Základní technické údaje: Flammenwerfer 35

Hmotnost: 35,8 kg, dosah: 25 – 30 m, tlakový plyn: dusík, množství zápalné kapaliny: 11,8 l, počet zášlehů: 2 – 15

Plamenomety byly poprvé použity v 1. světové válce na německé straně a osvědčily se jako velmi úspěšné zbraně. Jejich efekt byl z větší části psychologický, protože samotné zařízení bylo dost těžké, nešikovné, mělo malý dosah a pro obsluhující vojáky bylo i nebezpečné. V případě, že byla zasažena nádrž, kterou měl voják na zádech, sám vzplanul a uhořel. Wehrmacht, stejně jako armády ostatních bojujících stran, používal plamenometů ve 2. světové válce proti krytům, opevněným stanovištím, kulometným hnízdům a obrněným vozidlům.

Princip plamenometu používaného Němci byl následující: každý vrhač měl dvě nádrže, jednu pro zápalnou směs, druhou pro stlačený plyn, většinou dusík. Když se otevřel ventil, vytlačil plyn zápalnou směs do plamencové trubice a ta se na konci zapálila. Dosah plamenometu závisel na průtoku zápalné směsi tryskou, na počáteční rychlosti zápalné směsi a na směru větru. Počáteční rychlost byla zase závislá na tlaku v nádrži a na délce spojovací hubice. První německý plamenomet pro jednoho vrhače byl Flammenwerfer 35. Vážil 35,8 kg a tak byl pro bojové použití příliš těžký. Nádrž obsahovala 11,8 l zápalné směsi. Plamen dosáhl do vzdálenosti 25 – 30 m. Podle délky jednotlivých dávek mohl vydat až 15 jednotlivých zášlehů. Flammenwerfer 35 se vyráběl do roku 1941. Poté byly do výroby zavedeny další vzory ( Flammenwerfer 40, 41, 43, 44, 46 ), které byly všechny lehčí a vhodnější k manipulaci než verze 35.