Innsworth Lane u Gloucesteru z československého leteckého personálu nedávno evakuovaného z poražené Francie. Zde se utvořila tzv. bombardovací skupina, která se ve dnech 14. – 16. července 1940 přesunula na leteckou základnu Cosford u Wolverhamptonu. Zde byla doplněna další skupinou, evakuovanou ze severní Afriky. V průběhu 29. července 1940 se pak tito letci přemístili na letiště Honington, ležící asi 12 kilometrů od Bury St. Edmunds v hrabství Suffolk. Tam z nich byla oficiálně ještě téhož dne utvořena 311. československá bombardovací peruť. Byla podřízena velitelství 3. skupiny Bomber Command ( Bombardovací velitelství ).

( Znak 311. československé bombardovací perutě s husitským heslem „Na množství nehleďte“ )

Pro počáteční období, než si čs. důstojníci osvojili britskou organizaci, jazyk i předpisy, byly všechny velitelské a řada dalších funkcí obsazeny britskými důstojníky. Britským velitelem byl již 27. července 1940 jmenován John Griffiths, který byl 15. listopadu 1940 vystřídán Williamem Simondsem, který ve funkci setrval do 24. února 1941. Prvním československým velitelem se stal zkušený předválečný letec Karel Mareš, který měl jako jeden z mála velice bohaté praktické zkušenosti s létáním na vícemotorových letounech již v předválečných letech. Svou funkci zastával do 19. března 1941, kdy jej nahradil Josef Schejbal.

Protože mělo jít o noční těžkou bombardovací peruť, s níž neměli Čechoslováci velké zkušenosti, obdržela jednotka zprvu také poměrně velký počet britských instruktorů. Pod jejich vedením byl zahájen intenzivní výcvik směřující k rychlému zvládnutí dvoumotorových bombardovacích strojů Vickers Wellington Mk.I, Mk.IA a Mk.IC, jimiž byla jednotka vyzbrojena. Tlak na co nejrychlejší nasazení nové jednotky do boje byl enormní, což se projevilo i na požadavku, aby byl výcvik co nekratší.

( Prvním československým velitelem perutě se stal Karel Mareš )

Přes veškeré překážky, mezi něž patřily značné disproporce v odbornostní struktuře létajícího i pozemního personálu, ale i časté narušování výcviku útoky Luftwaffe, bylo školení prvních šesti nejzkušenějších posádek ukončeno již 7. září 1940. Tři dny poté proto mohla jednotka zahájit své noční bombardovací akce nad západní Evropou. První útok, proti seřaďovacímu nádraží v Bruselu, podnikly v noci z 10. na 11. září 1940 tři Wellingtony. Od té doby létala peruť nad nepřátelské území průměrně každou čtvrtou noc. 16. září 1940 došlo k první dislokační změně. Operační část jednotky, tj. šest operačních posádek zařazených u letky A, se s příslušným počtem pozemního personálu přesunula z Honingtonu na polní letiště East Wretham v hrabství Norfolk, kam postupně přicházely další a další vycvičené posádky. Zbytek jednotky pokračoval ve výcviku v Honingtonu, odkud se do East Wrethamu postupně přesunovaly další složky perutě. Velitelská letka, operační štáb a dílenský oddíl tam však zůstaly až do 30. dubna 1942, tj. prakticky do konce působení perutě v rámci Bombardovacího velitelství.

Snahu o nasazení jednotky do bojových akcí v co nejkratší době, a to i za cenu nejrůznějších ústupků organizačního rázu, snad nejlépe dokumentuje skutečnost, že ještě v polovině října 1940 byla peruť ve skutečnosti bojeschopná jen z poloviny. Navíc již v prvních týdnech svého bojového nasazení utrpěla těžké ztráty, které, vyjádřeny procentuálně, činily celou jednu třetinu jejího operačního stavu. Noc ze 16. na 17. října 1940 se stala její vůbec nejčernější, neboť ze 4 Wellingtonů, vyslaných v tu noc nad okupovanou Evropu, ztratila 3! V důsledku toho musela být 22. října dočasně stažena z operační činnosti, aby doplnila bojový stav.

( První ztrátu utrpěla jednotka v noci 23. září 1940, kdy byl nad Berlínem zasažen Wellington Mk.IC Karla Trojáčka, Němci později letoun opravili a používali k různým testům )

Noční bombardovací akce pak obnovila v noci z 8. na 9. prosinec 1940. Pokračovala v nich i v následujícím půldruhém roce a její síla postupně rostla v závislosti na doplňování novými vycvičenými posádkami. Přesto až do konce roku 1940 nikdy nevyslala do jediné noční akce více než 6 strojů. Plného operačního stavu dosáhla až v červnu 1941, kdy jich poprvé poslala nad Německo 12. Od prvních týdnů roku 1942, zejména v souvislosti s realizací tzv. politiky plošného bombardování, rozsah operačního nasazení celého Bombardovacího velitelství rapidně vzrůstal. 311. peruť ovšem eskalaci takového tempa a z toho plynoucích ztrát vydržet nemohla. Vůbec poslední bojovou akcí v rámci Bombardovacího velitelství provedla v noci z 25. na 26. dubna 1942, kdy 5 jejích strojů bombardovalo francouzský Dunkerque. Poté byla převedena k plnění jiných úkolů. Do té doby vykonala celkem 1 029 operačních letů v celkovém čase 5 192 hodin. Napadla celkem 77 různých cílů v Německu, Itálii, v okupované Francii, Belgii a Nizozemí. Svrhla na ně celkem 1 303,3 t pum, z toho 1 131,6 t výbušných a 95 438 kusů pum zápalných.

Její rostoucí sláva však byla draze zaplacena. Nad nepřátelským územím ztratila 19 letounů, dalších 20 strojů bylo v akcích tak vážně poškozeno, nebo během přistávání havarovalo, že muselo být odepsáno. Dalších 33 Wellingtonů utržilo lehká poškození. Pokud jde o operační personál, z 318 bojově nasazených mužů jich 94 padlo nebo zůstalo nezvěstných, 34 skončilo v německém zajetí a asi 30 utrpělo těžší zranění. To představuje téměř polovinu všech bojově nasazených mužů. Hlavní příčinou ztrát byla především palba německého Flaku a útoky německých nočních stíhačů. Letecký vicemaršál, velitel 3. bombardovací skupiny, John E. A. Baldwin, se s 311. bombardovací perutí, která odcházela k Pobřežnímu velitelství rozloučil slovy: „Jsem hrdý, že jsem měl tu čest mít tuto peruť ve své skupině. Českoslovenští bombardovací letci ukázali nádhernou práci a jejich navigátoři byli nejlepší, jaké kdy Bomber Command mělo. Loučím se s vámi nerad, přeji vám hodně štěstí na novém působišti a zdravím vás českým Nazdar!“

( Střední bombardéry Vickers Wellington 311. československé bombardovací perutě )

Příčinou ukončení jejího působení u Bombardovacího velitelství byly právě vysoké ztráty, které byly z tehdejších omezených československých zdrojů jen velmi těžko nahraditelné. Peruť byla prakticky vybita, v půli dubna 1942 jako bojeschopná jednotka přestala existovat. Velitelství nemělo na vybranou, než ji přemístit tam, kde přeci jen bylo nebezpečí o něco menší. 311. bombardovací peruť čekala nová kapitola její historie. Ze svazku Bombardovacího velitelství byla 25. dubna 1942 přesunuta do podřízenosti jiného, neméně důležitého velitelství RAF, ke Coastal Command ( Velitelství Pobřežního letectva ). Její novou základnou, kam se přesunula mezi 28. a 30. dubnem, se stalo letiště Aldergove v Severním Irsku. Přešla zde do podřízenosti 15. skupiny Pobřežního velitelství.

Úkoly, které ji čekaly, souvisely s kritickou situací v právě probíhající bitvě o Atlantik. Britská admiralita, na níž tehdy ležela hlavní tíha této strategicky důležité bitvy, totiž zoufale volala po posílení o další dálkové bombardovací letouny, schopné útočit na ponorky. Mezi těmi nemnohými jednotkami, které byly, přes odpor Bombardovacího velitelství, přesunuty do podřízenosti Pobřežního velitelství, byla i 311. československá bombardovací peruť. Méně známá je ovšem skutečnost, že přesunem jednotky k jinému velitelství byly uspokojeny obě strany, československá i britská. Zatímco však admiralita toto řešení považovala za definitivní, inspektor československého letectva, letecký vicemaršál Karel Janoušek to považoval za opatření přechodné. Z prestižních důvodů totiž uvažoval o jejím případném návratu do svazku Bombardovacího velitelství, kde měla být přezbrojena na těžké čtyřmotorové bombardéry Avro Lancaster. Podle předběžného ujednání mělo k návratu dojít někdy v březnu 1943. Nakonec však tento plán opět narazil na skličující kalkulaci potenciálních personálních doplňků. Návrat byl tedy definitivně odložen. Leč ještě v témže roce se Čechoslováci čtyřmotorových letounů přeci jen dočkali.

( Vickers Wellington a jeho posádka 311. perutě která byla 25. dubna 1942 přesunuta do podřízenosti Pobřežního velitelství RAF )

Rozbory tehdejších účinků strategického bombardování Německa na straně jedné a podílu letectva na vybojování zcela klíčové bitvy o Atlantik na straně druhé ukazují, že pro celkový zdar spojeneckého válečného úsilí Čechoslováci na novém působišti nakonec učinili pravděpodobně více než v předchozím nasazení. Pobyt jednotky v severoirském Aldergrove měl jen přechodný ráz. Jednak jí umožnil důkladný, ale přitom aktivní odpočinek, doplnění operačního personálu a především nerušený výcvik pro nové poslání, které mělo sestávat z vyhledávání a ničení nepřátelských ponorek a hladinových lodí, doprovodu vlastních konvojů atd.

První protiponorkové mise vykonala peruť 22. května 1942 ještě z Aldergrove. Ve dnech 10. – 12. června se však přestěhovala na svou novou základnu Talbenny v hrabství Pembrokeshire v jižním Walesu, kde přešla do operační podřízenosti 19. skupiny Pobřežního velitelství. Čekalo ji nasazení na jednom z nejdůležitějších úseků bitvy o Atlantik. Novou bojovou oblastí se jí totiž stal především Biskajský záliv, kudy proplouvaly německé ponorky operující ze západofrancouzských přístavů.

( Jedním z nejznámějších příslušníků Třistajedenáctky se stal Josef Ocelka, který na začátku roku 1942 ukončil svůj turnus s odlétanými 45 nálety, zahyne v červenci téhož roku během cvičného letu )

Přestože služba u Coastal Command se diametrálně lišila od nočních náletů, nebyly dlouhé patroly nad nekonečnými mořskými pláněmi o nic méně důležité, náročné a nebezpečné. Mezi červencem a zářím 1942 napadla jednotka nejméně dvanáct německých ponorek, z nichž jednu, U – 578, dne 10. srpna potopila a ještě předtím 27. července další, U – 106, těžce poškodila. Nepřítel však nezůstal dlouho pasivní a vysílal nad Biskaj rostoucí počet svých těžkých dálkových stíhaček, především dvoumotorových Junkersů Ju 88, aby akutní nebezpečí hrozící ponorkám potíraly. Československé posádky s nimi svedly nejeden souboj a v řadě případů se dokázaly ubránit i velké převaze nepřítele. Peruť si v rámci Pobřežního velitelství počínala natolik úspěšně, že již na přelomu let 1942/1943 byla vyhodnocena jako vůbec nejlepší.

V březnu 1943 dosavadní výzbroj v podobě zastaralých Wellingtonů Mk.IC doplnily stroje verze Mk.X, ale schylovalo se k ještě radikálnějšímu přezbrojení. Jako vyjádření uznání za dosavadní velmi úspěšnou činnost 311. perutě totiž britské velení rozhodlo o jejím přezbrojení americkými čtyřmotoráky Consolidated Liberator GR.Mk.V. V polovině května 1943 byla proto peruť dočasně vyňata z operační činnosti a ve dnech 25. – 27. května 1943 se z Talbenny přesunula na letiště Beaulieu v jihoanglickém hrabství Hampshire. Zde odevzdala Wellingtony a obdržela první Liberatory. Vlastní přeškolení zahájila již 25. května, a to na Liberatorech GR.Mk.III, Mk.IIIA a Mk.V náležejících operačně výcvikové jednotce 1. ( C )OTU.

( Olétané britské Vickersy Wellington nahradily ve výzbroji perutě americké Liberatory )

Složitý a náročný výcvik byl oficiálně ukončen 4. srpna a k 21. srpnu 1943 byla 311. československá peruť opět uznána za bojeschopnou. Ještě téhož dne dva stroje zahájily operační lety na nových strojích. Bohužel, hned napoprvé tragicky, neboť stroj samotného velitele Jindřicha Breitcetla, se z akce na Biskají nevrátil. Teprve nedávno vyšlo najevo, že svůj poslední hrdinský boj svedla jeho osmičlenná posádka s přesilou německých dálkových stíhaček Messerschmitt Bf 110G – 2 od II./ZG 1, kterou nedlouho předtím přesunuli do Brestu, aby posílila akce proti britským protiponorkovým letounům v prostoru Biskajského zálivu. Jednu stodesítku se československým palubním střelcům podařilo sestřelit ještě dříve, než byli sami posláni do hlubin zálivu. Post velitele perutě poté převzal Vladimír Nedvěd.

V průběhu následujících měsíců usilovné operační činnosti se peruti podařilo dále zvýšit své bojové skóre, a to potopením ponorky U – 966 dne 10. listopadu 1943. Jedním z největších úspěchů však bylo potopení německé hladinové lodě Alsterufer, plující s nákladem strategicky důležitého wolframu z Japonska do Bordeaux. Stalo se tak 27. prosince a vítězem byla posádka Oldřicha Doležala. Pro německý válečný průmysl, trpící akutním nedostatkem takových surovin, to byla opravdu velká rána. Ve dnech 22. – 23. února 1944 se jednotka přesunula do Predannacku v jihoanglickém Cornwallu, kde i nadále setrvala ve svazku 19. skupiny. Tento přesun byl diktován přípravami k invazi do Francie a peruti byl svěřen úkol bránit přístupy do Lamanšského průlivu před průnikem německých ponorek a hladinových lodí. Památný červen 1944 byl důkladnou prověrkou výkonnosti 311. perutě neboť během tohoto měsíce provedla celkem 131 bojových vzletů během 28 dnů a nalétala přitom 1 250 operačních hodin. Tento měsíční rekord již do konce války nepřekonala. Během tohoto hektického invazního období se jí 24. června 1944 opět podařilo zvýšit své protiponorkové skóre, a to podílem na potopení ponorky U – 971.

( Největším úspěchem 311. perutě se stalo potopení německého lamače blokády Alsterufer, posádkou Oldřicha Doležala 27. prosince 1943 )

Po ukončení rozhodujícího období spojeneckého vylodění a poté, co většina západofrancouzských přístavů byla dobyta nebo oblehnuta spojeneckými vojsky, došlo k přesunu 311. peruti daleko na sever, do sestavy 18. skupiny Pobřežního velitelství. Jejím novým domovem, který se stal zároveň i její poslední válečnou základnou, bylo letiště Tain v severoskotském hrabství Ross and Cromarty. Peruť se tam přesunula ve dnech 7. – 9. srpna 1944. Novou operační oblastí se stalo území, kam se po dobytí francouzských přístavů stáhly německé ponorky. Šlo tedy o rozsáhlé prostory Severního a Norského moře, s drsnými a nevyzpytatelnými meteorologickými podmínkami. Proti nepřátelským ponorkám a hladinovým plavidlům, zde 311. peruť operovala až do konce války, kdy podnikala ofenzivní výpady také nad Baltem a úžinami Skagerrak a Kattegat, kde se dočkala svých posledních úspěchů.

První opravdový úspěch z nového působiště si mohla připsat 29. října 1944, kdy se podílela na zničení ponorky U – 1060. Úplně posledního zvýšení svého protiponorkového skóre se dočkala na samém konci války 5. května 1945, kdy potopila své poslední plavidlo. Pravděpodobně šlo o ponorku U – 3523. Ačkoli válka v Evropě skončila 8. května 1945, 311. československá peruť operovala dál, když pátrala po kapitulujících německých U – bootech a doprovázela je do spojeneckých přístavů. Teprve 4. června 1945 pro ni válka definitivně skončila vykonáním poslední operace v rámci Coastal Command. Do té doby v rámci tohoto velitelství vykonala celkem 2 102 bojových letů v celkovém čase 21 527 hodin. Ztratila 16 zničených strojů ( z toho 6 Wellingtonů a 10 Liberatorů ), dalších 27 bylo vážně poškozeno, větší část z nich musela být odepsána, jednalo se o 16 Wellingtonů a 11 Liberatorů. Celkem 104 československých letců v boji padlo nebo zůstalo nezvěstných, 29 utrpělo různá zranění.

( Liberator 311. perutě s již československými výsostnými znaky na letišti v pražské Ruzyni )

Po skončení svého poslání u Pobřežního velitelství byla peruť 25. června 1945 převedena do podřízenosti 301. skupiny Transportního velitelství. Jejím novým úkolem se stala přeprava příslušníků československého letectva, armády, administrativy a dalších repatriantů z Velké Británie do Československa. V červnu se proto ze skotského Tainu přesunula na letiště Manston v jihoanglickém hrabství Kent, kde již byly soustředěny všechny tři československé stíhací perutě. Její Liberatory GR.Mk.VI byly upraveny pro dopravní účely demontáží střeleckých věží a speciální výstroje. Opatřeny již československými výsostnými znaky zahájily tyto stroje s redukovanými posádkami dopravní činnost nejprve rekognoskačním letem do Ruzyně 25. července, vlastní přepravu repatriantů pak 30. července 1945. Startovním letištěm byl nejprve Manston, později Pershore a nakonec Blackbushe. Poslední transportní let peruť vykonala 21. prosince. Liberatory, o které československé letectvo neprojevilo zájem, byly postupně přelétnuty na letiště Valley, kde byly předány Britům. Naprostá většina příslušníků 311. perutě se v té době již nacházela v Československu, kde očekávala buď demobilizaci, nebo začlenění do struktury nově budovaného poválečného čs. letectva.

Během pětileté činnosti 311. československé bombardovací perutě vzlétly její posádky k celkem 3 113 operačním letům a nalétaly při nich úhrnem 26 719 hodin. Celkové ztráty ( včetně nebojových ), nepočítáme – li raněné, představovaly 250 padlých a nezvěstných a dalších 34 zajatých letců. Byly to největší ztráty mezi všemi československými leteckými jednotkami za 2. světové války. Tvořily téměř polovinu veškerých ztrát, které utrpělo československé letectvo na západním bojišti. Podobně jako všechny ostatní čs. perutě RAF byla i Třistajedenáctka po svém návratu do Československa sice de facto převzata do čs. letectva, ale formálně stále zůstávala v podřízenosti britského velení. Bylo tomu tak až do 15. února 1946, kdy byla spolu s ostatními oficiálně jako útvar RAF rozpuštěna. Doma se mezitím stala základem pro novou 6. leteckou divizi. Její velitelství bylo zřízeno k 15. lednu 1946 a postupně byly v jeho podřízenosti postaveny dva bombardovací letecké pluky. Již z čestných názvů, které jim byly později uděleny, je zřejmé, že navazovaly na bojové tradice válečné 311. perutě. 24. letecký pluk nesl název Biskajský, 25. se nazýval Atlantický. První obdržel do výzbroje britská dvoumotorová Mosquita FB.Mk.VI, druhý pak sovětské Petljakovy Pe – 2.