Tato divize byla zřízena na Hitlerův rozkaz dne 3. října 1943 a v příštích osmi měsících se na různých základnách v západní Francii shromažďovali její budoucí příslušníci společně se svým vybavením. Hlavní štáb sídlil v Thouars jižně od Le Mans. Mužstvo se skládalo z vojáků přesunutých z 10. a 16. divize, výcvikových a záložních jednotek a Volksdeutsche pocházejících z Balkánu a Itálie. K jejímu nasazení došlo po spojeneckém vylodění v Normandii 6. června 1944 v rámci 84. sboru 7. armády, ale divize se potýkala se stejnými problémy jako mnoho jiných jednotek, kterým dosažení frontové linie značně zkomplikovaly útoky spojeneckých letadel a nedostatek dopravních prostředků a paliva.

První částí zapojenou do bojů se stal prapor obrněného průzkumu, který se 10. června střetl s britskou 7. obrněnou divizí blízko Ver – sur – Mer. Když tyto části dosáhly v pozdních hodinách 11. června Périers jihovýchodně od Carentanu, spojily se se značně oslabeným 6. výsadkovým praporem, který se z Carentanu stáhl pod tlakem americké 101. vzdušné výsadkové divize. Výsadkáři tohoto praporu byli přeřazeni pod velení Götz von Berlichingen, ale mezi veliteli obou jednotek panovalo značné nepřátelství. S docházející municí a bez slíbené vzdušné podpory podnikla divize 13. června útok na Carentan. Na jeho čele postupovali vojáci 37. pluku pancéřových granátníků SS a tankového praporu se samohybnými děly Stug IV za podpory výsadkářů. Bažinatý a obtížný terén zpomalil útok, američtí výsadkáři kladli houževnatý odpor a po několika hodinách se jim dostalo pomoci od tanků 2. obrněné divize. V důsledku toho německý útok selhal a SS ztratily přibližně 460 mužů a 20 samohybných děl.

( Poddůstojníci 17. divize pancéřových granátníků SS Götz von Berlichingen ve Francii v roce 1944 )

Boje však pokračovaly dál jižně od Carentanu a do konce června narostly ztráty divize přes 1 000 mužů. Záložní jednotky se do určité míry skládaly z příslušníků dvou východních praporů pochybné kvality. Na počátku a v polovině července utrpěl zvláště těžké ztráty 37. pluk. Do 25. července pak byla divize ohodnocena spojeneckými plánovači operace Cobra pouze jako jednotka 4. třídy. Za ústupu z hrozícího obklíčení v oblasti Roncey mezi 28. a 31. červencem byly zbytky 2. tankové divize Das Reich a Götz von Berlichingen na úzkých silnicích polapeny do pasti spojeneckými stíhacími bombardéry a americkými tanky. Divize ztratila svá poslední samohybná děla a stovky mužů. Dne 1. srpna 1944 byla ze zbývající pěchoty vytvořena bojová skupina pod velením SS – Obersturmbannführera Jakoba Ficka. Ve spojení s divizí Das Reich byla přiřazena k ostatním jednotkám, které se 7. srpna zúčastnily neúspěšné protiofenzívy u Avranches a 24. srpna byla po ústupu k Seině rozpuštěna. Dne 15. srpna byly ostatní zbývající části přesunuty do Sárska, kde byla divize blízko Mét postavena znovu. Tři pěší pluky posílily zbytky 49. a 51. tankové brigády a přímo z místní vojenské akademie dorazilo asi 50 nižších důstojníků.

Ve druhé polovině září operovala Götz von Berlichingen pod velením 13. tankového sboru SS a odrážela americké útoky v oblasti Dornotu jižně od Mét, kde se Američanům podařilo vytvořit předmostí na druhé straně řeky Mosely. Během tohoto měsíce ztratila divize dalšího ze svých velitelů, SS – Standarteführera Diesenhofera, který byl prohlášen za nezvěstného. Přes tvrdý odpor Němců se americkým jednotkám dařilo předmostí pomalu rozšiřovat a divize byla posléze v říjnu nasazena do obrany vlastního města, kde bojovala roztroušená na několika bojových sektorech. Dne 7. listopadu byl nařízen ústup, ale o dva dny později zahájili Američané velký útok, který prakticky zničil obranu města, včetně 38. pluku pancéřových granátníků SS. Během prosince ustupoval zbytek divize v bojové síle zhruba 3 500 vojáků a 20 obrněných vozidel směrem na Saarbrücken a obranná postavení Západního valu. Tam dostala divize posily v podobě odvedenců z řad východoevropských Volksdeutsche, ale také silný tankový výcvikový pluk SS z výcvikové školy v Prosečnici. Další posily pak zahrnovaly rotu středních tanků Panther od armádní 21. tankové divize a dokonce i několik stíhačů tanků Jagdtiger.

( Rukávová páska 17. divize SS )

Posledního dne roku 1944 byla divize nasazena v rámci 13. sboru SS jižně od Zweibrückenu do operace Nordwind. V jejím případě se jednalo o útok v severním Alsasku, které Němci považovali za vyklizené americkými jednotkami spěchajícími na sever zarazit postup ofenzívy v Ardenách. První z nástupů 17. divize se odehrál proti částem americké 33. a 100. pěší divize. Na vyvýšenině Schlietzen způsobila nezkušenost znovu postavených pluků těžké ztráty a postup divize nebyl příliš velký. Dne 6. ledna 1945 začala Götz von Berlichingen ustupovat směrem do Lotrinska a poté, co byl 9. ledna Američany zajat velitel divize SS – Standartenführer Linger, přešlo velení dočasně na jednoho z armádních plukovníků. V únoru a březnu 1945 bojovala divize na Západním valu v okolí Rimlingenu. Dne 22. března 1945 opustila Götz von Berlichingen všechna svá vozidla a stáhla se za Rýn. Na počátku dubna bránila na řekách Jagst a Kocher v postupu americkým divizím a do 21. dubna už byla uprostřed zoufalé obrany Norimberka. Po ústupu na jih přes Mnichov překročila nakonec Götz von Berlichingen Dunaj a její zbytky se 7. května 1945 vzdaly americkým jednotkám blízko Achensee.

Götz von Berlichingen byla jedinou divizí Waffen – SS, která strávila svou bojovou kariéru pouze na západní frontě a nebyla vystavena brutálním podmínkám v Sovětském svazu. Její pověst byla tudíž relativně nepošpiněná obviněními z válečných zločinů. Je ironií osudu, že se sami vojáci této divize stali oběťmi válečných zločinů. V polovině 70. let byly totiž objeveny pozůstatky asi 200 příslušníků divize zřejmě zastřelených spojeneckými vojáky a pohřbených v masovém hrobě. Rytířským křížem byli za svou službu odměněni čtyři z příslušníků 17. divize pancéřových granátníků SS Götz von Berlichingen.

Velitelé

Početní stavy divize