Tato divize, jejíž zformování bylo schváleno na sklonku roku 1942, byla postavena z osmnáctiletých příslušníků Hitlerjugend, z nichž až 70 % bylo odvedeno na základě branné povinnosti. Zbytek tvořili dobrovolníci. Chlapci byli vedeni a cvičeni zkušenými bojovými veterány 1. tankové divize SS Leibstandarte SS Adolf Hitler, která byla původně domovem na Berlín – Lichterfelde. Jejím prvním velitelem se stal SS – Gruppenführer Willi Bitrich, jeden z nejschopnějších bojových velitelů v řadách Waffen – SS. Původně označená jako divize pancéřových granátníků byla v říjnu 1943 v průběhu formování a výcviku povýšena na plně obrněnou tedy tankovou divizi. Tato změna přinesla vedle zařazení praporu tanků PzKpfw IV také prapor tanků PzKpfw V Panther. V březnu 1943 obdržela čestný název Hohenstaufen, připomínající královskou dynastii, ze které pocházeli ve 12. a 13. století známí římští králové a císaři.

Divize strávila většinu roku 1943 výcvikem ve Francii, zpočátku v Mailly – le – Camp, rozlehlém, větru vystaveném výcvikovém prostoru francouzské armády východně od Paříže, kde podléhala operačnímu velení armádní skupiny D. Nová divize měla společně s další novou formací, 16. divizí SS Reichsführer, vytvořit 4. tankový sbor SS a vyžadovalo se od ní také, aby uvolnila část mužstva, které se mělo stát jádrem výše jmenované. Po několika přesunech po Francii byla Hohenstaufen v říjnu 1943 položena základnou na jihu v blízkosti středomořského pobřeží, v důsledku čehož nakonec společně se 16. divizí SS neoperovala. Po uznání za schopnou bojového nasazení vytvořila společně se svou sesterskou divizí, 10. tankovou divizí SS Frundsberg, 2. tankový sbor SS pod velením veterána tankových vojsk, SS – Obergruppenführera Paula Hausera.

( Rukávová páska 9. tankové divize SS Hohenstaufen )

Zatím byla na východní frontě 1. tanková armáda obklíčena v okolí Ternopilu a Rudá armáda hrozila postupem přes polskou hranici. Hitler se rozhodl v této oblasti nasadit čtyři čerstvé divize, které se měly pokusit o průlom. Nový 2. tankový sbor SS představoval dvě z nich. Se stavem téměř 20 000 mužů se Hohenstaufen v březnu 1944 přesunula do Polska, kde byla převedena pod velení 4. tankové armády. Do bojů u Ternopilu vyrazila ze Lvova za obtížných podmínek způsobených jarní oblevou, která znemožňovala pohyb těžké techniky a tak divize utrpěla těžké ztráty. Dne 5. dubna zaútočily Hohenstaufen a Frundsberg na křídle 4. tankové armády. Mladí vojáci následovali své zkušené poddůstojníky a důstojníky do průlomu, který prorazil cestu sovětskou 1. tankovou armádou a Hohenstaufen se tak 9. dubna spojila s obklíčenou 1. tankovou armádou.

První návštěva východní fronty však měla být pouze krátkodobá. Vylodění spojeneckých sil v Normandii 6. června 1944 přimělo Hitlera stáhnout 2. tankový sbor SS z Ukrajiny, kde se připravoval na německou protiofenzívu v prostoru města Kovel a odeslal ho na západ. Dne 12. června byla divize naložena v Polsku na vlaky a po cestě se k ní připojila i část tankového pluku, který se stále ještě formoval na Mailly – le – Camp. Při přepravě na frontu však Hohenstaufen trpěla pozorností spojeneckých letounů do té míry, že tanky musely sjet z přepravních vagónů a pokračovat dál po vlastní ose pouze v nočních hodinách. Příjezd více méně čerstvého tankového sboru SS do Normandie, vedeného generálem kalibru Paula Haussera, mohl mít z hlediska kampaně významný dopad, pokud by dorazil na frontovou linii dříve. Do 25. června, kdy sbor dosáhl bojové připravenosti, se však Spojencům při výhodě naprosté vzdušné převahy podařilo v Normandii získat pevné záchytné pozice. Hohenstaufen byla 28. června nasazena do bojů proti britským silám zapojeným do operace Epsom, jejíž cílem byla ofenzíva podél řeky Odon jihozápadně od Caen. Zatímco se formovaly blízko Noyers, staly se 29. června divizní jednotky terčem kombinace zuřivé dělostřelecké palby a ostřelování děl z velkých válečných lodí, pohybujících se při pobřeží. Tato palba byla tak intenzivní, že Němci byli přesvědčeni, že se nachází v oblasti kobercového náletů bombardérů RAF, které tam právě operovaly.

( Minometčíci 9. tankové divize SS ostřelují britské pozice z kóty 112 )

Výsledkem byly značné škody a odhaduje se, že Hohenstaufen ztratila celých 20 % svých vozidel. Na konci června vystřídal Haussera ve velení 2. tankového sboru SS generál Bittrich. Nový divizní velitel, SS – Oberführer Stadler, byl raněn na konci července a do jeho návratu v říjnu přešlo velení dočasně na SS – Oberführera Bocka. Během následných bojů zničila divize 62 nepřátelských obrněných vozidel za cenu 31 vlastních, ale přísun posil se ukázal být mnohem snazší pro Spojence. Se slábnoucí silou britského útoku také Němci přešli do ofenzívy a po soustředěné palebné přípravě dělostřelectva a minometů 9. a 10. divize dosáhly jednoho ze svých hlavních cílů, kóty 112. Přítomnost 2. tankového sboru SS v tomto sektoru byla sice dostačující k tomu, aby zastavila britskou ofenzívu, ale obrovská palebná síla Spojenců zabránila německé protiofenzívě, aby plně zužitkovala svůj úspěch. Odhaduje se, že od svého příjezdu do tohoto sektoru do 2. července ztratila Hohenstaufen 81 tanků a 22 samohybných děl, i když některé byly ztraceny díky mechanickým poruchám a posléze získány zpět.

První červencový týden proběhl pro divizi relativně klidným způsobem, ale 11. července byla opět vržena do bitvy, aby udržela kótu 112. Tento kousek půdy se stal předmětem bojů tak častých, že dostal podobu pusté země, zbavené většiny porostu. Do poloviny měsíce se divize přesunula do okolí Bully mezi Caen a Evrécy a 16. července se opět zapojila do akce, tentokrát proti britským obrněným jednotkám útočícím blízko Gavrus. Během bojů v okolí kóty 113 a u Bougy vyřadila Hohenstaufen za jediný den 48 spojeneckých tanků za cenu ztráty pouhých 5vlastních. Celkové ztráty byly však velice vysoké a do konce této řady akcí přišla divize zhruba o 50 % svých granátníků a zbývalo jí pouhých 38 tanků. Hohenstaufen pak byla naštěstí pro ni vystřídána a jejím vojákům poskytnuto krátké období kýženého oddechu jako části záloh tankové skupiny Západ. Sesterské formaci Frundsberg tak nezbývalo než držet linii a očekávat příchod posil.

( Samohybná děla Stug III divize Hohenstaufen míjejí svého padlého spolubojovníka )

Dne 18. července byla v rámci divize vytvořena bojová skupina, která měla vedle armádních pěšáků a částí divize Frundsberg přispět k protiútoku s cílem znovuzískání několika vesnic jižně od Caen, které byly v předchozí době ztraceny díky nové britské ofenzívě Greenline. Na začátku srpna následovala po průniku americké 3. armády generála Pattona na západním konci předmostí další britská ofenzíva, operace Bluecoat, která postupovala jižně od Villers – Bocage směrem na Vire. Cílem Britů bylo střetnout se se stále silnými německými tankovými divizemi a zabránit jim v narušení amerického postupu. Oslabené jednotky 2. tankového sboru SS zahájily další z řady protiútoků, na své cestě na výchozí stanoviště však byla Hohenstaufen opět napadena spojeneckými stíhacími bombardéry, na jejichž konto v té době připadalo více zničených německých tanků než na konto pozemních sil. Přes tyto ztráty zadrželo 72 středních tanků divize s podporou 30 těžkých tanků Tiger postupující britský 8. sbor s více než 500 tanky. V době kdy Němci zápasili ve snaze eliminovat britský klín, podařilo se vojákům 9. tankové divize Hohenstaufen za pomoci praporu raketometů znovu dobýt město Chenedollé. I když bylo zničeno 39 spojeneckých tanků, boje zuřily dál a do soumraku bylo město opět v britských rukou. Navzdory dalším útokům se ho také Britům podařilo udržet. Soudí se, že desetidenní boje stály Brity přes 5 000 mrtvých a raněných a více než 130 tanků, ale nakonec rozhodly početní převaha a palebná síla a Hohenstaufen musela v noci z 13. na 14. srpna zahájit ústup přes řeku Orne.

Divize se stáhla na severovýchod, aby se vyhnula uzavření falaiské kapsy, z oblasti Argentanu přes Trun do Vimoutiers. Tam dorazila 18. srpna, ale v síle pouze jedné třetiny původního stavu, tj. zhruba 5 500 mužů všech hodností. Pěchota přitom utrpěla mnohem více a oba pluky pancéřových granátníků mohly dohromady postavit ani ne 500 mužů. Celkové ztráty divize za osm týdnů bojů v Normandii pak zahrnovaly dohromady 5 000 mrtvých. Dne 21. srpna 1944 bylo 2. tankovému sboru SS v jehož řadách 9. tanková divize SS bojovala nařízeno, aby udeřil zpět směrem na Falaise a vytvořil cestu, kterou by mohly uvězněné německé jednotky uniknout. Jednotky Hohenstaufen, přidělené k tomuto útoku, však nyní byly příliš slabé na to, aby pronikly spojeneckými liniemi. I přesto se některým oddílům Waffen – SS podařilo navázat kontakt s německými vojáky pokoušejícími se probít z kotle.

( Optimisticky naladěný tankista 9. tankové divize SS )

2. tankový sbor SS pokračoval ve svém ústupu n severovýchod a Hohenstaufen se jako jeho zadní voj zúčastnila řady urputných bojů. Kombinovaná síla Hohenstaufen a Frundsberg byla v tomto bodě méně než 20 tanků. Hlavní část divize překročila bezpečně Seinu, i když někteří vojáci byli zabiti útočícími letadly. Z přeživších bojeschopných příslušníků divize byla posléze sestavena nová bojová skupina, která se přesunula do Amiensu a potom dále do Cambrai. Zde se zapojila do zuřivé bitvy proti americkým tankům, z nichž se jí podařilo zničit plných 40 před tím, než byla donucena k ústupu severním směrem. S nepřítelem v zádech pokračovaly zbytky 9. divize SS Belgií, projely Mons a Brusel a poté vstoupily do Holandska, kde se v rozmezí 7. – 9. srpna zastavily v oblasti severně od Arnhemu. Zde přešla divize pod 6. tankovou armádu armádní skupiny B polního maršála Waltera Modela. V průběhu bitvy o Arnhem byla divize rozdělena do několika menších bojových skupin, jejichž úkolem bylo zablokovat přístupové cesty. Části divize tak byly roztaženy od vlastního Arnhemu až po Neerpelt na jihovýchodě. Spojenečtí výsadkáři vysazení u Arnhemu 17. září se nakonec 24. září byli nuceni vzdát. Odhaduje se, že bylo zabito nebo zajato 8 000 spojeneckých výsadkářů, zatímco německé ztráty čítaly něco málo přes 3 000 mužů. Dne 30. září 1944 byla 9. tanková divize SS Hohenstaufen konečně stažena do Německa k dlouho opožděnému doplnění a oddechu.

Do jejího nasazení do akce vzrostl stav divize na téměř 20 000 mužů, ale ne všichni byli dobré kvality a značný počet pocházel z řad Luftwaffe. Divize měla také žalostný nedostatek tanků, vozidel a výbavy. Některé z jednotek zaznamenaly nedostatky týkající se běžného vybavení ve výši 50 %. Dne 12. prosince 1944 byla divize přesunuta do oblasti Eiffel k přípravám na nešťastnou ofenzívu v Ardenách. Hohenstaufen se stala společně s tankovými divizemi Leibstandarte, Das Reich a Hitlerjugend součástí 6. tankové armády SS, jejímž úkolem bylo postupovat na severním křídle ofenzívy a obsadit Antverpy, nejdůležitější ze spojeneckých přístavů. Divize se přesunula k Blankenheimu až po zahájení ofenzívy 16. prosince a nakonec se zapojila do operace časně ráno 19. prosince jako součást 2. tankového sboru SS společně s 2. tankovou divizí SS Das Reich. Celé čtyři dny pak strávila postupem po přeplných cestách, než se jí konečně podařilo dosáhnout frontové linie. Dne 22. prosince se americkým vojákům podařilo u Vielsalmu překročit most přes řeku Salm a částečně ho zničit, aby Hohenstaufen zabránili přejít řeku za nimi. Divize ale nakonec 24. prosince řeku překročila a pokračovala směrem na Vaux – Chavanne, kde se zapojila do dalších urputných bojů.

( Jednotky 9. tankové divize SS Hohenstaufen ustupují do Rakouska )

Dne 3. ledna 1945 zaútočila Hohenstaufen přes Rastadt v rámci pokusu o zatlačení obránců Bastogne a zmenšení jejich obranného perimetru. Za spolupráce s 1. a 13. tankovou divizí postupovala divize zpočátku velmi dobře, ale Němci už byli nyní oslabeni do té míry, že neměli sílu, munici ani palivo, aby dokázali těchto úspěchů využít. Divize se tedy začala postupně obracet a jako součást zadního voje se zapojila do obranných bojů v okolí Salmchateau. Do konce prosince zbývalo Hohenstaufen pouhých 30 tanků a některé z jejich praporů pancéřových granátníků disponovaly mužstvem v počtu roty. Hohenstaufen nakonec opustila bojovou linii 24. února 1945 a přesunula se na východní frontu. Po nejkratším myslitelném odpočinku se na začátku března přesunula do Maďarska, kde se v rámci 2. tankového sboru SS 6. tankové armády SS zúčastnila operace Jarní probuzení, protiofenzívy v okolí Balatonu s hlavním cílem znovuzískání Budapešti a životně důležitých maďarských ropných polí, ztracených předchozího měsíce.

V té době již byly ztráty Hohenstaufen, alespoň co se počtu týče, nahrazeny odvedenci, dokonce i Ukrajinci, kteří vůbec neuměli německy, ale divizi se stále nedostávalo tanků a dělostřelectva. Německý protiútok se však téměř okamžitě zastavil v moři bláta a kvůli odhodlanému sovětskému odporu. Dne 16. března Sověti zahájili masivní protiútok a za méně než týden byla německá fronta, ve které Rudá armáda prorazila mezery místy přes 90 km široké, v troskách. Němci byli nuceni opustit stovky vozidel a tanků, které uvízly v bahně a ustupovat do Rakouska až k samotným branám Vídně. Touto dobou už přestávala 9. tanková divize Hohenstaufen existovat jako soudržný celek a rozpadala se na množství malých nezávislých bojových skupin, které se v průběhu ústupových akcí pomalu stahovaly do Rakouska. Je přinejmenším pozoruhodné, že i přesto, že byla za katastrofální ofenzívy u Balatonu rozbita na kousky, dorazilo do konce dubna dostatečné množství posil, aby opět dosáhla téměř původního stavu. Přestože Hitler spáchal 30. dubna sebevraždu a Berlín se vzdal 2. května, začátek měsíce spatřil divizi v nových pozicích na Labi, kde měli americkým vojákům zabránit v dosažení východního břehu. Nebylo žádným překvapením, že velitel Hohenstaufen měl v úmyslu dostat své muže na západní břeh. SS – Brigadeführer Stadler byl rozhodnut, že jeho muži odejdou do zajetí jako disciplinovaná vojenská jednotka. Poté co se nahlásil na americkém štábu, prošli příslušníci jeho divize kolem jako při přehlídce ke značnému úžasu přítomných amerických vojáků, zvyklých na skleslé a špinavé zajatce, jejichž jedinou radostí bylo, že jejich válka skončila. Společně se svojí sesterskou formací Frundsberg získala 9. tanková divize Hohenstaufen prvotřídní bojovou pověst opravdu zaslouženě.

Velitelé

SS – Obergruppenführer Willi Bittrich	( 13. 2. 1943 – 29. 6. 1944 )
SS – Oberführer Thomas Müller	( 29. 6. 1944  – 10. 7. 1944 )
SS – Brigadeführer Sylvester Stadler	( 10. 7. 1944 – 31. 7. 1944 )
SS – Oberführer Friedrich – Wilhelm Bock	( 31. 7. 1944 – 29. 8. 1944 )
SS – Standartenführer Walter Harzer	( 29. 8. 1944 – 10. 10. 1944 )
SS – Brigadeführer Sylvester Stadler	( 10. 10. 1944 – 8. 5. 1945 )

 

Početní stavy divize

Prosinec 1943	19 611 důstojníků a mužů
Červen 1944	16 000 důstojníků a mužů
Prosinec 1944	19 000 důstojníků a mužů