Základní technické údaje: M3

Ráže: 45´´ nebo 9 mm Parabellum, celková délka: s vytaženou ramenní opěrou 745 mm, se zasunutou opěrou 570 mm, hmotnost: 4,65 kg, počáteční rychlost střely: 280 m/s, kadence: 350 – 450 ran/min, nabíjení: krabicový zásobník na 30 nábojů

Počátkem roku 1941 sice Spojené státy ještě nevstoupily do 2. světové války, ale americké vojenské autority již tehdy uznaly důležitost samopalu na moderním bojišti. Americká armáda v té době disponovala množstvím samopalů Thompson, jejichž dodávky pokračovaly. Nové evropské samopaly Sten a MP 38 naznačily možnosti, jaké nabízejí zbraně konstruované pro podmínky hromadné výroby. Komise pro vyzbrojování americké armády proto podnítila výzkum dovezených samopalů Sten. Výsledkem zkoumání měla být konstrukce obdobné americké zbraně. Práce na studii byla určena skupině specialistů, ve které pracoval i George Hyde, autor samopalu Hyde M2 a dále technologové firmy General Motors, kteří se soustředili na výrobní aspekty nové zbraně. Ve velmi krátké době skupina navrhla samopal a vyrobila vývojové vzorky určené k armádním testům.

První ze vzorků byl k testům předložen v předvečer útoku na Pearl Harbor, který předcházel vstupu Spojených států do 2. světové války. S válečným stavem dostal projekt samopalu vyšší důležitost a zakrátko obdržel armádní označení M3. M3 byl stejně nevzhledný jako Sten. Měl celokovovou konstrukci a jeho součásti byly většinou plechové výlisky. Ke spojování dílů se používalo svařování. Obráběním se vyráběly pouze hlaveň, závěr a některé součásti spoušťového mechanismu. Samopal měl zasunovací drátěnou ramenní opěru. Zjednodušení konstrukce šlo tak daleko, že samopal neměl zvláštní pojistku, střílel pouze dávkou. Zbraň měla válcové pouzdro závěru, do kterého se zespoda zasouval zásobník na 30 nábojů. První provedení samopalu mělo na pravém boku zvláštní a subtilní napínací kliku, umístěnou před spoušťovým ústrojím. Výhozné okénko se mimo střelbu zavíralo krytkou.

Hlaveň byla zašroubována do přední části pouzdra závěru. Samopal měl velmi jednoduchá mířidla a postrádal závěsný řemen. Brzy po zahájení výroby samopalu M3 a jeho dodání jednotkám se objevily problémy s přijetím zbraně u vojáků. Zbraň si svým vzhledem vysloužila přezdívku Maznice a stěží se dala označit za oblíbenou. V boji se však samopal osvědčil dobře. Výroba na linkách, kde se jinak vyráběly automobilní součásti, přinesla celou řadu provozních problémů. Napínací kliky se lámaly, drátěné ramenní opěry se ohýbaly, součásti mechanismu se ničily, protože byly vyrobeny z příliš měkkého materiálu a tak dále. Samopalu se proto dostalo dalšího vývoje a změn. Nejdůležitější však bylo, že se vyráběl ve velkých počtech pro bojující vojáky. M3 nikdy nepřekonal původní negativní přijetí u vojáků. Pokud to bylo možné, sahali raději vojáci po samopalu Thompson, nebo po ukořistěných německých MP 38 a MP 40. V Pacifiku však často neměli příliš na vybranou a M3 se často dočkal velmi chladného přijetí. U některých specializací však byl M3 velmi vítaný.

Oblíben byl například mezi řidiči, příslušníky výsadkových jednotek a tankových posádek, které oceňovaly jeho skladnost a snadné zacházení ve stísněných prostorech vozidel a v letounech. Od počátku byl M3 navržen tak, aby bylo možné jej v případě nutnosti snadno přestavět na použití náboje 9 mm Parabellum výměnou hlavně, zásobníku a závěru. Toho se někdy využívalo v Evropě, kam se samopaly dodávaly hnutím odporu. V určitém počtu se vyrobila i varianta samopalu opatřená tlumičem hluku výstřelu. Samopal M3 byl výrobně jednoduchý, v roce 1944 však byla jeho výroba ještě více zjednodušena. Výsledkem získaných bojových zkušeností byl samopal M3A1. V základních rysech převzal konstrukci samopalu M3, ale s několika významnými změnami. Pro vojáky bylo nejvýznamnější rozšíření výhozného okénka, které umožnilo přístup k otvoru vyvrtanému v závěru. Otvor sloužil k zasunutí prstu a napnutí závěru, čímž se podařilo nahradit nepraktickou a křehkou napínací kliku.

Na ústí hlavně přibyl tlumič plamene, na zbrani se provedly ještě některé další méně významné změny. M3A1 se vyráběl až do konce války. V té době bylo rozhodnuto vyřadit z výzbroje samopaly Thompson ve prospěch samopalů M3 a M3A1. Jeho funkci často narušovaly lomy součástí. Podávání nábojů nebylo bez problémů. Vcelku však samopal fungoval dobře a armáda jej mohla odebírat ve velkých počtech. Ve 2. světové válce rozhodovaly právě tyto faktory, i když vojáci často toužili po něčem lepším. Samopaly M3 a M3A1 se tak používaly na všech bojištích, na kterých působily ozbrojené síly USA, čili po celém světě.