Chindité, speciální jednotky britské 14. armády, bojující na nesmírně krutém a krvavém barmském válčišti a zvláště jejich unikátní operace Longcloth a Thursday, jsou dodnes prakticky neznámými. Dlužno říci, že neprávem. Jejich bojová taktika, zvaná Stronghold, přes všechny nepříznivé okolnosti, způsobené z valné části intrikami a problémy, kterých se velitelům a tvůrcům tohoto novátorského způsobu boje dostalo ze strany méně schopných kolegů, se totiž ukázala jako velmi zdařilá. Svědčí o tom fakt, že jí ještě po více jak třiceti letech s úspěchem používali americké Zelené barety během války ve Vietnamu a lze předpokládat, že i při dalších konfliktech v džungli se její originalita a univerzálnost znovu potvrdí.

Základem taktiky Stronghold bylo vybudování opevněných základen a pevností v hloubi džungle, odkud vyráželi úderné skupiny Chinditů na přepady japonských základen, posádek a jednotek a blokování jejich zásobovacích linií. Po splnění svých úkolů se tam vždy vraceli k odpočinku, přípravě dalších akcí a k doplnění zásob. Odtud se také evakuovali ranění, protože zde byly přistávací dráhy. Jádrem jednotek Chinditů byl pochodový útvar, úkolové uskupení, které se skládalo z motostřelecké roty o čtyřech četách ( 250 mužů ), doplněné dělostřeleckou baterií s minomety a děly střední ráže, ženijní přepadový oddíl a průzkumná četa. Každý z praporů jednotek Chinditů, ve kterých bylo kromě anglických a skotských jednotek mnohdy zvučných jmen i hodně gurkhských útvarů, stavěl dvě takováto uskupení. Do výzbroje Chinditů patřily kromě standardních pušek, samopalů a kulometů Vickers také plamenomety a protitankové střely PIAT. Vojáci absolvovali kromě pěšího, respektive dělostřeleckého a ženijního výcviku také 20týdenní nácvik manévrového a záškodnického boje v džungli.

( Příslušníci jedné z jednotek Chinditů na pochodu barmskou džunglí )

Tvůrcem Chinditů a strategie jejich nasazení byl britský brigádní generál Orde Wingate, o kterém jeho vlastní kolegové prohlašovali, že má vzácný dar nadělat si hravě nepřítele i z lidí, kteří jsou na jeho straně. Na druhou stranu jen někdo takový mohl do zatuchlého prostředí armádního štábu v Dilií a na zapomenuté barmské frontě, kde byla spousta konzervativních britských důstojníků, přinést závan čerstvého a ofenzivního ducha. Wingate čerpal své bohaté zkušenosti jednak ze své účasti v neregulérní židovsko – arabské válce, která zuřila na území dnešní Palestiny ještě před rokem 1939, ale také z organizování úspěšných probritských záškodnických a partyzánských skupin v Etiopii, které přispěly v letech 1940 – 1941 k vytlačení Italů. Proto byl jako expert na nekonveční vedení války povolán generálem Wavellem, pod kterým sloužil jak na Blízkém východě, tak v Africe, v roce 1942 do Barmy.

Hned v únoru příštího roku zorganizoval s velitelem výcvikového střediska v Majmju generálem Mikem Calverem pod krycím jménem Longcloth u řeky Čintwin první výpravu. Ta byla součástí neúspěšné britské ofenzívy do Arakanu. Tři tisícovky jeho mužů při ní v týlu japonských vojsk napochodovaly džunglí celkem 2 500 km. Vinou těžkých bojů a krutých přírodních podmínek se jich sice 800 nevrátilo za vlastní linie, ranění museli být ponecháni napospas džungli a Japoncům, kteří si z nich udělali živé terče na cvičení s noži a bodáky, ale Britové způsobili nepříteli těžké ztráty a šok. Doposud totiž Japonci Brity podceňovali. Kvůli předchozím bojům v Malajsii a Barmě je měli za zbabělce a netušili, že jsou schopni bojovat útočně a to dokonce i v hloubi džungle. Operací Longcloth padl ovšem nejen mýtus o neporazitelnosti japonské armády, který dosud hluboce podrýval morálku všech britských jednotek, ale Chindité si také v praxi vyzkoušeli umění vytyčování a hájení polních letišť, schopnost přijímání zásob ze vzduchu, získávání lokální vzdušné nadvlády, taktiku přesunů v džungli, vedení průzkumu a léček, organizaci nouzového zásobování a transporty raněných. Wingateovi se po skončení operace Longcloth podařilo v létě 1943 získat podporu samotného Churchilla, který se poněkud přehnaně považoval za experta na vedení speciálních operací. I tak to ale neměl snadné. Na rozdíl od první výpravy do japonského týlu se na ní měli Britové dostat v rámci plánované operace Thursday do zad synům Nipponu pomocí výsadku kluzáků a dokonce i vrtulníků. Podařilo se získat leteckou podporu Američanů. Thursday tak byla asi první akcí v dějinách válek, při které byla bojově nasazena zcela nová zbraň – vrtulníky.

( Charles Wingate, stvořitel britských záškodnických jednotek Chinditů )

Plán operace byl jednoduchý, 16. brigáda Chinditů pěší infiltrací pronikne přes džungli do týlu Japonců u Indaw, kde svým nasazením zcela rozvrátí logistické zázemí japonských vojsk, bojujících jak proti Britům, tak i čínským jednotkám amerického generála Stilwella, dobude město Lonkin a vybuduje pevnost Aberdeen, 77. brigáda bude vysazena kluzáky v dalších vytipovaných a bráněných zónách s krycími jmény Piccadilly a Broadway, odkud bude pomáhat blokovat posily z Mandalaje ničením nepřátelského týlu a postupu čínských vojsk z Jünnanu. Poslední, 111. brigáda Special Forces, jak Wingate své malé vojsko nazval, měla po vysazení u Chowringhee podporovat americko – čínské jednotky generála Stilwella, mezi kterými byla i americká obdoba Chinditů, tzv. Merrillovi záškodníci, ukrytá pod utajeným názvem 5307. smíšená zásobovací jednotka a pak zablokovat silnici a trať z Bhama do Myitkiny. Tyto brigády spolu s dalšími pomocnými jednotkami měly zablokovat přísun zásob a posil japonské 18. divize. Úkolem Merrillových záškodníků pak bylo proniknout po svých do Hukaaungského údolí. Celkem měly být do akce nasazeny stovky kluzáků a letadel C – 47. Strategickým cílem celé operace Chinditů i souběžné ofenzívy britských jednotek mělo být znovudobytí Barmy a opětovné obnovení pozemní zásobovací cesty z Indie pro odříznuté Čankajškovy čínské jednotky. Tohoto však bylo nakonec dosaženo až po krutých bojích na počátku roku 1945, protože Japonci mezitím opět, jako už mnohokrát předtím, překvapili a napadli Brity, takže zásobování Číňanů muselo být stále prováděno náročným a nebezpečným leteckým mostem přes Himaláj.

S ohledem na počasí a fázi měsíce bylo dohodnuto zahájení akce na 5. březen 1944. Shodou okolností jen několik dnů před zahájením japonské ofenzívy. Těsně před započetím operace byl přes přísný zákaz proveden průzkum vytipovaných přistávacích ploch, při kterém bylo zjištěno, že plocha Piccadilly je zatarasena popadanými stromy. I přes strašný stres a napětí mezi Wingatem a velitelem 14. armády Slimem nebyla celá operace zrušena, protože na odpovědnost generála Calverta byla jeho brigáda vysazena na jiné ploše, na Broadwayi. Každé transportní letadlo vleklo dva kluzáky s technikou a Chindity, ale ztráty způsobené výsadkem v těžkém terénu a v noci byly kupodivu docela malé. Jen 20 mrtvých a 30 raněných. Kvůli přetížení se ale z 60 kluzáků dostalo na plochu jen 37, zbytek buď spadl do džungle u Assamu, nebo se musel vrátit zpět, protože vlečná letadla nemohla nabrat výšku potřebnou pro přelet hor. Mnoho kluzáků se navíc při přistání rozbilo a transporty musely být dokonce na několik hodin zastaveny. Rozptyl výsadku však také Japonce zmátl a neumožnil jim rychle odhalit plány operace a umístění základen Chinditů. Ihned po vysazení začal Calvert organizovat bojovou činnost. Zablokoval asi 30 km vzdálenou železnici, čímž zabránil přísunu materiálu a posil japonské 18. a 31. divizi. Navíc zcela zastavil říční provoz na řece Irrawaddy. V oblasti Mawlu vybudoval obranné postavení s krycím jménem White City, které odolalo i několika protiútokům japonského 114. pluku. V kritických chvílích generál osobně s nožem a pistolí v ruce přispěl k obraně. Odrazil i další mohutné japonské útoky na počátku dubna.

( Chindité nastupují do dopravního letounu C – 47 během operace Thursday )

Chinditská 111. brigáda sice dobře přistála na ploše u Chowringhee, ale část jejich zásob byla ztracena a to způsobilo s dalšími problémy několikadenní odklad zahájení útoku Chinditů a jen částečný úspěch. Před začátkem bojových akcí musela 16. brigáda urazit pěšky džunglí přes 900 km a pak teprve zahájit útok a blokování Indaw. Sem ale dorazila s více jak 14denním zpožděním a zcela vyčerpaná, takže ani zpočátku nedokázala Lonkin dobýt. Vybudovala pevnost Aberdeen a pak zde kvůli dalším bojovým úkolům přijala posily v podobě 14. brigády. I tak se ale zpočátku 16. brigádě nedařilo. Dobyla sice město Auktaw, ale pozice u induského jezera Japonci uhájili. Nedobyli ani samotné město Indaw, přesto dosáhli jednoho velkého úspěchu. U východního induského letiště dobyli obrovský sklad, kde zničili zásoby pro všechny japonské divize v severní Barmě. To mělo katastrofální důsledky hlavně pro frontové jednotky, bojující u Kohimy a Imphalu, jejichž vojáci nakonec  umírali hlady a neměli tak sílu prolomit britské pozice.

Úspěšně si naopak vedli američtí záškodníci, před jejichž tvrdostí měli respekt i jinak ostřílení Chindité. Na svém postupu k Hukaungském údolí porazili u Walobamu 8. března čelné voje japonské 18. divize a způsobili jim těžké ztráty. Japonci však nakonec stejně prorazili, prostě jich bylo moc a Američanům nepřišla na pomoc slíbená čínská vojska. V této těžké situaci byli američtí záškodníci zle tísněni, 16. a 111. brigáda nesplnily část svých úkolů navíc zahynul při leteckém neštěstí i samotný generál Wingate. Jeho nástupcem se nestal generál Calvert, ale kvůli intrikám velitel neúspěšné 111. brigády generál Leintaigne. Ten ale nebyl bohužel zdaleka na výši. Když pro nic jiného, tak proto, že nedokázal zvrátit rozhodnutí velitele 14. armády, který hodlal dosud partyzánským způsobem bojující Chindity použít jako normální pěchotu v pozičních bojích, ovšem bez podpory těžkých zbraní. Jedinou částí Chinditů, kteří dál pokračovali v záškodnické válce, byla jednotka generála Morrise ze 111. brigády, která až do května úspěšně blokovala Japoncům cesty do Bhamy, Maogaungu a Indaw.

( Chindité si dopřávají chvilku odpočinku spolu s Merrillovými záškodníky )

Brzy po svém jmenování nový velitel Chinditů nařídil, aby se jeho brigády stáhly ze svých doposud úspěšně bráněných pevností. Někdy se tak stalo doslova před nosem Japonců, kteří třeba jen několik hodin po odchodu posledních britských vojáků z White City podnikli na základnu útok celou svou 53. divizí. Všichni Chindité se stáhli na novou pevnost Blackpool, ale ta se příliš bránit nedala. V půlce května 1944 byli navíc Chindité převeleni zpod 14. armády pod štáb amerického generála Stilwella. „Výsledky“ se brzy dostavily. Přikázal jim společně s čínskými jednotkami a Merrillovými záškodníky zaútočit na tvrdě bráněná a dobře opevněná města Mogaung, Myitkina a vesnice Maigna. Nejen Američané, ale i Britové při nich doslova vykrváceli, protože jim chyběla většina těžké dělostřelecké výzbroje. Například v bojích k obsazení Mogaungu ve dnech 6. – 27. června 1944 ztratila jen Calvertova 77. brigáda ze svých 2 000 vojáků 1 200 mužů. Další stovky mužů ale byly později ztraceny kvůli epidemiím malárie a skvrnitého tyfu. I přes Stilwellův odpor bylo tedy na základě vyslané lékařské komise rozhodnuto stáhnout zpět do bezpečí v Indii 77. a 111. brigádu. Zbytek chindistických jednotek byl však letecky evakuován až v srpnu, po konečném dobytí Myitkiny. Po několikaměsíční rekonvalescenci v indických lazaretech rozhodla 14. armáda o zformování chinditské 3. indické divize.

Dodnes panují mezi historiky dohady o efektivnosti nákladů vynaložených na vysazení, působení a zásobování Chinditů, protože řada méně pružně a takticky uvažujících vojenských teoretiků se domnívá, že by pro rozvrácení japonského týlu nebo zpomalení japonského postupu na Imphal a Kohimu stačilo nasazení řadových jednotek, nikoliv speciálních. Co se ale týče hodnocení dopadu operací Chinditů na akceschopnost japonských jednotek, nepochybují o nich ani sami Japonci, pro něž měla operace Thursday zcela katastrofální následky. Lze říci, že nebýt nasazení Chinditů, Japonci by s největší pravděpodobností výrazně zatopili mnohem silnějším britským a indickým jednotkám v Bengálsku.