Gardová obrněná divize představovala jednu z elitních jednotek britské armády a v letech 1944 – 1945 byla nasazena do mnoha bojů na západní frontě, včetně neúspěšné operace Market Garden.

Počátek roku 1941 se ve Velké Británii stále nesl v duchu obav z možné německé invaze. Velení britské armády si uvědomovalo, že v případě nepřátelskou vylodění bude čelit velkým obrněným jednotkám nepřítele, ale vlastní tankové síly byly velmi slabé. Jediná 7. obrněná divize tehdy bojovala na severoafrickém bojišti a vybudování dalších jednotek tohoto druhu se jevilo jako naprosto nezbytné. Se souhlasem krále Jiřího VI. padlo na jaře 1941 rozhodnutí vytvořit obrněnou divizi složenou z gardových oddílů. V květnu byla Gardová obrněná divize skutečně zformována a v jejím čele stanul generálmajor sir Olivek Leese. Vybraní důstojníci i mužstvo museli absolvovat příslušné kurzy v Bovingtonu a Lulworthu a v září 1941 se všechny jednotky divize poprvé shromáždily k výcviku na Salisburské pláni. Na první bojové nasazení si však vojáci museli ještě téměř tři roky počkat.

( Znak gardové obrněné divize )

Před prvním nasazením v létě 1944 prošla divize řadou organizačních změn. Na podzim 1941 ji tvořily dvě obrněné brigády, z nichž každá sestávala ze tří obrněných pluků, jednoho motorizovaného praporu a podpůrné dělostřelecké skupiny s jedním praporem motorizované pěchoty. Problém však představovalo zajištění dostatečného počtu příslušné techniky. Tankovou výzbroj proto zpočátku tvořily zastaralé tanky Covenanter vyzbrojené 40 mm kanony. Přesto do dubna 1942 přípravy pokročily do té míry, že mohlo opět proběhnout cvičení za účasti celé divize. Taktická příprava vycházela především ze zkušeností nabytých během dosavadních bojů se silami Osy v poušti a také ze závěrů vytvořených na základě předchozích vojenských cvičení ve Velké Británii.

Koncem roku 1942 došlo k zásadní organizační změně. Jednu ze dvou obrněných brigád nahradila brigáda pěší, vybavená nákladními automobily a podpůrná skupina byla reorganizována na divizní dělostřelectvo. V sestavě divize se pak ještě objevil průzkumný tankový pluk. Tato struktura pak s menšími obměnami vydržela až do konce války. K divizi také přišel nový velitel, generálmajor Allan H. S. Adair, 5. gardové obrněné brigádě velel brigádní generál Norman W. Gwatkin a 32. gardové brigádě generál George F. Johnson. Všichni přitom svá místa zastávali až do konce války.

( Covenantery 5. gardové obrněné brigády během výcviku )

Nejdůležitější zbraň ve výbavě Gardové obrněné divize představovaly pochopitelně tanky. Mužstvo se ke své radosti koncem roku 1942 zbavilo beznadějně zastaralých Covenanter, které nahradily Crusadery Mk.III, a od počátku roku 19944 se základním typem ve výzbroji útvaru stal americký střední tank M4 Sherman vyzbrojený 75 mm kanonem a také jeho britská verze Firefly vyzbrojený 17liberním kanonem. Průzkumný tankový pluk byl nejprve vybaven lehkými americkými tanky M3 Stuart, které byly vyzbrojeny kanonem ráže 37 mm. Ty však byly brzy nahrazeny britskými Cromwelly. 1. prapor gardových granátníků měl jakožto motorizovaná pěchota k dispozici americká polopásová vozidla M3, ostatní pěší jednotky se přesouvaly za pomoci nákladních automobilů Bedford QLT. V plném bojovém stavu měla divize na 3 000 vozidel různých typů, z toho 300 tanků. Divizní dělostřelectvo disponovalo 20 a 40 mm protiletadlovými kanony, protitankový 6liberními děly a 25liberními houfnicemi. Celkem čítala divize 14 700 mužů.

V březnu 1943 byla Gardová obrněná divize začleněna do sestavy VIII. sboru pod velením generálporučíka Richarda O´Connora. Následovala řada cvičení v Norfolk a Yorkshiru, po jejichž ukončení se počátkem června 1944 soustředila v okolí Brightonu. Zde vojáci čekali na svoje první nasazení na frontě, které přišlo dva týdny po invazi v Normandii. Muži a vozidla 32. gardové brigády byli naloděni v londýnských docích a 5. gardová obrněná brigáda v Gosportu. Do konce června se již všechny součásti divize nacházely v sestavě 2. britské armády ve Francii.

( Posádky Shermanů nastoupené během inspekce Bernarda Montgomeryho ).

Britové a Kanaďané tehdy ovládali zhruba 30 kilometrový pás normanského pobřeží a s Němci sváděli tvrdé boje o přístupové cesty ke strategicky významnému městu Caen. Jako první byli nasazeni pěšáci z 32. brigády, kteří hájili obranná postavení západně od města. Jejich protivníka zde představovala 12. tanková divize SS Hitlerjugend. Nepřátelská minometná a dělostřelecká palba a ukrytí odstřelovači si mezi Brity vybírali krvavou daň. 1. prapor velšského gardového pluku tak v krátké době po sobě přišel o dva velící důstojníky, a nikdo z jeho příslušníků proto určitě nelitoval, když byli po dvou týdnech staženi k odpočinku do Bayeux, ten však trval jen krátce.

Spojenecké velení nebylo s průběhem bojových operací spokojeno, protože v okolí Caen se fronta ustálila a probíhající poziční boje nepřinášely ani jedné z bojujících stran rozhodující úspěch. Většinu města se podařilo obsadit až 10. července ( v plánech mělo být obsazeno již během dne D 6. června ) a v troskách jeho domů ve východní části se Němci stále drželi. Bernard Montgomery proto naplánoval rychlý úder tankových sil směrem k Bourguebuskému hřebenu jižně od Caen, jehož obsazení by umožnilo další postup. Operace dostala krycí název Goodwood a provést ji měly právě tři obrněné divize VIII. sboru ( Gardová, 7. a 11. ). Gardisté přitom dostali za úkol prorazit jihovýchodním směrem k městečku vikomt. Německá obrana byla v prostoru útoku velmi dobře vybudována a členěna do hloubky pěti pásem, takže případný úspěch Spojenců závisel hlavně na letecké podpoře. Velkém množství britských a amerických letounů sice na německá postavení svrhlo 7 700 tun bomb, ale výsledky nebyly zdaleka tak slavné. Gardová obrněná divize zahájila útok 18. července 1944 ráno. V čele postupovaly tanky a za nimi pěší útvary 32. gardové brigády. Zprvu vypadlo všechno nadějně, ale u vesnice Cagny a Émieville se gardisté dostali do těžké boční palby zakopaných německých děl a tanků.

( Střední tanky M4 Sherman gardové obrněné divize vyrážejí v rámci operace Goodwood do útoku )

Snaha Gardové obrněné divize nakonec vyzněla naprázdno. Vojákům se sice podařilo Cagny obsadit, ale další postup narazil na tvrdou obranu a gardisté během pokusů o průlom v bojích s 1. tankovou divizí SS Leibstandarte SS Adolf Hitler a 12. tankovou divizí SS Hitlerjugend ztratili celkem 60 tanků ( ještě hůře dopadla 11. obrněná divize která pozbyla 126 strojů, tedy více než polovinu početního stavu ). Němci totiž dobře věděli, že ztráta Bourguebuského hřebene by pro ně měla fatální následky, a udržet obranné pozice se rozhodli stůj co stůj. Do bojů nasadili i několik těžkých tanků Tiger I a středních Pantherů., které Spojencům způsobovaly těžké ztráty. Nad ránem 19. července se mužům 32. gardové brigády podařilo dobýt vesnici Le Poirier, ale další postup již nebyl možný. Německá obrana stále odolávala a navíc se spustil silný déšť, který proměnil okolní terén v neprostupnou bažinu. Obě strany za této situace už nemohly nic podniknout a operace Goodwood skončila nezdarem. Průlom německé obrany se tedy zatím nekonal. Gardovou divizi čekalo odvelení z fronty a její pozice zaujaly pěší jednotky.

Další bojové nasazení čekalo gardisty v rámci operace Bluecoat, která měla prolomit nové obranné linie německé 7. armády na hřebenu Mont Pincon a města Vire. Boje začaly 30. července 1944 a Britové se posléze dostali do těžkých střetů s rozptýlenými německými údernými skupinami. I zde došlo k velkým ztrátám, ale přesto se podařilo Němcům zabránit v přísunu větších posil a hlavního cíle operace bylo dosaženo. Během bojů zaznamenaly úspěchy zejména britské 17liberní protitankové kanony, které zničily řadu německých obrněnců.

( Holanďané vítají příslušníky gardové obrněné divize v ulicích Eidhovenu )

Po skončení bojů v Normandii se mužstvo delší dobu dalších operací nezúčastnilo a dostalo čas na zotavení. Koncem srpna 1944 byla divize podřízena XXX. sboru generálporučíka Briana Horrocks, překročila Seinu a postupovala do Belgie. Po zdejších kvalitních silnicích probíhal postup rychle a bez větších problémů. V čele divize postupovali muži 2. praporu domácího jezdeckého pluku, jejichž úkol spočíval ve vyhledávání nejvhodnějších tras. Mohli přitom spoléhat na spolupráci s odbojáři, kteří je upozorňovali na problematická místa. Postup navíc vydatně podporovaly letouny Typhoon, které svými neřízenými raketami likvidovaly německá ohniska odporu.

1. září 1944 osvobodili gardisté Arras a kvůli rychlému postupu dokonce začali pociťovat nedostatek pohonných hmot. Po doplnění zásob pokračovali do Bruselu, kam vjeli 7. září večer. Toho dne urazila Gardová obrněná divize neuvěřitelných 100 kilometrů a vojáci měli pocit, jako by už válka měla každou chvíli skončit. Minimálnímu odporu Němců odpovídaly jen velice nízké ztráty. Jenže optimismus velení i prostých vojáků byl předčasný. V Nizozemsku obrana nepřítele sílila a další postup brzdil i zdejší bažinatý terén. V září se Nizozemí divize zúčastnila operace Market Garden. Jednotka měla v pozemní části operace významný úkol, jelikož vedla čelo celého XXX. sboru, který měl po dobytých mostech v Nijmegenu, Eidhovenu a Arnhemu postupovat vpřed na sever. Operace však ztroskotala a gardisté při ní utrpěli velké ztráty, takže byli počátkem října na jeden měsíc staženi z oblasti bojů. Velení je pak přesunulo do prostoru Sittardu u hranic s Německem, kde prováděli strážní službu. V březnu 1945 se Gardová obrněná divize podílela na bojích o přístupy k Rýnu a následně operovala v prostoru mezi Brémamy a Hamburkem, kde ji zastihl konec války, po kterém působila v roli okupačních sil. Její malá část se také zúčastnila testů nového britského tanku Centurion. Historie Garové obrněné divize se uzavřela 12. června 1945 kdy byla reorganizována na pěší svazek.