Pozemní vojsko

Belgická armáda byla v roce 1940 tvořena asi 100 000 muži. Po mobilizaci se její stav navýšil až na 550 000 vojáků ( země měla v té době něco kolem 8 000 000 obyvatel ). Každoroční přísun nových branců byl řešen odvody. Belgie byla rozdělena na tři armádní sbory, které měly svá sídla v Bruselu, Antverpách a Lutychu. V Bruselu se též nacházel jezdecký sbor, naproti tomu v přístavním městě Antverpy se nacházela ještě dělostřelecká brigáda. Další střelecký sbor byl dislokován v Namuru. Zde se dále nacházely i tři nezávislé cyklistické prapory, šest pěších divizí + dvě jezdecké divize.

Belgický armádní sbor se obvykle skládal ze štábu, dvou pěších divizí, dále sborového dělostřeleckého a ženijního pluku. Pěší pluk byl tvořen 3 000 muži, jež byli vyzbrojeni puškami Mauser M35. Jako podpůrné zbraně používali Belgičané ve svých pěších plucích lehké kulomety Browning M30, těžké Maximi M08, dále lehké minomety a až 9 těžkých minometů nebo pěchotních děl. V neposlední řadě bylo v sestavě pluku zařazeno i 6 protitankových děl ráže 37 nebo 47 mm.

( Belgičanům se ještě před vypuknutím bojů na Západě podařilo motorizovat dvě své jezdecké divize )

Sborový dělostřelecký pluk byl tvořen čtyřmi prapory, které měly po dvou bateriích. Belgické dělostřelectvo bylo koncem 30. let s postupující hrozbou vypuknutí válečného konfliktu postupně motorizováno. Do německé invaze se však podařilo motorizovat jen část jednotek, zbylé byly stále odkázány na tahání pomocí koňských povozů. Ve výzbroji mělo belgické dělostřelectvo hned několik typů děl a houfnic: houfnice Schneider M17 ráže 155 mm, děla Schneider M13 ráže 105 mm a dále pak polní děla Cockerill M30 v ráži 120 mm.

Stejně jako se Belgičané pokoušeli motorizovat své dělostřelectvo, pokusili se i zvýšit rychlost některých pěších formací, a tak byla jedna ze dvou divizí, které tvořily tzv. Ardenský střelecký sbor vybavena motorovými vozidly. Stejně se podařilo vybavit ještě dvě jezdecké divize. Vybavením těchto jezdeckých divizí osobními a nákladními automobily, vznikl motorizovaný jezdecký sbor. Takovýto sbor se skládal ze štábu, oněch dvou jezdeckých divizí, sborového dělostřeleckého pluku a cyklistického ženijního praporu. Belgická jezdecká divize byla tvořena třemi smíšenými pluky ( smíšené pluky se skládaly z praporu motocyklistů, jezdectva a eskadronou obrněných vozidel + výcvikovou eskadronou ).

( V belgické jezdecké divizi se nacházel i jeden motocyklový prapor)

Námořnictvo

Belgické námořnictvo bylo založeno až 15. září 1939 jako Korps de Marine ( Námořní sbor ). O dva měsíce později byli branci, kteří měli zkušenosti se službou na lodích přemístěni od pozemních jednotek. Ještě před příchodem těchto mužů bylo belgické námořnictvo tvořeno 30 důstojníky ( většina z nich byli záložníci z armádních jednotek, kteří měli nicméně alespoň nějaké zkušenosti nabrané u obchodního loďstva ), dále to byla necelá stovka poddůstojníků  a dalších zhruba 500 námořníků. Tito muži pak tvořili mužstvo velitelství námořnictva a rovněž mužstvo jednotlivých eskader, které byly zformovány celkem tři + záložní a výcviková eskadra. Zatímco 1. eskadra byla základnou v Ostende, 2. byla soustředěna v Zeebruge a konečně 3. v Antverpách.

Výzbroj belgického námořnictva byla slabá a skládala se z několika malých pobřežních lodí s ubohou výzbrojí jednoho lehkého kanonu a dvěma kulomety. Belgičané v zájmu zvýšení početního stavu své flotily poté zabavili i některá civilní plavidla, z nichž bylo několik upraveno do podoby minolovek. Do výzbroje belgického námořnictva patřila ještě dvě pobřežní děla, která chránila přístavy v Antverpách a Zeebruge. Tato děla byla v souvislosti s malým početním stavem námořních sil obsluhována příslušníky armády. Během německé invaze v květnu 1940 nebylo pro Němce belgické námořnictvo těžkým soupeřem. Do kapitulace utrpělo ztráty, které se rovnaly přibližně čtvrtině početního stavu, nicméně se téměř čtyřem stovkám belgických námořníků podařilo po kapitulaci dostat do Velké Británie.

( Až na jeden stroj byly všechny belgické Hurricany zničeny na zemi při útocích Luftwaffe )

Letectvo

Belgické letectvo bylo jako nedílná součást armády založeno až po 1. světové válce a to konkrétně v březnu 1920. Letecký průmysl nebyl schopen dodávat moderní stroje, a proto se Belgie poohlížela po letounech v jiných zemích a to především ve Velké Británii a za mořem ve Spojených státech. V době německého útoku, v květnu 1940, bylo v belgickém leteckém parku něco málo přes 230 strojů, z nich však plně bojeschopných bylo pouze 180. Většina z nich byly zastaralé konstrukce, které pro rychlé a obratné německé stíhačky a bombardéry nepředstavovaly vážnějšího protivníka. Německé útoky směřovaly v prvních okamžicích na letiště, kde byla zničena i například drtivá většina belgických stíhacích letounů Hawker Hurricane, dodaných z Velké Británie ( zničení unikl pouze jeden ).

Bezprostředně před vypuknutím bojů na Západě (v květnu 1940 ) byla spojením několika složek: Námořní letectvo, Pozorovací služba a protiletadlové dělostřelectvo vytvořena tzv. DAT  - Územní letecká obrana ( z francouzského Défense Aéronautique du Territorie ). Tabulkově bylo letectvo tvořeno třemi pluky, z nichž 1. byl označen za pozorovací jednotku, či formaci pro spolupráci s armádou, 2. pluk byl stíhací a 3. průzkumný/bombardovací. Do celkové sestavy belgického letectva musíme ještě započítat pomocný pluk s tzv. pomocnými rotami a rotami pro doplňování paliva. Organizace 1. pluku byla tvořena 6 letkami, které měly celkem 62 strojů. Místo toho 2. pluk, označovaný jako stíhací, byl tvořen stejným počtem letek a měl k dispozici necelých 80 letounů. Čtyři letky se 41 letadly pak tvořily 3. pluk. Každá belgická letka měla ještě doplňkovou protiletadlovou letku.