Tato divize vznikla sloučením již existujících pluků SS – VT Deutschland, Germania a Der Führer s ženijními jednotkami SS – Pioniersturmann a spojařů SS – Nachrichtensturmann. SS – VT čili Verfügungstruppe byla vytvořena v březnu 1935 z dřívějších jednotek SS – Politische Bereitschaften a první z jejích pluků ( označovaných tehdy Standarten ), Deutschland, se zformoval v Mnichově v září téhož roku. O rok později došlo v Hamburku k založení druhého pluku pojmenovaného Germania a třetí z nich, Der Führer, vznikl ve Vídni po anšlusu Rakouska v roce 1938. Jednotky SS – VT, s výjimkou pluku Der Führer, který se v té době stále ještě formoval, sloužily v době polského tažení pod armádním velením. Pluk Deutschland byl připojen k armádní tankové divizi Kempf, části armádní skupiny A, která útočila do Polska jižním směrem z Východního Pruska. Germania byl začleněn do armádní skupiny B na jihu. Deutschland se při útocích na polská obranná postavení mlawské linie osvědčil dobře. Zejména pak vynikl při obsazení kóty 192, které skončilo útokem do kopce proti urputně bráněným nepřátelským pozicím. Pluk se také účastnil operací, které vyřadily z boje polské pevnosti modlinské linie a jeho vojákům se dostalo za jejich bojové výkony vřelého ocenění ze strany generála Kempfa.

Na rozdíl od svého sesterského pluku nebyl Germania využíván jako soudržná jednotka. Místo toho byl rozdělen na jednotlivé detašované skupiny k podpoře různých armádních uskupení. Rozhodnutí nespojovat jednotky SS operující v rámci polské kampaně v samostatný svaz bylo záměrné. Hitler si totiž přál uklidnit vysoké armádní důstojníky, kteří oponovali jakémukoli vzrůstu moci ozbrojených SS na úkor tradičních armádních složek. V říjnu 1939 však Hitler pod vlivem jejich bojových výkonů nařídil zformovat SS – Verfügungs Division pod velením SS – Obergruppenführera Paula Haussera. Nová divize zahrnovala vedle pluků Deutschland, Germania a Der Führer také dělostřelecký pluk SS, ženijní pluk SS, spojovací pluk SS a protitankové a průzkumné oddíly.

( Rukávová páska 2. tankové divize SS Das Reich )

Nově vytvořené seskupení SS postupovalo v květnu 1940 Nizozemskem, aby se spojilo s parašutisty vysazenými u Rotterdamu. Přestože byla z jednotek SS vytvořena divize, byly opět během počáteční fáze operace nasazovány odděleně k podpoře armádních formací. Byli to vojáci pluku Der Führer, kteří stáli v čele invazních sil při přímém útoku přes řeku Yssel a navzdory tomu, že Nizozemci vyhodili most do povětří, vytvořili předmostí a obsadili město Vestervoort. Pluk také pronikl za jediný den do hloubi nepřátelského území o více než 100 km. Ostatní jednotky se střetly s mnohem větším odporem, ale i když utrpěly těžké ztráty, uspěly při likvidaci nepřátelských opevnění chránící kanál Meuse – Wall. Der Führer pak nepřestával vzbuzovat dojem svým prvotřídním výkonem, když obešel Utrecht a zamířil přímo skrze Amsterodam do pobřežního Zandvoortu. Poté se jednotlivé složky SS – VT spojily blízko Marienbourgu a divize zaútočila západním směrem, aby eliminovala nizozemské síly, které hájili Walcheren. Holanďané zde zaujali výborná obranná postavení a byli navíc podporováni loďstvem pohybujícím se v příbřežních vodách, ale i přesto útok, na jehož čele utrpěl pluk Deutschland těžké ztráty, nakonec skončil po ústupu nizozemských vojáků více než jednoznačným úspěchem německých zbraní.

Dne 22. května 1940 udeřila divize směrem na Calais. Na cestě byli odpočívající vojáci SS napadeni francouzskými jednotkami, které se snažily o prolomení obklíčení přístavu Dunkerque. Francouzský postup byl ale po tuhých bojích zastaven a po převzetí iniciativy se divizi SS – VT podařilo zničit značné množství tanků a zajmout několik stovek zajatců. Následujícího dne pak divize překročila kanál Basseé a držela toto předmostí proti britským útokům. Postup německých jednotek pak pokračoval útokem pluků Der Führer a Germania lesem u Nieppe, což přimělo Brity k ústupu. Tou dobou si pluk Deutschland vynutil přechod přes kanál Lys a byl nucen čelit silným protiútokům britských obrněných jednotek. Situace však byla zachráněna včasným nástupem divize Totenkopf. Dne 1. června byla divize stažena z přední linie k přeskupení a k přípravě na druhou fázi útoku na Francii, která započala o čtyři dny později. SS – VT pokračovala ve svém postupu na jih, prošla Orleánsem a obsadila Angouléme. Během této fáze se divize až do francouzské kapitulace 25. června 1940 zapojovala především do vyčišťovacích operací. Odhaduje se, že se vojákům SS během tohoto období vzdalo více než 30 000 spojeneckých vojáků při vlastních ztrátách menších než 35 mužů. V červenci 1940 se divize přesunula do Nizozemí, kde strávila několik měsíců před svým návratem do Francie. Byla totiž vybrána, aby se zúčastnila plánované invaze do Velké Británie. Během tohoto období přišla o celou řadu svých nejzkušenějších vojáků, kteří byli začleněni do stavu tehdy se formující nové divize Wiking. V prosinci 1940 došlo také k vyčlenění pluku Germania a jeho nahrazením 11. pěším plukem divize SS Totenkopf. Ve stejném měsíci pak byla divize oficiálně přejmenována na SS – Divison Reich.

( Muži z divize Reich s ukořistěným sovětským praporem, krátce po zahájení operace Barbarossa )

Divize Reich zůstala ve Francii až do března 1941, kdy byla odvelena na Balkán. Během invaze do Jugoslávie se družstvo motocyklové průzkumné jednotky pod velením SS – Hauptsturmführera Fritze Klingenberga v počtu pouhých deseti mužů vydalo na průzkumnou hlídku do Bělehradu. Převezli své motocykly na zrekvírované motorové lodi a zamířili přímo do centra jugoslávského hlavního města. Společně s německým přidělencem působícím ve městě se Klingenbergovi podařilo oklamat starostu a přesvědčit ho, aby mu vydal město jakožto veliteli silného vojenského uskupení očekávající před městem jeho rozkazy a odhodlaného povolat letouny před započetím samotného útoku. Za tento husarský kousek byl odměněn Rytířským křížem.

Dne 22. června 1941, v době německého útoku na Sovětský svaz, byla Division Reich součástí armádní skupiny Střed pod velením polního maršála Fedora von Bocka. Když konečně vyrazili kupředu, zjistili její vojáci, že vzhledem k tomu, že nebyli zařazeni mezi jednotky prvního sledu, bude jejich pohyb po přecpaných silnicích velmi obtížný. Divize se tak poprvé zapojila do bojů v Sovětském svazu 28. června, kdy vypudila sovětské jednotky z vesnice Starzyca, avšak pouze včasný příchod posil zabránil odříznutí jejího útočného čela, hrozícího v důsledku sovětského protiútoku. Reich pak postupovala dál do srdce centrálního Ruska. Překročila řeku Berezinu, obešla známé Pripjaťské bažiny a pokračovala do Mogileva a Smolenska. Následně se jí podařilo obsadit a udržet Jelňu proti odhodlaným sovětským útokům. Dne 8. srpna pak byla dočasně uvolněna a byl jí poskytnut čas k oddechu a opravám blízko Smolenska. V září už byla Reich znovu na čele útoku. Obsadila Sosnici a přispěla k dobytí Kyjeva a zajetí více než 650 000 sovětských vojáků. Po dalším krátkém odpočinku a příjezdu nových vojáků, byla už 19. října plně zapojena do operace Tajfun, postupu na Moskvu. Po dobytí Gžatska a jeho následném udržení proti sovětským protiútokům nepřítele postupovala dál a podařilo se jí i ovládnout Možajsk a Istru. Do začátku prosince se také některým jejím částem podařilo probít na moskevské předmostí Lenino. Avšak začátek zimy, ztráty způsobené bojovým opotřebením a fanatická obrana, připravily německý postup o hnací sílu. Reich dokonce ve finální fázi dosáhla vzdálenosti pouhých 16 km od středu města, ale pouze za cenu těžkých ztrát. Je odhadováno, že v této fázi zbývalo divizi zhruba 40 % jejího početního stavu.

( Střední tank PzKpfw V Panther 2. tankové divize SS Das Reich během lednové německé ofenzívy v Ardenách )

Oslabená divize se pak po zahájení sovětské zimní ofenzívy ocitla v ohni zuřivých útoků, které ji zle pochroumaly. Na počátku ledna 1942 byla síla pluku Der Führer zredukována na méně než 50 mužů, zatímco se vyčerpaná formace snažila udržet pohromadě a vzdorovat tlaku Rudé armády. Do konce února byl status divize změněn na pouhou bojovou skupinu. V březnu bojovali její vojáci podél řeky Volhy, kde se jim podařilo udržet do doby, než nepřátelský nápor začal polevovat. Poté jí bylo dopřáno tolik kýženého odpočinku a v červnu došlo k jejímu stažení z fronty a návratu zpět do Německa. Tam byla znovu postavena jako divize pancéřových granátníků. Mezi srpnem 1942 a koncem ledna 1943 vykonávala divize okupační službu ve Francii, přičemž se v zimě zúčastnila obsazení její jižní části spravované do té doby vládou ve Vichy. V lednu 1943 se čerstvě přejmenovaná divize Das Reich vrátila zpět na východní frontu, kde byla vržena do bojů při obraně Charkova. Německé jednotky z města sice ustoupily ale o týden později si divize Das Reich, LSSAH a Totenkopf prorazily cestu zpět a Sověty rozdrtily. Pro Waffen – SS to bylo cenné vítězství, jehož chuť byla vzápětí o to sladší, protože se jim podařilo také dobýt Belgorod.

Okamžitě po odpočinku následujícím po jejich vítězství byli vojáci Das Reich vrženi v červenci 1943 do útoků v rámci bitvy v kurském oblouku. Das Reich udeřila na jeho jižní úsek jako součást 2. tankového sboru SS společně se 4. tankovou armádou generála Hotha, kde jí byla svěřena obrana pravého křídla. Přívalový déšť však proměnil cesty v bažiny, takže divizní pěchota byla nucena postupovat bez tanků. Brzy se také začala střetávat v ostrých bojích muže proti muži. Letecká podpora střemhlavých bombardérů umožnila pěšákům dosáhnout prvního cíle, vesnice Berezovky a jí ovládajících výšin, ale odpor nepřítele velice záhy vzrostl a granátníci SS byli vystaveni nemilosrdné dělostřelecké palbě a útokům letadel. I přesto byla Das Reich stále schopna postupu, dokud nebyla 8. července zastavena odhodlaným sovětským protiútokem u Prochorovky. Divizi se však podařilo za podpory Stuk udržet nepřítele v patřičných mezích a společně s ostatními divizemi 2. tankového sboru SS vyřadila přes 300 sovětských obrněných vozidel. Po absorbování tohoto útoku pokračovala dál a 12. července se zapojila do slavné tankové bitvy v kopcích kolem Prochorovky. Během několika následujících dní se obě strany probojovaly do mrtvého bodu s obrovskými ztrátami jak v případě mužstva, tak v případě tanků a obrněných vozidel, i když byly sovětské ztráty početně vyšší než německé, bylo v silách Rudé armády je nahradit. Tento luxus byl však pro vojáky Waffen – SS nedostupný. Po odchodu jednotek určených čelit spojenecké invazi na Sicílii, přešla Das Reich do defenzívy. Ve druhé polovině roku 1943 vybojovala mnoho bitev podél řeky Mius a znovu bránila města, která teprve nedávno obsadila, Kyjev, Žitomir a Charkov. Během příštích pěti měsíců byla pak divize neúprosně tlačena zpět a v listopadu ztratila kontrolu nad Kyjevem. Do konce roku byla divize opět zredukována na sílu bojové skupiny. Části jednotky byly staženy do Francie k odpočinku a doplnění a do konce dubna 1944 dorazily z východní fronty i poslední oddíly.

( Tři nositelé Rytířského kříže z 2. tankové divize SS Das Reich )

Během tohoto období byli příslušníci divize občas nasazováni proti francouzským partyzánům. Po spojeneckém vylodění v Normandii 6. června 1944 jim byl vydán rozkaz k přesunu ze stanovišť blízko Bordeaux na frontovou linii. Po cestě však byla divize zdržována častými sabotážemi a vystavena rušivým útokům partyzánů, na což rozlícení vojáci zareagovali například tím, že v Tulle popravili 99 civilistů v odplatu za smrt asi 40 německých vojáků. Zajetí SS – Sturmbannführera Helmuta Kampfeho, velícího důstojníka 3. praporu pluku Der Führer hnutím odporu jim pak 10. července posloužilo jako vítaná omluva pro zničení městečka Oradour – sur – Glane blízko Limoges a vraždu více než 640 mužů, žen i dětí. Tuto akci provedla 3. rota 1. praporu vedená SS – Hauptsturmführerm Kahnem a velitelem praporu SS – Sturmbanführerem Otto Dickmannem. Po svém příjezdu na frontu byla Das Reich, stále ještě očekávající příjezd některých svých jednotek z jihu, rozdělena a její jednotlivé části přiřazeny k armádním formacím, se kterými se zúčastnily bojů především proti britským jednotkám v okolí Caen. Divize velmi utrpěla během bojů s americkými jednotkami u St. Lo. V polovině srpna uvízlo značné množství německých jednotek ve falaiské kapse, ale Das Reich byla mezi jednotkami, kterým se podařilo prolomit kanadsko – polské obklíčení a otevřít svým kamarádům únikovou cestu. Das Reich byla následně stažena z první linie k opravám a doplnění, ale mnoho vojáků, kteří měli posílit její stav, bylo z řad Wehrmachtu a nedosahovalo kvalit původních příslušníků divize. Poté byla nasazena v rámci neblahé protiofenzívy v Ardenách. Jako v případě ostatních německých jednotek trpěla nedostatkem paliva a munice a potřebou přesunovat těžká vozidla po zcela nevhodných cestách. Divize sice dosáhla určených cílů, ale její úspěch byl pouze krátkodobý.

Přestože stále ještě nedosáhla plné bojové síly, byla vržena do posledního zoufalého útoku na východní frontě, do operace Jarní probuzení, vpádu do Maďarska v březnu 1945, který byl pokusem o záchranu maďarských ropných polí. Útok zakolísal téměř okamžitě v moři bláta a kvůli soustředěnému sovětskému odporu po pouhých deseti dnech. Das Reich byla donucena k ústupu a v dubnu už bránila důležité mosty přes Dunaj ve Vídni. Po vstupu sovětských jednotek na předměstí rakouského hlavního města se rozhořel boj o každý dům. Do 9. dubna byly jednotky 2. tankové divize SS Das Reich soustředěny kolem Floridsdorfského mostu. Během několika dalších dní ustoupily zbytky divize směrem na Drážďany za krytí několika málo zbývajících tanků, které tvořily zadní voj. Po dosažení města a vyčerpání zásob paliva a munice byly tyto tanky svými posádkami zničeny. Zatímco některým částem pluku Deutschland se podařilo vzdát americkým jednotkám, jiné byly stále zapojeny do bojů v okolí Prahy. Většina z nich pak byla zničena v bojích proti Rudé armádě a českým partyzánům při své snaze ustoupit na západ. Pluk Der Führer strávil poslední dny války misí namířenou k záchraně německých civilistů z Prahy. Po vynuceném vstupu do města shromáždil plukovní velitel Otto Weidinger nesourodou skupinu civilistů, příslušnic ženských pomocných sborů a zraněných vojáků a vyvedl je opět ven z města do relativního bezpečí amerického zajetí v Rokycanech. Většina z těch, kterým se podařilo dostat do amerického zajetí přežila, ale ti, kteří padli do rukou Rudé armádě, z velké části zemřeli. Buďto byli okamžitě zastřeleni, nebo zahynuli během dlouhých let strávených v sovětských pracovních táborech.

Velitelé

SS – Oberstgruppenführer Paul Hausser	( 19. 10. 1939 – 14. 10. 1941 )
SS – Obergruppenführer Willi Bittrich	(14. 10. 1941 – 31. 12. 1941 )
SS – Obergruppenführer Mathias Kleinheisterkamp	( 31. 12. 1941 – 19. 4. 1942 )
SS – Obergruppenführer Georg Keppler	( 19. 4. 1942 – 10. 2. 1943 )
SS – Brigadeführer Herbert – Ernst Vahl	(10. 2. 1943 – 18. 3. 1943 )
SS – Oberführer Kurt Brasack	(19. 3. 1943 – 29. 3. 1943 )
SS – Obergruppenführer Walter Krüger	( 29. 3. 1943 – 23. 10. 1943 )
SS – Gruppenführer Heinz Lammerding	( 23. 10 1943 – 24. 7. 1944 )
SS – Standartenführer Christian Tychsen	( 24. 7. 1944 – 28. 7. 1944 )
SS – Brigadeführer Otto Baum	( 28. 7. 1944 – 23. 10. 1944 )
SS – Gruppenführer Heinz Lammerding	( 23. 10. 1944 – 20. 1. 1945 )
SS – Standartenführer Karl Kreitz	( 20. 1. 1945 – 29. 1 1945 )
SS – Gruppenführer Werner Ostendorff	( 29. 1. 1945 – 9. 3. 1945 )
SS – Standartenführer Rudolf Lehmann	( 9. 3. 1945 – 13. 4. 1945 )
SS – Standartenführer Karl Kreitz	( 13. 4. 1945 – 8. 5. 1945 )

Početní stavy divize

Červen 1941	19 021 důstojníků a mužů
Prosinec 1942	17 112 důstojníků a mužů
Prosinec 1943	14 095 důstojníků a mužů
Červen 1944	20 184 důstojníků a mužů
Prosinec 1944	18 000 důstojníků a mužů