MP 18 a MP 28 – Druhá světová válka – druhasvetova.com

 

MP 18 a MP 28

Základní technické údaje: MP 18

Ráže: 9 mm Parabellum, celková délka: 815 mm, délka hlavně: 200 mm, hmotnost: 5,245 kg, počáteční rychlost střely: 365 m/s, kadence: 350 – 450 ran/min, nabíjení: šnekový zásobník na 32 nábojů, později krabicový na 20 nebo 32 nábojů

Samopal MP 18 se sice objevil poněkud později než italský Villar Perosa, může však být považován za přímého předchůdce moderních samopalů. Svým taktickým určením, celkovým pojetím, funkčním principem a vnějším vzhledem v sobě soustředil všechny prvky charakteristické pro samopal jako druh zbraně. Tyto atributy přebíraly všechny následující konstrukce samopalů. I současné samopaly představují víceméně výsledek postupného vylepšování původního MP 18.

Konstrukce samopalu MP 18 začala vznikat v roce 1916. Cílem vývoje, kterému se zpočátku nepřikládala velká důležitost, bylo vybavit frontové vojáky rychle střílející zbraní pro boj na krátkou vzdálenost. Autorem zbraně byl muž, jehož jméno se později stalo synonymem pro samopal – Hugo Schmeisser. Až v roce 1918 se k vojákům na západní frontě dostaly nové zbraně, nazývané Maschninen – Pistole, odtud zkratka MP, doslova strojní pistole, jejímž cílem bylo zvrátit vývoj války. Německá ofenzíva však skončila porážkou a samopal MP 18 byl úspěšně použit jen v omezeném rozsahu. Použití z možností samopalu si nevzaly žádné další státy. Význam nové zbrani nepřiznali ani ti spojenečtí vojáci, kteří s ní přišli do kontaktu.

MP 18 měl jednoduchý dynamický závěr a používal náboj ráže 9 mm Parabellum, který se později stal prakticky standardním nábojem všech samopalů. V porovnání s pozdějšími konstrukcemi byl velmi dobře vyroben. Měl pevnou dřevěnou pažbu a šnekový zásobník na 32 nábojů, který se do samopalu zasouval do objímky na levé straně pouzdra závěru. Hlaveň chránil nápadný plášť s ventilačními otvory, umožňující chlazení hlavně a chránící střelce před dotykem s rozpálenou hlavní. Zbraň střílela pouze dávkou. Při svém použití k předpokládanému účelu, zákopovým bojům, zaznamenal samopal velký úspěch. Mnozí frontoví velitelé se však snažili jej používat jako lehký kulomet a byli potom zklamání jeho výkony. Samopalu MP 18 se proto dostalo nejednoznačného hodnocení, s výjimkou útočných jednotek v předních útočných sledech, které jej hodnotily jako nenahraditelnou zbraň při bojích na krátkou vzdálenost.

Po roce 1919 bylo Německo odzbrojeno. MP 18 se stal zbraní německé policie. Velké počty převzala francouzská armáda, která je používala tak málo, že ještě v roce 1939 jich měla nezanedbatelné množství ve skladech. U samopalů německé policie byl problematický šnekový zásobník nahrazen jednoduchým krabicovým zásobníkem, který se opět stal jedním ze základních rysů následujících typů samopalů. V roce 1928 se samopal MP 18 začal znovu v omezeném množství vyrábět, tentokrát pod označením MP 28 a s novými mířidly, možností střelby jednotlivými ranami, některými menšími změnami uvnitř zbraně a různými doplňky, například ozubem pro upevnění bodáku.

MP 28 používal standardně nový krabicový zásobník, vyráběl se dál v Belgii, Španělsku a jinde. Vyvážel se do celého světa, jedním z největších odběratelů byla Čína. Další zbraně putovaly do jižní Ameriky a jedna zásilka zbraní v ráži 7,65 mm Parabellum byla prodána do Portugalska. V roce 1939 patřily samopaly MP 18 a MP 28 stále k rozšířenějším typům. Zapojily se do bojů další války v Evropě. V roce 1945 byly zbraně nejen v rukou Němců, ale také různých sil odporu a partyzánských skupin. V případě nejstarších německých samopalů ale není nejdůležitější jejich vojenské použití. Zřejmě největší přínos samopalů MP 18 a MP 28 tkví v tom, že se staly vzorem pro další konstruktéry. Samopal MP 18 pevně definoval koncepci svého druhu, která zůstala nezměněna až do dnešních dnů.

 
Stránka nepodporuje ani neschvaluje nic, co by souviselo s potlačováním základních lidských práv a svobod. Slouží výhradně k získávání informací k daným tématům.
© 2008 - druhasvetova.com      Design by Jakub M.      o tomto webu \ kontakt