Základní technické údaje: Vickers GO

Ráže: 7,7 mm, celková délka: 1 016 mm, délka hlavně: 529 mm, hmotnost: 9,5 kg, počáteční rychlost střely: 745 m/s, kadence: 1 000 ran/min, nabíjení: bubnovým zásobníkem na 96 nábojů

Řada lehkých kulometů Vickers Berthier vycházela z původně francouzské konstrukce vytvořené před 1. světovou válkou. Přes slibné parametry nebyl kulomet Berthier přijat do výzbroje žádného státu. V roce 1925 společnost Vickers na tento typ zakoupila výrobní práva. Nový kulomet na výrobních linkách firmy v Crayfordu nahradil staré Vickersy. Po řadě zkoušek britské armády jej přijali jako standardní služební lehký kulomet indické armády. Nakonec se lehký kulomet Vickers – Berthier Mk.III, jak znělo jeho plné označení, vyráběl v indickém Ishapore.

Celkovým vzhledem a konstrukcí připomínal kulomet Bren. Ve vnitřním uspořádání a v provedení součástí však byly určité rozdíly. Stejně jako Bren pracoval Vickers – Berthier na principu odběru prachových plynů. Uzamčení závěru zajišťoval závorník výklopný ve vertikální rovině. K napínání závěru sloužilo šoupátko, suvně uložené v boční straně pouzdra závěru, stejně jako u Brenu. Zásobník se stejně jako u Brenu a řady dalších nasazoval z horní strany pouzdra závěru. Díky podobnosti obou kulometů se kulomet Vickers – Berthier někdy nesprávně označuje rovněž jako kulomet Bren. Kromě velké objednávky indické armády se malé množství kulometů prodalo pobaltským a jihoamerickým státům.

Dnes patří Vickers – Berthier mezi nejméně známé kulomety z období 2. světové války, ale spíše díky nízké publicitě a malým výrobním počtům v porovnání s Brenem. Od kulometu Vickers – Berthier byla odvozena jedna verze, která si zaslouží větší pozornost. Vznikla podstatným přepracováním základní konstrukce. Kulomet dostal rozměrný bubnový zásobník, umístěný nad pouzdrem závěru. Pažbu nahradila dvouruční řidítka. Kulomet byl určen pro otevřené kokpity letadel, montoval se na oběžnou lafetu Scarff na místě pozorovatele. Velké počty zbraní se vyrobily pro potřeby RAF, kde zbraně dostaly označení Vickers GO, nebo Vickers K. Vickers se ve stísněných vnitřních prostorech letadlových věží velmi obtížně ovládal, ani jej nebylo možné umístit do křídel. Prakticky ihned po svém vyrobení putovaly Vickersy GO do skladů. Některé sloužily u letadel na letadlových lodí, například u strojů Swordfish a zůstaly tak v armádní službě až do roku 1945. Jejich počty však byly poměrně malé.

V roce 1940 Vickersy GO opustily sklady a ve velkých počtech se montovaly na nouzové protiletadlové lafety letištních ploch a dalších významných objektů. V severní Africe se kulomety staly žádanou zbraní různých nepravidelných sil, které bojovaly v zázemí nepřítele. Vickersy se tak dostaly do výzbroje jednotek, jako byla Popskiho soukromá armáda, kde tvořily výzbroj mohutně vyzbrojených Jeepů a užitkových vozidel. Pro tyto účely byl Vickers GO ideální zbraní. Názorně dokládal, jak by si mohly v obdobných podmínkách vést původní kulomety Vickers – Berthier, kdyby dostaly příležitost. Vickersy GO se používaly až do konce války v Itálii a na několika dalších bojištích. Po válce byly vyřazeny z výzbroje, protože britská armáda měla velké počty kulometů Bren.