Bylo 30. listopadu 1939. „Deset dnů postačí a ten finský trpaslík navždy zmizí z map!“ Ozývalo se pracovnou sovětského vůdce Josifa Stalina. O deset dní později však právě sem přišla neuvěřitelná zpráva: „Finsko žije a chystá se k protiútoku!“ Stalin zuřil. Vždyť byl celému světu pro smích. S 1. zářím 1939, kdy se německé tanky převalili přes hranice nebohého Polska, začal sled událostí, nazývaných 2. světová válka. Démon, děsící Evropu, nebyl ale jen ten s knírkem pod nosem. Druhým byl Stalin a jeho Sovětský svaz, který se před pár dny, konkrétně 23. srpna 1939, podpisem paktu Ribbentrop – Molotov oficiálně zavázal, nepoužít vojenské síly proti německé říši. To ale nebylo zdaleka vše. Součástí kontroverzní dohody byly i tajné dodatky, jejichž obsah vyšel najevo už v polovině září.

Dne 17. 9. 1939 se z varšavského generálního štábu ozvalo „to je náš konec“. Dorazila tam totiž zpráva o útoku Rudé armády na východní hranici Polska. Již dva týdny na to se neodvratné stalo skutečností. Polská země přestala existovat a celý svět z hrůzou zjistil, jaké měl ďábelský pakt následky. Obě diktatury si totiž porcovali Evropu. Dalo se předpokládat, že Moskva si po východu Polska nepochybně smlsne i na třech pobaltských republikách, severních částech Rumunska a na Finsku. Na tom Finsku, které bylo ještě před necelými 22 lety nesvobodnou, nedělitelnou součástí carského Ruska. Na co zprvu Sověti sáhli, to před nimi ohýbalo hřbet. Estonsko ( 28. 9. ) s Lotyšskem ( 5. 10. ) a konečně Litvou ( 10. 10. ) podlehli a se sovětským agresorem podepsali tzv. smlouvu o vzájemné pomoci. Ta však nebyla ničím jiným než stvrzením politické závislosti a nevyhnutelná okupace.

( Vrchní finský velitel, maršál Mannerheim )

Nyní byl čas na Helsinky. Na základě Stalinova ortelu byl v polovině října zahájen nejprve diplomatický nátlak na hlavní město Finské republiky. Sovětský ministr zahraničí Molotov nabízel Finům nabídku: „Máme pro vás velmi zajímavou nabídku. Za 2 700 km² na Karelské šíji budeme ochotni postoupit vám dvojnásobně velké území severně od Ladožského jezera.“ Pokud by Finsko na tuto nabídku kývlo, přišlo by o rozhodující část svého pohraničního obranného pásu, tzv. Mannerheimovu linii. Finové jí proto nepřijali. Uplynul jen týden a na finsko – sovětské hranici bylo shromážděno přes 400 000 kvapně posbíraných rudoarmějců, asi 1500 tanků a bezmála 700 letadel.

Rozpoutat agresi jen tak pro nic za nic, to si Sověti nedovolili, protože teď je bedlivě sledovali Spojenci v čele s Velkou Británií i Společnost národů. Uchýlili se tedy k trapnému, ale účinnému divadélku, ve kterém se role hlavní loutky zhostil finský komunista Otto Wille Kuusinen. Ten 26. listopadu, coby samozvaný předseda finské dělnicko – rolnické vlády, posvětil sovětský plán. Podle Stalinova scénáře měli jeho vojáci, převlečení do finských uniforem, napadnout poblíž finského města Majnila sovětskou hlídku. Do finsko – sovětské války již zbývaly pouhé čtyři dny. Dne 30. listopadu 1939 v 9:15 Sovětský svaz zaútočil. Obyvatelé Helsinek nejdříve slyšeli zvuk snadno zaměnitelný se vzdálenou bouřkou. Po chvíli jim bylo jasné, že jde o hluk leteckých motorů. Finská metropole naprosto bez varování záhy trpěla pod leteckými pumami sovětských bombardérů. Souběžně došlo na finských hranicích s Ruskem k dělostřeleckému ostřelování, které podporovalo postup tanků a pěchoty. Situace se zdála být beznadějná. Co asi zmůže miniaturní, bezmála čtyřmilionové Finsko proti 170 milionovému kolosu. Nota bene když se Sověti mohli pyšnit i drtivou technickou převahou, která v dělostřelectvu činila poměr 1:5 a v tancích dokonce 1:80.

( Značnou část tankových sil Rudé armády v Zimní válce, tvořily tyto slabě pancéřované a nedostatečně vyzbrojené lehké tanky T – 37 )

Po prvních dílčích sovětských úspěších došlo k něčemu zcela neočekávanému. Rusové se zastavili na linii finského velitele Carla Gustafa Emila Mannerheima. Sovětský kolos, už v roce 1937 ochromený Stalinovou čistkou v důstojnickém sboru, narazil na skvěle vycvičené a navíc motivované finské vojáky. V noci, doslova během několika málo hodin, došlo mezi Leningradem a Helsinkami ke staletému poklesu teploty. Teploměry ukazovali až -  40° C. Mannerheimova linie se jako mávnutím kouzelného proutku změnila v ledové království, bičované nepříjemnými sněhovými bouřemi. Vtip ovšem spočíval v tom, že zatímco Sověti, oblečení do letních uniforem, hromadně umrzali, finští vojáci byli ve svém živlu. K jejich pocitu komfortu nepochybně přispívalo i to, že byli odění do teplých sobích kožešin.

To, co mělo Sovětům přinést snadné vítězství a co je 14. prosince připravilo o členství ve Společnosti národů, vskutku nabralo na zajímavých obrysech. Na pozadí oslepující, doběla vybarvené severské krajiny jako fretky poletovali finští lyžaři, nadopovaní podporou ze zahraničí. Materiální i morální pomoc jim nabízely především –Velká Británie a Francie. Na druhou stranu Sověti, vedení fatálně nezkušeným generálem Kirillem Mereckovem, dostávali od pobaveného Hitlera ponižující nabídku na zapůjčení divizí. V Kremlu to vřelo. Stalin se 18. prosince, v den svých 61. narozenin, rozlítil tak, že po svém ministru obrany Klimentu Vorošilovi mrštil pečené sele. Dva dny po Štědrém dnu Finové předali Sovětům svůj opožděný dárek – protiútok. Celý demokratický svět nevěřil svým očím ,jak ten severský pidimužík válcuje obra, který jen během 11. ledna přišel o celou solidně vyzbrojenou 18. střeleckou divizi o síle 2 000 mužů. Sovětská reakce? Ta byla nejprve neadekvátní – za vše mohli prokřehlí pěšáci, které jejich velitelé za trest stříleli do týla. Adekvátní reakce přišla až s prvním Stalinovým rozumným krokem po dlouhé době. Jako velitele finské fronty jmenoval maršála Semjona Timošenka.

( Na tuhou severskou zimu dobře vybavení finští vojáci, sledují sovětské pozice )

Jen co se novopečený velitel ujal svého promrzlého žezla, začali tát ledy. V první řadě na finskou frontu putovalo 900 000 čerstvých a již dostatečně teple ustrojených sovětských vojáků od Uralu. Ruku v ruce s tím sem ruská železnice svážela ze všech koutů země bojovou techniku o konečné síle 5 700 děl a minometů, 2 300 tanků a 1 800 letadel. Čísla to byla vskutku obrovská. Mimořádně zarputilé, leč pomalu umdlévající finské vojáky již co nevidět čekal střet o bytí a nebytí. „Padneme – li jako hrdinové pak nepadneme zbytečně. Finská země přežije,“ pronesl v předvečer ruské laviny sám velký Mannerheim. V 10:00 11. února 1940, s máchnutím Timošenkovi šavle, se dala do pohybu rudá mašina. V jejím předvoji se odehrával nevídaný masakr, to když se několik řad vybraných sovětských vojáků chytlo za ramena a jako velký obětní beránek posloužilo střepinám finských min a granátů. Po necelých dvou hodinách, když byla cesta k Mannerheimově linii volná, mohla nastoupit první salva sovětských projektilů. Druhá, třetí,pátá, sedmá, sedmdesátá. Finové takovému tlaku zkrátka nemohli vzdorovat, přesto se však stále drželi. Ohromnému talku se dokázali bránit téměř celý, nekonečně dlouhý měsíc!

Štěstí přeje odvážným, jak se říká. Finové se tak dočkali toho, že se počátkem března mimořádně oteplilo. Teploty kolem deseti stupňů nad nulou proměnily dosud promrzlou, snadno prostupnou finskou krajinu v jeden nekonečný močál. A Rusové, znervózňovaní zrakem světových mocností, lehce zazmatkovali  a vsadili na vrabce v hrsti. Finům, kteří v tajné Mannerheimově depeši ze 4. března už mluvili o nutnosti absolutní kapitulace, téhož dne nabídli jednání o mírových podmínkách. Bylo něco málo po čtvrté hodině odpoledne, když se tu úžasnou novinu dozvěděl Mannerheim. Ještě téhož večera vzkázal do nervózní Moskvy: „Přijímám, k jednání v Moskvě se dostavím v navrženém termínu 13. března.“

( Finské jednotky prohledávají zbytky zničené sovětské kolony )

Byl čas oběda, když Mannerheim vstoupil do Stalinovy pracovny jako sebevědomý morální vítěz. Pochopitelně k velkému vzteku všech přítomných sovětských důstojníků, kteří celý akt raději příliš neprotahovali a s finským hrdinou uzavřeli tzv. Moskevský mír. Vítězné ruské straně připadlo Viipuri, dnes ruský Vyborg, značná část Karélie a došlo k zamezení finského přístupu k Severnímu ledovému oceánu. Mannerheim bez váhání podepsal. Vždyť za to, že si jeho zem uchová před sovětským agresorem nezávislost, na rozdíl od tria podrobených pobaltských republik, taková oběť jednoznačně stojí. Navíc mu v Kremlu odkývli, že zrádce Kuusinena vypoklonkují na smetiště dějin.

Ruské vedení se nakonec sice cítilo vítězem tzv. Zimní války, dosažené výsledky však byly velmi skromné a neúměrné ceně, kterou musely Rudá armáda a celý Sovětský svaz za ně zaplatit. Podle v současné době přiznávaných údajů, které jsou ale stále neúplné, přišla Rudá armáda o 150 000 mužů a nejméně dvakrát tolik raněných či omrzlých. Finské újmy byly pětkrát nižší. Navíc Rudá armáda ztratila to nejcennější – mezinárodní prestiž. V očích zahraničních států se Sovětský svaz stal kolosem na hliněných nohou a jeho vojsko se jevilo jako neschopné při efektivním vedení operací moderního konfliktu. Díky Zimní válce se stal Sovětský svaz velikým lákadlem pro Němce jako cíl další agrese, která vyvrcholila 21. 6. 1941 operací Barbarossa, tedy německým vpádem do Sovětského svazu.