Přestože největší pozornost odborníků i veřejnosti přirozeně přitahují letecké síly velmocí, vlastními leteckými jednotkami disponovaly samozřejmě i menší státy. Příkladem může posloužit Belgie a stíhači její 2. skupiny 2. leteckého pluku.

Symbol origami v podobě papírové slepičky tvoří nepřehlédnutelnou součást belgické letecké ikonografie. Tento znak francouzského původu v belgickém letectvu jako první použilo slavné stíhací eso z 1. světové války Willy Coppens. Nechal jej v bílém provedení namalovat na svůj letoun Nieuport 11. Coppens sestřelil během bojů na západní frontě 34 německých pozorovacích balonů a 3 letouny. Ve vlasti byl mimořádně populární a vydobyl si pozici jakési ikony meziválečného belgického letectví. Znaky slepiček se za Velké války objevily ještě na stíhačkách Sopwith Camel ze stavu belgické 11^e Escadrille de Chasse. Po velkou část 20. a 30. let pak tyto emblémy v bílém a červeném provedení zdobily trupy stíhacích letounů 2. skupiny 2. leteckého pluku.

( Znak belgického vojenského letectva )

2. skupina belgického vojenského letectva ( Aéronautique Militaire ) vznikla roku 1924 na letišti Nivelles přejmenováním starší 5. skupiny. Zprvu disponovala dvěma letkami ( 5^e a 6^e Escadrille ), používajícími směs letounů pamatujících 1. světovou válku ( byly to Hanrioty HD – 1, Spady XIII ) a nových dvojplošníků Nieuport – Delage NiD.29. Tyto elegantní stroje se staly prvním standardním stíhacím letounem meziválečného belgického letectva. V řadách vojenského letectva sloužily od roku 1922. Obě letky 2. skupiny pokračovaly v tradici a své stroje označovaly emblémem papírové slepičky. V roce 1925 stav skupiny posílila nově zformovaná 7^e Escadrille, kompletně vyzbrojená stíhačkami NiD.29, zatímco 6^e Escadrille v lednu následujícího roku zanikla. Skupinu poté tvořila 5. letka ( Cocotte rouge – červená slepička ) a 7. letka ( Cocotte blanche – bílá slepička ).

Když v roce 1925 belgické letectvo přijalo plukovní uspořádání, stala se skupina součástí nového 2^e Régiment d´Aéronautique. Označení letek poté byla zkracována do podoby 5/II/2 Aé a 7/II/2 Aé ( číslo letky/číslo skupiny/číslo pluku ). Během roku 1925 začaly obě letky v Nivelles přebírat novou výzbroj, licenční Avie BH – 21. Další přezbrojení následovalo v roce 1932. Letky, nadále působící z Nivelles, získaly do výzbroje elegantní dvouplošné stíhačky britské konstrukce Fairey Firefly IIM. Mateřská firma Fairey Aviation Co. Ltd. v Hayes postavila pro belgického zákazníka 25 strojů. Výrobní štafetu záhy převzala belgická pobočka firmy, označená jako Société Anonyme Belge Aviation Fairey ( SGBA ), která postavila dalších 63 stíhaček. Firefly IIM tvořily standardní výzbroj belgického stíhacího letectva až do konce 30. let a 2. skupina si je podržela dokonce až do začátku roku 1940. Mezitím proběhla v roce 1935 reorganizace vojenského letectva. Mimo jiné došlo k přeznačení obou letek 2. skupiny. Z 5. se stala 3. a ze 7. se stala 4.

( Firefly IIM, na trupu je dobře vidět origami slepička )

Válka na západě, v bezprostřední blízkosti hranic neutrální Belgie, vypukla 3. září 1939 poté, co Francie a Velká Británie vyhlásily Německu války. Vzdušný prostor Belgie začaly záhy narušovat letouny obou stran. Již 6. září velení vyčlenilo dvě letky k obraně belgického území, přičemž jednou z nich byla právě 4/II/2 Aé, umístěná v Nivelles. Piloti 2. skupiny se do akce dostali již brzy ráno 9. září 1939, když se přes belgické území vracely z letákové akce provedené nad Německem zatoulané britské bombardéry Whitley. Z Nivelles odstartovala hotovost v podobě jednoho stroje Fairey Fox VI 5. letky a dvou stíhaček Firefly IIM ze 4. letky. Piloti dokázali nalézt Whitley Mk.III ze stavu 102. perutě RAF ( ten pilotoval F/Lt Connell ). Britové se však nehodlali vzdát a palubní střelec z ocasního střeliště zasáhl Firefly IIM Daniela Leroy di Viviera. Belgický pilot musel s poškozeným letounem nouzově přistát. Probíhající akce vyburcovala další belgické letce. Příslušníci 4. letky Alexis Jottard a Offenberg, sedlající Firefly IIM, po startu z Nivelles záhy dostihli další Whitley, rovněž ze 102. perutě ( jeho pilotem byl W. V. G. Cogman ). Belgičtí piloti vypálili zelenou světlici a bombardér donutili k přistání na svém mateřském letišti.

V listopadu 1939 se 2. skupina rozloučila se svým dosavadním velitelem, majorem Willym Coppensem. Respektovaného velitele vystřídal další veterán 1. světové války, major v reservě Jacques Lamarche. Na jaře 1940 mohlo belgické letectvo konečně, díky dodávkám importovaných italských Fiatů CR.42, jichž Belgičané stačili převzít 34 kusů, stáhnou archaické Firefly IIM do druhé linie. První italské Fiaty dorazily ke 2. skupině na letiště v Nivelles začátkem března 1940 a do konce měsíce staré Firefly IIM téměř plně nahradily. Letka 3/II/2 Aé pod velením Jeana de Callataÿe disponovala dne 9. května 1940 celkem 15 stroji Fiat CR.42, zatímco 4/II/2 Aé Thieryho d´Huarta jich měla ve stavu 9.

( Fiat CR.42 belgického letectva, i zde je dobře vidět origami slepička )

Němci zahájili západní tažení 10. května 1940. Na belgickou neutralitu se vůbec neohlíželi a bombardéry Luftwaffe okamžitě zaútočily na celou řadu cílů včetně letišť. Obě letky 2. skupiny opustily Nivelles brzy ráno toho dne a přelétly na polní letiště č. 22 v Brustemu. Roje Fiatů odlétaly postupně, tak jak se nad letištěm po startu shromažďovaly. Přesun Fiatů II/2 Aé se kryl se zahájením německého útoku a na belgické nebe právě pronikaly různě početné skupiny letounů Luftwaffe. A tak již během přeletu došlo k úvodnímu střetu.

Roj vedený velitelem 3. letky Jeanem de Callataÿ narazil u Tongres na skupinu dopravních Junkersů Ju 52/3m Staffel 17./KGr.zbV 5, které již splnily svůj primární úkol ( dovlekly kluzáky DS 230 s německými výsadkáři k pevnosti Eben Emael ) a nyní shazovaly v rámci diverze nad Belgií figuríny parašutistů. Zajišťovalo je celkem 19 Messerschmittů Bf 109E Gruppe I./JG 1. De Callataÿ se vrhl do útoku na Junkersy Ju 52/3m a zasáhl jeden stroj, který havaroval a shořel u Vrusschenhuiskenu. Připsal si tak první sestřel II/2 Aé. Během následného boje s německým stíhacím doprovodem se roj belgických Fiatů rozpadl. Jedno z čísel ( Joseph Van Molkot ) poté přistálo v Brustemu, zatímco velitel sekce a druhé číslo ( Marcel Hansel ) se vrátili do Nivelles. Na letiště ovšem mezitím, v 5:15 zaútočila Luftwaffe. Nálet střemhlavých Junkersů Ju 87B zasáhl vedle druholiniových strojů také tři v hangáru umístěné letu neschopné Fiaty CR.42 2. skupiny. Když na letišti, pokrytém krátery přistávala letadla velitele de Callataÿe a jeho čísla, náhle vybuchla jedna ze svržených pum. Exploze poškodila stroj velitele a další dva Fiaty, které se ještě nacházely na základně.

( Nouzové přistání se tomuto belgickému Fiatu moc nepovedlo )

Letu schopné Fiaty CR.42 se postupně shromáždily v Brustemu. Belgičané se obávali zničení II/2 Aé na zemi, a tak štáb 2. leteckého pluku dal skupině rozkaz od 5:55 nepřetržitě ze vzduchu krýt letiště hlídkami. Kolem 6:05 vzlétly dva neúplné roje a začaly patrolovat v okolí základny. První roj, tvořený piloty Goffinem a Delannayem, se kolem 6:25 nad Brustemem utkal s přesilou 10 až 15 stíhaček Bf 109E, patřících opět skupině I./JG 1. Němci zasáhli Delannayevův Fiat. Pilot dokázal stroj opustit ještě ve vzduchu, ale během sestupu na padáku byl smrtelně zraněn palbou belgických vojáků. Skóre srovnal Charles Goffin, který sestřelil jeden Bf 109E, pravděpodobně pilotovaný Edwinem Dutelem z 2. letky Jagdgeschwader 1. Německý letoun se při návratu zřítil v prostoru Cáchy – Märdorf. Zraněný pilot se zachránil na padáku.

Druhý roj, který vzlétl ke krytí Brustemu pod velením Jeana Offenberga, rovněž narazil na nepřátelské letouny. Boj s Dorniery Do 17 a jejich doprovodem v podání Messerschmittů Bf 109E reálně skončil bezvýsledně, byť Meas zaznamenal pravděpodobný sestřel jednoho Dornieru a Offenberg poškození dalšího. Dopoledne a krátce po poledni pak 2. stíhací skupina jednotlivými roji zajistila dvě eskortní akce, při kterých stíhači chránili průzkumné Renardy R.31. Dramatičtější průběh měl druhý doprovod, při kterém stíhačky eskortovaly R.31 nad Albertův kanál. Při návratu sestřelil Werner de Mérode v blízkosti Brustemu bombardér Dornier Do 17. S velkou pravděpodobností šlo o Do 17P, který nouzově přistál na břicho poblíž Mönchengladbachu. Poškození bylo vyhodnoceno na 40%.

( Další nouzové přistání Fiatu CR.42 na letišti v Nivelles )

Další doprovod průzkumného letounu, požadovaný ve 14:10, již II/2 Aé splnit nemohla. O 30 minut později totiž na polní letiště v Brustemu zaútočily německé letouny. Bohužel, kvůli nedostatku maskovacího materiálu na základně, byly ukryty pouze Fiaty 4. letky. Stroje 3. letky útočníci zastihli na otevřených stáních. Útok zahájilo několik Bf 109E, které zasáhly dva Fiaty CR. 42. O 10 minut později, zhruba v 15:00, přišla skutečná pohroma v podobě brilantně provedeného střemhlavého náletu Junkersů Ju 87. Exploze pum zničily celkem 14 belgických Fiatů. Otřesené 2. stíhací skupině zůstalo pouze 8 CR.42 ze stavu 4^e Escadrilly. Do večera pak již II/2 Aé nedokázala provést žádný bojový let a její akceschopnost byla vážně podlomena i v dalších dnech.

II/2 Aé ( označovaná nyní také jako Groupe Lamarche ) se 11. května 1940 přesunula z příliš exponovaného Brustemu na polní letiště Grimbergen severně od Bruselu. Změnu základny provázela krátká šarvátka s bombardéry Luftwaffe. Dva Fiaty, které vzlétly nedlouho po 10:00 z Brustemu, aby kryly start zbytku stíhaček, se utkaly se šesti Dorniery Do 17. Zatímco hlídkující stroje stíhaly bombardéry, z letiště urychleně odstartoval zbytek 4. letky k přeletu do Grimbergenu. Dorniery kvapně a bez většího efektu svrhly svůj náklad a poté belgickým dvojplošníkům bez větších potíží unikly. Všech 8 bojeschopných CR.42 bezpečně přistálo v Grimbergenu. Již v 15:20 však přišel rozkaz k dalšímu přesunu, tentokrát na polní letiště č. 31 ( Nieuwkerken – Waas ). Večer zde všechny letouny přistály.

( Nálet střemhlavých Junkersů Ju 87 11. května přinesl zničení 14 Fiatů CR.42 )

Následujícího dne skupina neoperovala a akce byly obnoveny 13. května. V 10:47 vzlétla skupina šesti Fiatů k hlídce v oblasti Lovaně. U Diestu stíhači zaútočili na osamělý Dornier Do 17, který však Belgičanům unikl do mraků. K další patrole odstartovalo pět Fiatů v 18:55. Hlídka v prostoru Tirlemontu skončila bez střetnutí s nepřítelem. Těžké ztráty Fiatů CR.42 donutily 2. skupinu opět začít užívat zastaralé Firefly IIM. Dne 13. května přišel rozkaz vytvořit v rámci skupiny jednu letku těchto strojů, určenou k protivzdušné obraně týlových letišť a komunikací. Ještě 13. května byla skupina letců ze 2. skupiny vyslána pro zastaralé dvouplošníky na letiště Zwevezele. Nakonec se podařilo shromáždit potřebný počet stíhaček. Velitel 2. skupiny major Lamarche byl proti bojovému nasazení tak nevýkonných strojů a rozhodl, že s nimi budou létat výhradně dobrovolníci.

Následujícího dne v 11:30 vzlétlo k hlídce v prostoru Fleurs šest CR.42. Již cestou k cíli opustil sestavu pilot de Moerloze a neúspěšně pronásledoval jeden německý bombardér. Nad Fleurs zbytek sestavy přepadly Messerschmitty Bf 109E. De Callataÿ a Michotte nárokovali po jednom sestřelu. Němci však ve skutečnosti žádnou ztrátu neutrpěli, sami nárokovali 4 sestřelené belgické Fiaty. Pilot Francois během boje nouzově přistál v Nivelles. Poškozený letoun zde byl opuštěn, pilot vyvázl. Další CR.42 se vrátil na polní letiště č. 31 natolik poškozen, že jej zde museli během následné evakuace ponechat svému osudu.

( Belgičtí piloti si prohlíží právě dodané Fiaty CR.42 )

Téhož dne došlo k úvodnímu bojovému letu Firefly IIM. Roj tří letounů vzlétl v 15:20. Na nepřítele ve vzduchu nenarazil, zato se stroje dostaly do protiletadlové palby vlastních jednotek. Zasažená Firefly IIM Leroye du Viviery musela nouzově přistát v prostoru Keerbergenu. Dne 15. května ve 12:42 vzlétly čtyři Fiaty CR.42 k ochraně průzkumného Foxu z II/1 Aé. Jeden stíhací letoun se rychle vrátil kvůli problému s motorem. Jihovýchodně od Malines na belgickou formaci zaútočily Bf 109E. Belgický stíhač Lt. Goffin docílil sestřel jednoho nepřátelského letounu. Celková situace na belgickém bojišti rychle spěla ke katastrofě a již 15. května velení rozhodlo raději evakuovat oslabenou 2. stíhací skupinu do Francie. Bitva o Belgii pro piloty II/2 Aé skončila 16. května. Ráno šest CR.42 a několik Firefly IIM odlétlo z letiště Nieuwkreke – Waas na belgickou základnu Aeltre. Odtud pak večer v 18:30 odstartovalo šest Fiatů a osm Firefly IIM k přeletu na francouzské letiště Norrent – Fontes. Letouny zde přistály asi za hodinu, ale pozemnímu sledu trval přesun po přeplněných a německými letouny napadaných komunikacích znatelně déle.

V Norrent Fontes nezůstali Belgičané dlouho. Čekal je přesun do týlu, na jih Francie, kde měli být zaškoleni na nové letouny. Dne 18. května v 10:30 vzlétlo šest CR.42 a osm Firefly IIM k přeletu do Chartres, kde zůstala bojeschopnější část skupiny vyzbrojena Fiaty a záhy se zapojila do defenzivních hlídek proti německým letounům. Naopak Firefly IIM, pilotované méně zkušenými letci, pokračovaly se zbytkem skupiny Lamarche v přesunu. Několikrát změnily základnu a na sklonku května 1940 byly soustředěny na letišti Montpellier – Fréjorgues. Hlavní bojovou činnost nyní vykonávali piloti Fiatů z Chatres. Počínaje 19. květnem startovali do defenzivních hlídek. Ještě téhož dne byl jeden Fiat CR. 42 zničen na zemi při náletu Luftwaffe.

( Belgické Fiaty CR.42 na letišti v Chatres ve Francii )

Dne 28. května Belgie kapitulovala, piloti skupiny Lamarche však ve Francii dále pokračovali v bojové činnosti. Vedle Fiatů startujících z Chatres ( stav posílila dodávka 3 nových strojů ) se do defenzivních akcí zapojily také archaické Firefly IIM z letiště Montpellier – Fréjorgues. S nepřítelem se ovšem utkali pouze stíhači z Chatres. Základnu napadla letadla Luftwaffe dne 3. června a na zemi poškodila dva belgické Fiaty. Čtyři další v 11:30 odstartovaly a po pronásledování Dornierů Do 17 z I./KG 76, piloti Goffin a Jottard nárokovali poškození jednoho bombardéru. Luftwaffe v boji s Fiaty a francouzskými Morane Saulnier Ms. 406 přišla o jeden Dornier Do 17Z.

Němci se ale 11. června 1940 blížili k Chatres a 5 belgických Fiatů muselo ustoupit na letiště Mérignac u Bordeaux, odkud pokračovaly v defenzivních letech. V následujících dnech ústup pokračoval a Belgičané se postupně přesunuli na letiště Mauguio u Montpellieru, kam dorazili 20. června ráno. Francie se zhroutila a major Lamarche zůstal se svými muži v jižní Francii. Pouze piloti Offenberg a Jottard odmítli složit zbraně. S letounem Simoun odlétli 20. června do severní Afriky a později pokračovali do Velké Británie. Byli označeni za dezertéry. Belgičané předali zbývajících 5 Fiatů CR.42 a 13 kusů Firefly IIM francouzskému letectvu, shromažďujícímu podle podmínek příměří letouny vojenského letectva, a po zemi se vrátili do okupované vlasti. V srpnu 1940 byla skupina Lamarche v belgickém Diestu oficiálně zrušena.