Australští vojáci bojovali na středomořském a africkém bojišti během let 1941 a 1942. Ukázali se jako jedni z nejodolnějších a nejtvrdších spojeneckých vojáků a u Němců a Italů se vydobyli velký respekt. Ve Středomoří bojovaly tři australské pěší divize ( 6., 7. a 9. ). První  nich, 6. divize, se zúčastnila spojenecké ofenzívy v období leden – únor 1941. Příslušníci 9. pěší divize pak sehráli klíčovou úlohu při obraně přístavu Tobruk ( únor – říjen 1941 ). Během obležení ztratila tato jednotka 749 padlých, téměř 2 000 raněných a 600 zajatých. Mezitím se 7. pěší divize zúčastnila obsazení Sýrie, kde v bojích s vichistickými jednotkami ztratila na 1 600 mužů. Během dubna roku 1941 byla 6. pěší divize nasazena v Řecku, kde se snažila zastavit německý postup. Její 2. brigáda později svedla statečný boj s německým výsadkem na Krétě. Celkové ztráty během řeckého a krétského tažení činily téměř 600 padlých, 1 000 raněných a více než 5 000 zajatých.

Když vypukla válka v Tichomoří, byly 6. a 7. pěší divize urychleně přesunuty na Dálný východ, ale 9. divize zůstala v Egyptě. Její pěšáci poté sehráli v říjnu 1942 důležitou roli ve 2. bitvě u El – Alameinu. Jen v této operaci však přišla divize o 1 200 padlých, 3 600 zraněných a téměř 1 000 zajatých. V únoru 1943 se pak vrátila domů do Austrálie.

( Australští vojáci se nesmazatelně zapsali do dějin odhodlanou obranou libyjského přístavu Tobruk )

V září 1939 se australské pravidelné síly skládaly z 3 000 mužů a štábního sboru. Dobrovolnická Milice byla rozšířena na 80 000 částečně vycvičených mužů, ale ti byli zavázáni pouze pro službu na kontinentu. V roce 1914 bylo vyhlášení války Velkou Británií závazné pro celou říši, tedy i pro Austrálii, to ale nebyl případ z roku 1939, a Australané mohli společně s ostatními dominii svobodně učinit vlastní rozhodnutí o míru nebo válce. Jak Nový Zéland tak Austrálie vyhlásily nacistickému Německu válku 3. září, ale australské rozhodnutí o svém příspěvku k válečnému úsilí bylo komplikováno pochybami týkajícími se japonských záměrů. Japonské nepřátelství by zabránilo vyslání expedičních sil do zámoří a omezilo vojenské možnosti Australanů na obranu svých vlastních břehů, západního Pacifiku a Singapuru. Australská vláda přijala názor svého Zpravodajského štábu, že Japonsko nebude v Tichém oceánu útočit, dokud Spojenci v Evropě nebudou poraženi a nařídilo založení tzv. zvláštních sil 20 000 mužů pro službu doma či v cizině. Současně byla mobilizována Milice pro výcvik dvou odvodů po 40 000 mužů.

Jelikož v rámci Milice bylo toho času v procesu vytváření pět pěších divizí, zvláštní síly byly brzy přejmenovány na 6. pěší divizi. Protože se z Milice do této jednotky přihlásilo pouze 5 000 mužů, byli její branci převážně nevycvičení. Původní předepsaný početní stav divizní pěchoty představoval tři pěší brigády po čtyřech praporech. I když byl tabulkový stav divize co se týče lidských zdrojů brzy úplný, hlavním problémem bylo zajištění vybavení a vyzbrojení. Například každý pěší prapor vyžadoval 10 obrněných transportérů, 18liberní a 4,5palcové houfnice polních dělostřeleckých pluků měly být nahrazeny novými 25liberními. Mechanizovaný průzkumný pluk měl být vyzbrojen 28 lehkými tanky a 44 obrněnými vozidly. Porážka Spojenců ve Francii, na jaře a v létě roku 1940 vedla v Austrálii k prudkému nárůstu branců, a ačkoliv vláda schválila vytvoření jednoho sboru o třech divizích ( 6., 7. a 8. ) s předepsaným početním stavem 65 000 mužů, k dispozici bylo brzy více než 100 000 nováčků. Nábor byl ukončen v září 1940. Bylo rozhodnuto využít muže ve výcviku a australské vojáky, kteří již byli ve Velké Británii, a vytvořit další pěší divizi. Tou se stala 9. Na jaře 1941 byly na Blízkém východě tři pěší divize 6. ( složená z 16., 17. a 19. brigády ), 7. ( složená z 18., 21. a 25. brigády) a 9. ( složená z 20., 24. a 26. brigády ). Dohromady to představovalo 108 156 australských vojáků.