Leibstandarte má svůj původ v osobní stráži ustanovené v březnu 1933 k ochraně Adolfa Hitlera, známé jako SS – Stabswache Berlin. Předtím než se v září 1933 stala Leibstandarte Adolf Hitler ( pluk osobní stráže Adolfa Hitlera ), byl její oficiální název několikrát změněn. Na rozdíl od většiny jiných jednotek, které přebíraly nové rekruty na regionální bázi, si však tento pluk vybíral své mužstvo z celého Německa. Pouze kandidáti s nejlepší fyzickou kondicí mohli být přijati do služby v této prestižní jednotce. Její mužstvo se staralo o čestnou stráž při četných státnických příležitostech a obstarávalo rovněž strážní službu Hitlerova nového říšského kancléřství v Berlíně. Domovem členů Leibstandarte se stala budova dřívějších kasáren císařských pruských kadetů v Berlíně – Lichterfelde. Díky svému bezvadnému vzhledu a preciznímu drilu si také vysloužili poněkud hanlivou přezdívku asfaltoví vojáci, dobří na přehlídkách, ale bez jakékoli bojové zkušenosti.

Po přeměně na motorizovaný pluk na konci roku 1934 se Leibstandarte zúčastnila opětovného obsazení Porýní, anšlusu Rakouska a okupace Sudet a poté zbytku Československa. V září 1939 prošla také rozhodující zkouškou, když prodělala svůj křest během invaze do Polska. Při této příležitosti byla připojena k armádní tankové divizi Kepmf. V průběhu akcí u Lodže, Varšavy a Modlina bojoval pluk dobře, ale utrpěl ztráty přes 400 mužů při odrážení odhodlaných útoků polského jezdectva a pěchoty, z nichž některé vyústily v boj muže proti muži.

( Rukávová páska pozdější 1. tankové divize SS Leibstandarte Adolf Hitler )

V březnu 1940 došlo k začlenění praporu dělostřelectva, který byl prvním z řady tahů, jejichž účelem bylo zvýšit sílu a bojovou hodnotu Hitlerova osobního pluku, jednotky na kterou byl vůdce náležitě pyšný. Během kampaně na Západě si Leibstandarte vedla dobře. Překročila řeku Yssel blízko Zutphenu a zvládla urazit 75 km za jediný den s výkonem a mírou bojového nadšení, které se pro ni měly v budoucnu stát symbolickými. Poté se LSSAH zúčastnila obklíčení a obsazení Amsterdamu. Všeobecnou spokojenost z úspěšné akce zkazilo snad jen postřelení generála Luftwaffe Kurta Studenta, kterého si její vojáci spletli s nepřítelem a také zabití 80 britských zajatců 28. května 1940 u Wormhoutu. Jako výraz uznání za její výkon se LSSAH dostalo cti nosit Führerstandarte, Hitlerovu osobní zástavu, jako plukovní prapor. V květnu 1941 se Leibstandarte vyznamenala při invazi do Řecka, přičemž vrcholným okamžikem bylo odvážné zajištění průsmyků Klidi a Klissura průzkumníky Kurta Meyera. V obtížném terénu se jeho vojáci nemohli pohnout z místa a tak Meyer použil jednoduchý prostředek – k nohám svých vojáků házel odjištěné granáty. Ti pak neměli jinou možnost, než vyskočit ze svého úkrytu a hnát se kupředu.

Dosud nejtěžší zkouškou měla pro Leibstandarte být invaze do Sovětského svazu. To dobou byla už brigádou se stavem téměř 11 000 mužů a tvořila součást armádní skupiny Jih. Po postupu skrze Cherson se zmocnila Taganrogu a v listopadu také Rostova, kde zajala přes 10 000 zajatců. S blížícím se koncem roku 1941 však síla útoku slábla přímo úměrně k vzrůstajícímu sovětskému odporu. Nepřátelské protiútoky sice uvrhly Leibstandarte do stavu ohrožení, ale Hitler nehodlal strpět všeobecný ústup. Jednotky SS ale byly nakonec z Rostova stejně vytlačeny a donuceny podstoupit řadu chmurných zimních obranných střetnutí v oblasti Doněcké pánve, protože sovětská armáda nastupovala ve značné síle. Leibstandarte si ve velké míře zvýšila svou reputaci jako prvotřídní bojová jednotka a získala ocenění i od generálů armády, kteří dříve pohlíželi na Waffen – SS s určitou přezíravostí. Takové pověsti ovšem nebylo dosaženo zadarmo. Brigáda ztratila více než 5 200 mužů.

( Příslušníci Leibstandarte v bojích o Charkov, 1943 )

V červnu 1942 byla Leibstandarte stažena ze svých obranných postavení podél řeky Mius a přesunula se do Francie, kde došlo k doplnění stavů a přeměně na mechanizovanou divizi neboli divizi pancéřových granátníků. Nová divize strávila několik měsíců formováním a výcvikem před svým odjezdem do jižní Francie, kde prováděla okupační službu v odplatě za listopadovou kapitulaci francouzské armády podléhající Vichistické vládě v severní Africe. Během tohoto období obdržela také svou vlastní detašovanou jednotku nových těžkých tanků PzKpfw VI Tiger. Na počátku roku 1943 byla po pádu Stalingradu a celkovém zhoršení vojenské situace urychleně odeslána zpět na východní frontu, kde se stala součástí I. tankového sboru SS pod velením Paula Haussera. Jejím úkolem bylo zabránit obsazení Charkova Rudou armádou. Hausser, čelící přesile sedm na jednoho, odmítl obětovat svůj nový sbor pouze proto, aby splnil další z Hitlerových příkazů zakazujících ústup a tak bylo město 15. února opuštěno. Zatímco Rudou armádu obsazení Charkova vyčerpalo, Němci se začali přeskupovat a jejich protiútok začal 23. února. Po třech týdnech úporných bojů museli Sověti město vyklidit. Přes 20 000 nepřátelských vojáků padlo nebo bylo raněno a bylo zničeno přes 600 sovětských tanků. Zuřivé boje stály LSSAH přibližně 4 500 padlých. Na její počest bylo dřívější Rudé náměstí přejmenováno na Platz der Leibstandarte.

Ztráty utrpěné na bitevním poli tak musely být nahrazeny dřívějšími příslušníky Luftwaffe, z čehož velitel divize Sepp Dietrich neměl příliš velkou radost. Právě když celá řada jeho nejlepších důstojníků a poddůstojníků odjížděla, aby se stali základem nové 12. tankové divize SS Hitlerjugend, připravoval se Dietrich na předání velení Theodoru Teddi Wischemu. Přebíral totiž po Hausserovi funkci velitele sboru. Krátce potom se Leibstandarte zúčastnila letní ofenzívy u Kurska, kde tvořila útočné čelo 4. tankové armády. Divize poslala do pole 100 tanků, z nich bylo 12 Tigerů. Po zahájení útoku 5. července postupovala zpočátku dobře a do setmění dosáhla druhé linie nepřátelské obrany. Do 11. července dosáhla divize břehů řeky Psjol. Dne 12. července se pak svazy SS srazily se sovětskými tanky ve velkém střetnutí u Prochorovky. Přes 300 německých a 400 sovětských tanků bylo zničeno bez toho, aby jedna z válčících stran získala rozhodující výhodu. Výsledek bitvy byl ještě stále nerozhodný. Zprávy o spojeneckém vylodění na Sicílii, ale přiměly Hitlera ofenzívu zastavit a Leibstandarte se stala jednou z divizí odeslaných na západ, které měly čelit spojenecké hrozbě v Itálii. Mělo se ale jednat o krátkou změnu působiště. Leibstandarte se sice po italské kapitulaci zúčastnila odzbrojování italských jednotek, ale v říjnu 1943už opět směřovala na východ, tentokrát přes Balkán. Na konci roku byla divize opět uprostřed tuhých obranných bojů v okolí Žitomiru, jejichž náročnost byla tak velká, že Leibstandarte disponovala ke konci února už pouze třemi tanky v bojeschopném stavu. Také jen těsně unikla úplnému zničení při obklíčení v kamenecko – podolské kapse, kde její zbytky zachránil včasný zásah jednotek 9. tankové divize SS Frundsberg. Díky žalostnému stavu, v němž se nacházela, byla tedy Leibstandarte v dubnu 1944 stažena do Francie k odpočinku a doplnění.

( Zde je vidět různorodost uniforem tankových posádek u LSSAH, Normandie červen 1944 )

Do začátku června 1944 stačili posílit unavené jádro této divize tisíce nových vojáků, takže při spojeneckém vylodění v Normandii byla opět takřka na plných stavech. Hitlerovo přesvědčení, že výsadek v Normandii slouží pouze k odvedení pozornosti, však způsobilo, že Leibstandarte byla udržována v rezervě plných 23 dní ode dne D 6. června. Přesto, že některé její součásti byly nasazeny již dříve, nedošlo tedy k jejímu celkovému bojovému nasazení před 6. červencem 1944. Po zaujetí bojové linie v okolí Caen vybojovala LSSAH celou řadu zoufalých obranných bitev tváří tvář obrovské přesile, při totálním ovládnutí vzdušného prostoru nepřítelem a často v dosahu zničující podpůrné palby spojeneckých lodních děl. Zúčastnila se pokusu o protiútok ve směru Avaranches, ale byla odražena a ztratila značné množství tanků hlavně na konto britských a amerických bitevních letounů. Se štěstím se jí podařilo uniknout z obklíčení u Falaise, ale přišla o všechny své tanky a dělostřelectvo a také o 5 000 mužů. Poté byla stažena do Německa k doplnění, ale obdržené posily už bohužel postrádaly kvalitu vojáků ze začátku války.

Následující měsíce proběhly ve znamení horečné aktivity. V prosinci 1944 byla divize dočasně rozdělena na bojové skupiny a ty se zúčastnily neúspěšné německé ofenzívy v Ardenách. V únoru 1945 se přesunula do Maďarska, kde se měla zúčastnit operace Jarní probuzení, jejímiž cíli bylo znovuzískání Budapešti a ovládnutí nesmírně důležitých maďarských ropných polí. Zde Leibstandarte operovala jako součást 6. tankové armády SS pod velením jejího starého divizního velitele Seppa Dietricha. Poslední německá ofenzíva na východní frontě však uvázla v obtížném bahnitém terénu a silnému odporu sovětských vojsk. Koncem března 1945 se izolované bojové skupiny stále zapojovaly do ústupových bojů, zatímco se pomalu stahovaly k Vídni. Na počátku dubna byla Leibstandarte zredukována na dvě malé bojové skupiny, které držely linii před Vídní, kde úspěšně odrazily před svým rozpadem několik silných sovětských útoků. V této době čítala divize méně než 1 600důstojníků a mužů a pouze 16 tanků, tj. méně než 10 % svého normálního stavu. Kolem poloviny dubna se její zbytky nacházely v oblasti Mariazellu, kam dorazily po postupném ústupu Rakouskem během závěrečných týdnů války. Po skončení války dne 8. května zamířili ti, kteří přežili, okamžitě na západ, aby se vzdali americké armádě a vyhnuli se osudu méně šťastných příslušníků německé armády, kteří padli do rukou Rudé armády, hledající pomstu.