Jakmile vyhlásilo Japonsko Austrálii válku, rozhodla se místní vláda, že z Blízkého východu bude na Dálný východ přesunut sbor, skládající se ze dvou pěších divizí. Od konce ledna 1942 začaly být jednotky 6. a 7. pěší divize stahovány ze severoafrického bojiště. Celkem se jednalo o více jak 64 000 mužů. Zatímco 6. divize měla sílu téměř 18 500 vojáků, 7. divize se skládala z 18 600 mužů. Sborové jednotky navíc disponovaly 17 866 muži a základny a spojovací linie dalšími 9 200 vojáky. Tento sbor zkušených veteránů z bojů s italskými a německými jednotkami, mělo podporovat sedm divizí tzv. Milice, které byly mobilizovány v prosinci 1941 a Dobrovolnický obranný sbor, který byl tvořen převážně staršími muži, kteří se zúčastnili již 1. světové války.

Vrchním velitelem australských sil byl jmenován generál Thomas Blamey. Ten v dubnu 1942 provedl reorganizaci armády, která se připravovala na možnou japonskou invazi. Jednotky poté rozmístil takto:

1. armáda v Queenslandu a Novém jižním Walesu.

2. armáda se přesunula na obranu státu Victoria, jižních oblastí Austrálie a také Tasmánie.

III. sboru byla svěřena ochrana západní Austrálie.

Severní teritorium bránila jedna pěší divize.

Početně měly všechny tyto útvary dohromady okolo 46 000 mužů s frontovými zkušenostmi, dále přibližně 63 000 dobrovolníků AIF v různých fázích prodělaného výcviku, 280 000 příslušníků Milice a 33 000 amerických vojáků prakticky bez bojových zkušeností.

( Z výcviku australské domobrany v době největšího nebezpečí japonské invaze, jaro 1942  )

Australská 8. pěší divize se zapojila do bojů v Malajsii a v Indonésii. Její 22. a 27. brigáda jen v bojích o Singapur tratila 1 800 padlých, 1 300 raněných a na 15 000 zajatých. Hlavní australské válečné úsilí ve válce v Tichomoří se nicméně soustředilo na jihozápadní část Tichého oceánu. V červenci 1942 odrazily převážně australské jednotky první japonský útok na přístav Port Moresby na Papue a Australané nesli hlavní nápor japonských útvarů podél Kokodské stezky. K březnu 1943 byly hlavní jednotky australské armády v Austrálie seskupeny následovně:

1. armáda ( 3. obrněná, 4. pěší divize ).

II. sbor ( 6., 7. a 9. pěší divize ).

 2. armáda ( 1. pěší divize, 3. tanková brigáda ).

 III. sbor  ( 1. obrněná divize, 2. pěší divize ).

Síly Severního teritoria ( 12. pěší divize ).

záloha ( 3. pěší brigáda, 4. obrněná brigáda ).

Na Papuy Nové Guinei byly dislokovány 3. pěší, 11. pěší a 5. pěší divize.

( Australští pěšáci se brodí mořem bláta v bojích na Nové Guinei )

Obě australské obrněné divize, jejichž původní tabulkový stav tvořily dvě obrněné brigády + podpůrná skupina, byly v této době zredukovány každá na pouhou jednu brigádu. Současně ale zůstaly zachovány tzv. nezávislé tankové brigády. Po většinu roku 1943 byly australské síly, které vytvořily Jihozápadní a Jihotichomořskou armádu, početně silnější než vojska, které v té době v této oblasti mohly nasadit Spojené státy. Například v říjnu 1943 bylo v jihozápadním Tichomoří téměř 500 000 australských vojáků ale „jen“ 198 000 Američanů. Během prvních měsíců roku 1944 pokračovaly australské jednotky v postupu podél východního pobřeží Nové Guinei. V dubnu byla australská vojska na jihozápadním tichomořském bojišti seskupena do dvou sborů:

I. sbor ( 6., 7. a 9. pěší divize AIF v Queenslandu ) 9. se vrátila z Blízkého východu po bitvě u El – Alameinu.

II. sbor ( 3. 5. a 11. pěší divize australské Milice, které nyní tvořily tzv. Novoguinejské síly ).

Od konce roku 1943 se předpokládalo, že americké jednotky budou postupně přebírat operační úkoly australské armády na Nové Guineji. Jak americká úkolová uskupení přeskakovala v rámci „žabích skoků“ z ostrova na ostrov, jejich základny byly často terčem japonských oddílů, které po porážkách ustoupily do vnitrozemí. Ačkoliv byli Japonci většinou odříznuti od zásobování, jejich samotná přítomnost mohla vážně narušit americkou strategii vzhledem k tomu, že rychlost postupu mohla být ztracena, jestliže by americké jednotky musely být neustále přesouvány zpět, aby držely obraný perimetr kolem základen.

( Typickou rozpoznávací částí australské uniformy byl klobouk, na snímku obsluha lehkého kulometu Bren na Kokodské stezce v očekávání japonského útoku )

Generál MacArthur proto rozhodl, že obrana základen bude svěřena Australanům. Dvanáct australských brigád tak bylo následně rozděleno mezi základny na Bougainville, Nové Guinei, Nové Británii a dalších menších ostrovech a tím došlo k uvolnění šesti amerických divizí, jež mohly být nasazeny do dalších bojů. Aby mohla provést toto rozmístění, byla 6. australská pěší divize přesunuta ke II. sboru a společně s divizemi Milice se měla zúčastnit řady vyčišťovacích akcí proti přeživším japonským posádkám.

V dubnu 1945 získaly zbývající divize australského I. sboru úkol, při kterém v rámci severního postupu, měla 7. pěší divize dobýt Balikpapan na Borneu a 9. pěší divizi bylo svěřeno dobytí Tarakanu a obsazení Brunejského zálivu. V květnu a červenci 1945 byla uskutečněna úspěšná obojživelná vylodění a Australané pokračovali ve vyčišťovacích operacích až do konečné japonské kapitulace. Hrubý početní stav australské armády za 2. světové války představoval téměř 730 000 mužů. Z tohoto počtu sloužilo na 397 000 v zámoří. Její celkové bojové ztráty obnášely 61 500 vojáků, včetně okolo 19 000 padlých. Když císařské Japonsko kapitulovalo, sloužilo v australské armádě 385 000 mužů + dalších 167 000 působících mimo pevninu.