Divize Totenkopf má svůj původ v jednotkách SS – Totenkopfstandarten ( Pluky umrlčích lebek SS ), zformovaných k ostraze koncentračních táborů poté, co jejich kontrola přešla v roce 1934 z SA na SS. Jejím velitelem se stal inspektor koncentračních táborů Theodor Eicke. Divizní pluky pak byly zformovány a dislokovány v jednotlivých koncentračních táborech: 1. pluk Oberbayern v Dachau, 2. pluk Brandenburg v Oranienburgu, 3. pluk Thüringen v Buchenwaldu a 4. pluk Ostmark v Mauthausenu. SS – Totenkopfverbände nebyly vůči SS – Verfügungstruppe považovány za rovnocenné. Působení v rámci posledně uvedených vypovídalo ze strany jednotlivce o schopnosti vojenské služby, avšak v případě prvně uvedeného tomu tak nebylo. I přesto měl Eicke se svými vojáky velké úmysly. Postupně z nich vyřadil nejslabší kádry a zlepšil také jejich vojenské schopnosti navzdory tomu, že je nižší status divize jednotek ve své podstatě vnitřní ostrahy odsuzoval k druhořadému vybavení a používání zastaralých nebo trofejních zbraní.

Po vypuknutí války byly pluky Oberbayern, Thüringen a Brandenburg odeslány do Polska, aby se zde podílely na potlačení zbývajícího odporu. Tento úkol obecně spočíval v asistenci notoricky známých SD Einsatzgruppen při shromažďování židů a dalších nežádoucích osob za linií fronty. Pouze části pluku Brandenburg se tímto způsobem podařilo v oblasti kolem Bydgoszcze popravit 800 Poláků za pouhé dva dny. Otřesné chování jednotek Totenkopf v Polsku vyústilo v hlasité stížnosti ze strany armády, které byly ovšem všechny smeteny stranou. V listopadu roku 1939 pak Hitler konečně povolil spojení jednotlivých pluků Totenkopf a vytvoření třetí divize SS. Problémy s disciplínou však byly stále četné i přes Eickeho brutální reakce v případech neuposlechnutí rozkazu nebo porušení subordinace. Výcvik pokračoval během počátečních měsíců roku 1940, i když nová divize SS – Totenkopf měla zoufalý nedostatek vozidel a těžké techniky. Ten byl tak velký, že Eicke musel žebrat, půjčovat si a doslova krást nutné prostředky k tomu, aby jeho jednotky dosáhly žádané bojové síly. Pro blížící se západní tažení pak byla divize nakonec přiřazena ke 2. armádě.

( Rukávová páska 3. tankové divize SS Totenkopf )

V den zahájení ofenzívy 10. května 1940 byla Totenkopf  k  Eickeho znechucení podržena v záloze a nasazena do akce až o týden později. Postupovala jižním Nizozemskem a Belgií do Francie, kde při akci severovýchodně od Cambrai zajala přes 16 000 zajatců. Její pochybná reputace se však ještě zhoršila popravou zajatých francouzských Maročanů, které příslušníci divize považovali za rasově podřadné. Poté byl Totenkopf vydán rozkaz posílit německé jednotky, které prorazily k pobřeží a odřízly Britský expediční sbor od hlavního tělesa francouzské armády na jihu. S divizí se totiž přímo srazilo velké uskupení anglo – francouzských jednotek, pokoušejících se probít z obklíčení. Lehké protitankové zbraně, kterými Totenkopf disponovala, však nemohly spojenecké tanky ohrozit a tak vojáci SS utrpěli těžké ztráty. Eickeho muži byli také ve finále donuceni sáhnout k používání těžkého dělostřelectva k palbě na nepřátelské tanky přes odklopená mířidla a situaci zachránil až včasný nástup střemhlavých bombardérů. Divize se ale dostala až nebezpečně blízko ke stavu paniky.

Totenkopf byla posléze pověřena postupem ke kanálu La Basseé a vyhledáváním vhodného místa k přechodu pro hlavní síly německého útoku. Eicke ignoroval jemu vydané rozkazy a postoupil přes kanál navzdory prudkému odporu. V tomto momentě byl Hitlerem vydán jeho známý rozkaz k zastavení postupu a Eicke musel opustit své těžce zaplacené předmostí a stáhnout své vojáky zpět. Toto jasné neuposlechnutí daných rozkazů mělo za důsledek velmi ostrou výtku ze strany generála Hoepnera, který jej obvinil jako řezníka bez jakýchkoli ohledů na životy svých vojáků. Po dvou dnech následovalo obnovení postupu a Eicke musel za těžkých ztrát znovu obsazovat území, které právě opustil. Jeho divize čelila dalšímu tuhému odporu u Bethune a La Paradis, kde britští obránci přiměli příslušníky SS draze zaplatit za každý kousek země. Když konečně vojákům bránící La Paradis došla munice a 27. května se vzdali, bylo sto zajatců ze 2. královského pluku hrabství Norfolk nahnáno ke zdi stodoly a postříleno. Přestože poté nastoupili vojáci SS se svými bajonety, aby dobyli ty, kteří přežili, tři z britských vojáků unikli smrti a dožili se toho, že v roce 1948 byl velitel roty SS – Obersturmführer Fritz Knöchlenin za tento válečný zločin popraven oběšením. Během posledních dnů kampaně stála Totenkopf opět proti francouzským jednotkám, ve kterých sloužili maročtí vojáci. Je příznačné, že možnost vzdát se dostali pouze jednotlivci pocházející z řad Francouzů bílé pleti. V rámci západního tažení utrpěla Totenkopf dokonce ještě vyšší ztráty než v případě jiných jednotek SS, které si začaly získávat reputaci díky postupu bez ohledu na množství svých vlastních padlých. Eickeho divize tak přišla o více než 300 důstojníků za pouhých deset dní bojů. Jedním z důvodů vysokých ztrát a brutálního nakládání se zajatci byl vlastní lidský materiál, dřívější rváči z řad politické policie a rezervisté Allgemeine – SS s nedostatečným vojenským výcvikem, důvodem dalším pak Eickeho bezohledné ambice týkající se jeho divize.

(  Unavení pancéřoví granátníci 3. tankové divize SS Totenkopf odpočívají po dalším střetu )

Při útoku na SSSR v červnu 1941 byla divize zařazena do rámce armádní skupiny Sever a připojena ke 4. tankové skupině. Její vojáci postupovali ve druhé vlně přes Litvu a Lotyšsko, likvidovali zbývající ohniska odporu a zúčastnili se těžkých bojů vedených proti obranným postavením Stalinovy linie. Sám Eicke byl při této příležitosti raněn, když jeho velitelské auto vjelo na minu. Totenkopf byla nucena čelit očekávanému odporu a utrpěla značné ztráty. Přes veškerou prudkost bojů dosáhly během měsíce bojových akcí oběti v řadách důstojníků počtu 82, na rozdíl od 300 důstojníků ztracených za pouhých deset dní ve Francii. Za toto krátké období také divize zajala více nepřátelských vojáků než během celého západního tažení. Bylo zřejmé, že se Totenkopf poučila ze svých dřívějších chyb. Během srpna se divize zúčastnila těžkých bojů na přístupových cestách k Leningradu, především pak podél lužské obrané linie. Sovětská 34. armáda byla touto operací sice zcela zničena, ale ztráty Totenkopf přesáhly 4 000 mužů. Na konci září nesla divize hlavní tíhu masivního sovětského protiútoku u Lužna. Její jednotky zde byly rozmístěny na frontové linii v obraně v délce zhruba 24 km, která však nebyla dostatečně hluboká. Totenkopf se podařilo útoky odrazit a vyšla z nich sice otřesená, ale vítězná.

S vyprcháním hnací síly německého postupu se musela značně oslabená divize zakopat a na konci roku 1941 už byla plně v defenzívě. Během tohoto období se mnoho jejích příslušníků zúčastnilo operací proti partyzánům. Bojové opotřebení také způsobilo, že Totenkopf byla v této době přibližně na 50 % svého stavu. V lednu 1942 zahájila sovětská vojska mohutnou protiofenzívu. Ta si prorazila cestu armádními formacemi rozmístěnými na křídlech divize a tak se Totenkopf opět dostala do ohně bojů. Následovala jedna z velkých bitev východní fronty, se kterou bylo od té doby působení divize vždy spojováno. Totenkopf byla společně s několika armádními formacemi obklíčena ve městě Děmjansk a jeho okolí, kde se němečtí vojáci vytrvale drželi i přes vysokou početní převahu nepřítele. Značně oslabená divize byla rozdělena na dvě bojové skupiny a po Himmlerově osobní intervenci posílena vzdušnou cestou. Jednalo se však pouze o 400 vojáků. Není tedy třeba dodávat, že tato pomoc měla spíše především psychologický efekt. Na konci března 1942 dosahovaly divizní ztráty už skoro 13 000 mužů. V dubnu 1942 se německému útoku podařilo otevřít úzký spojovací koridor k jednotkám obleženým v děmjanské kapse. Běžný stav pěší divize v plné síle byl zhruba 17 000 mužů, celková síla, kterou tehdy disponovalo šest děmjanských divizí, dosahovala pouhých 14 000. I po přerušení obklíčení však boje pokračovaly v neztenčené míře a v srpnu už poklesla síla divize Totenkopf na něco málo přes 2 700 mužů. V listopadu 1942 byla divize stažena a přesunuta do Francie k odpočinku a doplnění. Během tohoto období byla povýšena na divizi pancéřových granátníků.

( Přestávku na dlouhém pochodu si udělali tito pancéřoví granátníci z divize Totenkopf )

Totenkopf se vrátila na východní frontu na počátku roku 1943 právě včas, aby se připojila k nově zformovanému 1. tankovému sboru SS a už v únoru se zúčastnila po boku divize Das Reich krvavé bitvy, ve které byla zcela zničena sovětská 6. armáda. Dne 26. února však došlo k silnému otřesení morálky vojáků, když trosky pozorovacího letounu, sestřeleného koncentrovanou palbou ručních zbraní nedaleko se nacházejících sovětských jednotek, pohřbily v něm letícího Theodora Eickeho. Na jeho počest přijal 6. pluk pancéřových granátníků SS název Theodor Eicke. Morálka divize brzy poté opět stoupla, když se její příslušníci zúčastnili v březnu 1943 vítězného znovuobsazení Charkova a úplného zničení sovětské 25. střelecké gardové divize. Dalším velkým střetnutím, ve kterém byla divize nasazena, byla ofenzíva u Kurska v červenci 1943. Německé síly čítaly skoro 1 000 000 vojáků a téměř 3 000 tanků. Úkolem přidělených divizí bylo krýt pravé křídlo 4. tankové armády. Totenkopf postupovala zpočátku bez výraznějších problémů. Posunula se zhruba o 20 km do jižní části oblouku, rozdrtila sovětskou 52. gardovou divizi a do konce druhého dne útoku pronikla 32 km hluboko do nepřátelského území. Dne 12. července pak dosáhly její předsunuté jednotky vesnice Prochorovka, kde ale narazily na uskupení obrněných sil protivníka. Totenkopf sama musela čelit spojené síle čtyř nepřátelských divizí a byla donucena přejít do defenzívy. V době, kdy všude kolem zuřila největší tanková bitva v dějinách, sice divize těžce platila svými padlými, ale podařilo se jí dosáhnout primárního úkolu, tj. zajištění pravého křídla útoku. Do doby přerušení ofenzívy však ztratila téměř polovinu svých tanků a utrpěla děsivé ztráty.

Původně se počítalo s tím, že všechny divize 1. tankového sboru SS budou odveleny do Itálie, ale sovětská ofenzíva v oblasti Doněcké pánve donutila Das Reich a Totenkopf k opětovnému zaujetí frontové linie. Totenkopf okamžitě postoupila do oblasti kolem Stalina, kde se jí podařilo po těžkých bojích sovětský útok zastavit. Téměř okamžitě však následoval v oblasti Kurska další útok a tak byla divize urychleně přesunuta na sever. Po svém nasazení na frontu na přístupech k Charkovu vzdorovaly SS obrovskému tlaku nepřítele po celý týden, než bylo rozhodnuto, že město není možno udržet. I přes to však Totenkopf a Das Reich podnikaly soustředěné protiútoky za účelem krytí ústupu ostatních německých jednotek. V průběhu srpna a září 1943 pak byly divize Totenkopf, Das Reich a elitní armádní divize Grossdeutschland nasazovány jako hasiči, tj. urychleně přesouvány z jednoho ohroženého úseku fronty na druhý. Příchod těchto bojem zocelených jednotek tak často zachraňoval situaci, i když pouze dočasně. V říjnu se Totenkopf zapojila do velkého protiútoku, kterému se podařilo zastavit sovětský postup blízko Kryvého Rohu. Toto město bylo pro Wehrmacht životně důležitým komunikačním uzlem a zásobovacím centrem, jehož ztráta by měla katastrofální následky. V listopadu došlo k opětovnému povýšení statutu divize na divizi tankovou, i přesto, že byla stále ještě relativně oslabena. I tak však sovětská armáda přišla během výše uvedených bojů o více než 300 tanků a do zajetí padlo 5 000 jejich vojáků. Totenkopf byla znovu nasazena do bojů díky obnoveným sovětským útokům a 18. listopadu zahájila třídenní bitvu, během níž zničila dalších téměř 250 tanků. Po několika klidných dnech však Sověti zahájili další útok, který byl ovšem znovu odražen. Před svým odchodem do Kirovohradu v prosinci 1943 pak stačila divize přes ztráty 20 až 25 % bojového stavu, které jí byly v předchozích bitvách způsobeny, zmařit ještě jeden sovětský útok směřující do této oblasti. Za spolupráce s divizí Grossdeutschland se pak podílela na celé řadě urputných ústupových bojů sváděných mezi Kirovohradem a řekou Bug, jejichž účelem bylo krýt stahování ostatních německých jednotek.

( Pancéřoví granátníci studují plán útoku s velitelem těžkého tanku PzKpfw VI Tiger I před zahájením bitvy u Kurska )

V březnu 1944 byla Totenkopf opět přesunuta, tentokrát do Balty, kde působila jako zadní voj armádní skupiny B ustupující do Rumunska. Následující obranné akce v Rumunsku pro ni znamenaly další snížení jejího bojového stavu, ale v květnu se jí dostalo posílení v počtu několika tisíc mužů, převelených z 16. divize pancéřových granátníků SS Reichsführer – SS a v červnu, po krátkém odpočinku a opravách, byla divize opět v síle přesahující 20 000 mužů. Dne 23. června spustila sovětská armáda svou hlavní letní ofenzívu roku 1944, operaci Bagration, která přivedla Totenkopf do oblasti Grodna. Zde se divize bránila obrovskému tlaku sovětské 2. tankové armády. Při poměru jedna ku deseti měla pouze omezený rámec možností a tak pouze zdržovala nevyhnutelné a postupně ustupovala západním směrem. Během srpna se pak Totenkopf spojila s 5. tankovou divizí SS Wiking k obraně přístupových cest k Varšavě. Na počátku září vypudily tyto divize sovětské jednotky, kterým se podařilo proniknout na východní varšavská předměstí, a zatlačily je zpět za řeku Vislu. Následující oddech byl však pouze krátký a v říjnu byla 3. tanková divize SS Totenkopf s 75 % své červnové síly donucena k ústupu směrem na Modlin.

Jako už mnohokrát předtím divize SS udržely frontovou linii a sovětské ofenzívě postupně došel dech. Po krátké přestávce byla Totenkopf povolána 1. ledna 1945 znovu do akce, opět po boku divize Wiking, v rámci neúspěšného útoku, jehož úkolem bylo prorazit nepřátelské obklíčení Budapešti. Po deseti dnech byl však postup divizí SS zastaven díky zuřivému odporu kladenému nepřítelem. Nový útok o týden později přinesl mnohem lepší výsledky, ale zastavil se díky opětovnému nárůstu odporu. Velký protiútok sovětských sil nakonec zatlačil příslušníky SS zpět do Bakoňského lesa blízko jezera Balaton, kde byli nuceni se zakopat. V březnu 1945 se divize zúčastnila operace Jarní probuzení, poslední velké německé ofenzívy na východní frontě, v jejímž průběhu se Leibstandarte, Das Reich, Totenkopf a Hohenstaufen pokusily postoupit se svou těžkou technikou zoufale nevhodným terénem. Po zhruba 30 km divize uvázla a rozezlený Hitler ofenzívu odvolal. Nepřátelské protiútoky zakrátko zahnaly oslabenou Totenkopf až k branám Vídně. Ke konci března a začátku dubna odrazila několik sovětských pokusných útoků, ale neměla už sílu na to, aby vzdorovala nepřátelské přesile. Vídeň tak padla do nepřátelských rukou 13. dubna. Do konce měsíce měla divize zhruba 1 000 bojeschopných mužů a pouze 6 tanků. Dne 9. května se vzdala částem americké armády, které podmínily její kapitulaci tím, že odzbrojí strážní oddíly koncentračního tábora v Mauthausenu. Zbývající příslušníci Totenkopf splnili tento trefný požadavek, avšak v tom okamžiku Američané od dohody odstoupili a předali je Sovětům. Není žádným překvapením, že pouze málo z těch, kteří na svém límci nosili umrlčí lebku, se vrátilo ze sovětského zajetí.

Velitelé

SS – Obergruppenführer Theodor Eicke	( 1. 11. 1939 – 7. 7. 1941 )
SS – Obergruppenführer Matthias Kleinheisterkamp	( 7. 7. 1941 – 18. 7. 1941 )
SS – Obergruppenführer Georg Keppler	( 18. 7. 1941 – 19. 9. 1941 )
SS – Obergruppenführer Theodor Eicke	( 19. 9. 1941 – 26. 2. 1943 )
SS – Obergruppenführer Herman Priess	( 26. 2. 1943 – 27. 4. 1943 )
SS – Gruppenführer Heinz Lammerding	( 27. 4. 1943 – 15. 5. 1943 )
SS – Gruppenführer Max Simon	( 15. 5. 1943 – 22. 10. 1943 )
SS – Obergruppenführer Herman Priess	( 22. 10. 1943 – 21. 6. 1944 )
SS – Brigadeführer Hellmuth Becker	( 21. 6. 1944 – 8. 5. 1945 )

 

Početní stavy jednotek

Srpen 1942	2 700 důstojníků a mužů
Červen 1944	zhruba 20 000 důstojníků a mužů
Duben 1945	1 010 důstojníků a mužů