Nacistické polovojenské oddíly, Sturmabteilung, vydláždily cestu Adolfa Hitlera od hospodského řečníka až k funkci říšského kancléře. Po raketovém nástupu ale přišel v roce 1934 pád. Sturmabteilung v čele se ctižádostivým Ernstem Röhmem měly nezpochybnitelnou zásluhu na Hitlerově triumfu dne 30. ledna 1933. Toho dne ho president Paul von Hindenburg jmenoval říšským kancléřem, takže mohl v krizi zmítaném Německu sestavit vládu. Pohodlnou roli buřiče, vyzívající ke svržení demokratického zřízení, vystřídala politická zodpovědnost a nutnost zajistit si podporu rozličných společenských kruhů a vrstev. Pouliční rváči z SA byli užiteční pro revoluci, nikoli pro seriózní politiku. Hitler tušil, že v první fázi utužování diktatury nadělají více škody než užitku a proto systematicky pracoval na oslabení organizace a zasloužilé příslušníky SA uplácel lukrativními funkcemi ve státní správě a policii. Röhmovi nabídl křeslo poslance a ministra bez portfeje, jenže ten se na druhou kolej nechtěl nechat odsunout a vytrvale požadoval přeměnu SA v regulérní politickou armádu. Když se Hitler zdráhal, rostlo mezi těmito muži napětí a Röhm nevylučoval možnost druhé, radikální revoluce, která by pročistila nacistické hnutí a učinila z SA skutečnou elitu.

Hitler měl v SA věrného stoupence Viktora Lutzeho, který mu přinášel důvěrné informace ze schůzí nejužšího vedení organizace. Od jara 1934 se schylovalo k rozhodujícímu mocenskému střetu. Hitlerova SS, jejíž početní stavy pod vedením Heinricha Himmlera rychle rostly, generály SA sledovala a nenápadně utahovalo smyčku. Dne 22. června 1934 se SA – Obergruppenführer Lutze dostavil k Hitlerovi. Kromě toho, že se zavázal přijímat rozkazy pouze od něj, dozvěděl se o plánu, jak v řádů dnů nebezpečný hnědý stát ve státě eliminovat. Ernst Röhm nařídil všem jednotkám SA se plně vyzbrojit a setrvat ve stavu pohotovosti. Zřejmě rovněž počítal s brzkým konfliktem, v němž by musel čelit SS, armádě i policejním složkám.

( Viktor Lutze od 1. července 1934 Stabschef SA )

Historie tzv. Röhmova puče neboli Noci dlouhých nožů 30. června 1934 je dostatečné známa. Oficiálně přes osm desítek ( ve skutečnosti několik set ) velitelů SA a vlivných, leč nespolehlivých nacistů s Ernstem Röhmem na prvním místě, zatkly po celém Německu oddíly SS a během prvních červencových dní postřílely. Hitler běsnění označil v projevu k národu za zákonný akt nouzové obrany státu. Uspokojení bezpochyby cítil i Viktor Lutze, kterému hned 1. července spadl do klína nejvyšší post v SA, původně Röhmova funkce štábního šéfa. Nemeškal a vydal prohlášení k demoralizované organizaci. Nehovořil v něm ani o světlé budoucnosti SA, ani o elitě národa, jak činil jeho předchůdce, naopak po hědokošiláčích požadoval především poslušnost. Úpadku organizace již nic nebránilo. Všichni její členové povýšení do důstojnických hodností za Röhmovy éry byli degradováni. Zaměstnancům a úředníkům branné moci, kteří zároveň patřili k SA, bylo důrazně doporučeno, aby se členství v SA vzdali. V březnu 1935 dokonce zahájily činnost disciplinární soudy, které za různé prohřešky potrestaly přes 1 900 vyšších důstojníků SA, tedy téměř celou jejich pětinu. Peněžité pokuty čekaly na všechny, kdo se provinili násilnostmi, opilstvím a jinými přečiny proti morálce.

Význam SA rychle klesal. Do jara 1935 se snížila členská základna o plných 40 %, zanikly stovky úřadoven a dřívější chlouba SA, motorizované jednotky ( SA – Motorstürme ), se začlenily do samostatného motoristického sboru NSKK. Hitler spatřoval další smysl existence SA především v podpůrných a ceremoniálních činnostech. Hnědé košile zajišťovaly pochody, přehlídky a sjezdy, měly na starosti branně sportovní výcvik. Zatímco SS obludně narůstala, Röhmovi pohrobci zůstali bez reálného vlivu. Slávy se dočkali opět až v listopadu 1938, kdy židovský mladík Herschel Grynszpan spáchal v Paříži úspěšný atentát na německého diplomata Ernsta Eduarda von Ratha. Nacistické vedení využilo celé aféry k rozpoutání celoříšského antisemitského tažení, známého jako Křišťálová noc a Lutze se chopil příležitosti dostat SA znovu na výsluní. Nejprve svým oddílům vydal opatrný rozkaz, aby se do pogromu nezapojovaly příliš divoce a spíše vyčkávaly, jak budou reagovat obyčejní lidé. Místní velitelství SA si ale rozkazy z Berlína přebírala po svém.

( Ernst Röhm na snímku z roku 1933 krátce po nástupu nacistů k moci )

Hnědé košile zaplavily ulice, rabovaly a ničily židovské obchody, lynčovaly jejich majitele, vypalovaly synagogy. Bezprostřední násilí, v němž se cítili jako ryba ve vodě, výtržníkům z SA poskytlo vítanou možnost, jak si vybít nahromaděnou frustraci. Úkoly jiného rázu plnili vybraní členové SA také v září 1938, kdy hrozila válka s Československem. V pohraničních oblastech vznikaly jednotky Sudetoněmeckého Freikorpsu s jasnými sabotážními instrukcemi z Berlína. Příslušníci SA v přestrojení přecházeli československé hranice, zásobovali separatisty z Freikorpsu zbraněmi a poskytovali jim vojenský a špionážní výcvik. Podobných tajných diverzních misí se účastnili i během klajpedské a gdaňské krize o pár měsíců později.

Dne 26. května 1939 vydal Hitler nařízení, podle něhož mělo SA převzít výcvik německých mužů – nevojáků ve věku od 17 do 45 let. Vojenskou výchovu čítající zprvu deset hodin týdně museli absolvovat všichni Němci dané věkové kategorie po školním vyučování a pracovní době. Náplní byly pochody, nácvik opevňovacích prací, střelba z malorážek, manipulace s výbušninami či ovládání těžké techniky. Nejpočetnější skupinu mezi těmito kadety představovali etničtí Němci z oblastí mimo hranice Říše i z nově přidružených Sudet. SA dostalo ještě jednu šanci. Důstojníci SA měli v situaci, kdy Wehrmacht, Luftwaffe i Kriegsmarine dychtivě čekaly na nové brance, z každého dosud neodvedeného Němce vycvičit vzorového vojka. V červnu 1939 vznikl vojenský štáb SA s přímým spojením na vrchní velitelství branné moci. Od listopadu 1939 do dubna 1940 absolvovalo výcvik SA 2 500 000 mužů. Nutno ovšem poznamenat, že postupem času mezi Němci nadšení pro vojenské kempy vystřídal spíše nezájem či dokonce zamítavý postoj. V podmínkách každodenních válečných útrap, zvýšeného pracovního vytížení a při katastrofálním nedostatku potřebného vybavení, včetně kvalitních zimních bot nebo nepromokavého oblečení, to nemůže překvapit.

( Příslušníci SA během tzv. Křišťálové noci )

Do roku 1941 bylo k pozemním, leteckým nebo námořním silám německé armády přesunuto přes 80 % mužstva SA. Na rozdíl od příslušníků SS, jejichž členství v černém řádu fungovalo jako náhrada za vojenskou službu, se členové SA takovému privilegiu netěšili. Pod pravomocí Viktora Lutzeho v Německu nakonec setrvaly výhradně starší ročníky, které působily jako instruktoři, nebo plnily celou škálu ochranných a zajišťovacích úkolů, aby se ulehčilo armádě a policii. Našly uplatnění také jako příslušníci celní policie, pořádkové policie i jako ostraha továren, rozhlasových stanic, elektráren, nádraží a pošt. S rostoucí intenzitou spojeneckých náletů se SA zapojovalo do odklízení trosek a formování oddílů protiletecké obrany. Jeho členové se prosadili rovněž ve strážních oddílech v židovských ghettech a především ve Vilniusu a Kaunasu měli na svědomí stovky životů. Během války vznikaly na východní frontě Transportní kolony SA. Tyto speciální jednotky tvořené polsky a rusky hovořícími příslušníky SA plnily poslání dané armádní rozvědkou, jako získávání tajných dokumentů, přeprava a vyslýchání prominentních zajatců, včetně generálů Rudé armády. Pod velení SA byla svěřena také ruská pořádková služba, strážní a protipartyzánská jednotka ruských dobrovolníků. I když na územích obsazených na východě jasně dominovala SS, SA dostala možnost podílet se na jejich administraci. Mnoho vyšších vůdců SA se uchytilo na prestižních postech okupační správy nebo jako diplomaté u kolaborantských vlád.

Během posledních válečných měsíců torzo SA zasahovalo všude, kde to rozpadající se říše potřebovala, od ochrany ponorkových doků na Baltu a budování obranných valů na západní frontě po pěstování králíků, jejichž kožešiny byly nutné pro výrobu leteckých uniforem. Od podzimu 1944 se nedostatek projevoval na každém kroku a SA muselo ve prospěch bojujících jednotek odevzdávat většinu zbraní, uniforem i vozidel. Neodvratně se blížící zkázu se Hitlerovi političtí vojáci snažili odvrátit také jako velitelé Volkssturmu, jednotek domobrany a burcováním zdecimovaného obyvatelstva k poslednímu odporu. Ani bezbřehý fanatismus však Hitlerovu říši nezachránil. Poválečný Norimberský soudní tribunál rozhodl, že SA jako celek nebyla nacistickou elitou primárně určena k vedení agresivní války, ani k páchání zvěrstev na obyvatelstvu okupovaných zemí a neprohlásil jí, na rozdíl od SS, gestapa, nacistické strany a vrchního velení Wehrmachtu, za zločineckou organizaci.