Brazilské expediční síly ( FEB ) na italském bojišti kromě 1. pěší divize obsahovaly také dvě letecké jednotky. Tou první byla 1. spojovací a pozorovací eskadra ( 1ELO ), druhou byla 1. stíhací skupina ( 1GAVCA ).

( Brazilští stíhači probírají události z letu krátce po přistání na mateřském letišti )

1. spojovací a pozorovací eskadra byla vybavena 10 lehkými americkými letouny Piper L – 4H Grasshopper. Její dvoučlenné posádky měly za úkol doprovázet pěší jednotky a zejména při dobývání Monte Castella prokázaly neocenitelné služby, když naváděly minometnou a dělostřeleckou palbu. Navzdory silné německé protiletadlové obraně létaly velmi nízko nad nepřátelskými pozicemi, aby je co nejlépe zaměřily, přičemž měly obrovské štěstí a žádný z jejích strojů nebyl sestřelen.

1. stíhací skupina čítající 350 mužů ( z toho 48 pilotů ) byla vyzbrojena americkými stíhacími letouny P – 47D Thunderbolt. Jednotka byla součástí americké 350. stíhací skupiny jako jedna z jejích čtyř eskader. Většina jejích bojových letů se uskutečnila na podporu jiných než brazilských útvarů. Během svého nasazení odlétali její piloti 445 misí. Během nich se však jen opravdu výjimečně dostávali do kontaktu s letouny nepřítele a tak si brazilští stíhači nepřipsali ani jeden sestřel. Způsobili však Němcům těžké ztráty na zemi, když např. zničili na 1 300 jejich vozidel.

( Část pilotů 1. brazilské stíhací skupiny před letounem P – 47D Thunderbolt )

Z celé 350. stíhací skupiny, si právě příslušníci brazilské eskadry připsali na účet nejvíce zničených cílů. Za tento úspěch však zaplatilo životem 9 Jihoamerických stíhačů. Jednotka byla dokonce navržena na americké prezidentské vyznamenání, respektive na citaci v rozkazu prezidenta USA. Této pocty se dočkala díky prezidentu Ronaldu Reaganovi až v roce 1986, čekala tak na ní celých 41 let.