Do vyhlášení 1. světové války zbývalo pouhých 12 dnů, když v německém Porúří 16. července 1914 přišel na svět chlapec, který bude v budoucnosti uctívat Lenina. Stejně tak ale neochvějně nenáviděl nespravedlnost a lidskou hloupost. Právě to se Antonínu Sochorovi stalo osudným. Zatímco byl jeho otec povolán na frontu, on se jako několikaměsíční miminko s matkou nastěhoval do rodné vlasti svých rodičů, konkrétně do severočeského Duchcova. O několik let později, mu otec sdělil, že se jim nedostává finančních prostředků k jeho studiu na obchodní akademii v nedalekých Teplicích a tak reálně hrozilo, že premiant třídy promrhá svůj talent.

V říjnu 1936 obdržel povolávací rozkaz a cosi se v něm zatelilo. Jako voják základní služby se osvědčil tak znamenitě, že v září 1938 mohl nastoupit do poddůstojnické školy v Trenčíně. Nadřízení si ho pochvalovali jako mimořádně inteligentního, poslušného, cílevědomého, vlasti oddaného a nadto střelecky nebývale nadaného. Doba však byla zlá. Již 30. září 1938 byl Československu vnucen mnichovský diktát, který republiku připravil o pohraniční území. Sochorův domovský Duchcov přitom ležel právě v Sudetech. Talentovaný Sochor vydržel v československé armádě tak dlouho, dokud nebyla se vznikem protektorátu rozpuštěna. Pak mu nezbývalo než se vrátit do Duchcova. Zde se ale jeho výbojný temperament brzy střetl s henleinovci. Na objednávku duchcovského starosty Kutschery – Hasslingera byl v květnu zatčen a internován v pracovním táboře poblíž Lipska. Už začátkem června 1939 se ovšem v Drážďanech hlásil do služeb německého Wehrmachtu. Prokazoval se matričním listem, pobytem v Sudetech a naprosto perfektní němčinou. Rázem se ze Sochora stal syn německého národa, který se mohl volně pohybovat jak po říši, tak po protektorátu. Právě zde se zapojil do odbojové činnosti.

( Podplukovník Antonín Sochor )

Všude možně sháněl zbraně i dobrovolníky pro Československý legion. Koncem srpna 1939 se ale během jedné z návštěv Duchcova čistě náhodou střetl s Kutscherou – Hasslingerem, kterého po divoké půtce hodil do blízkého rybníka. Najednou nezbývalo, než rychle opustit říši i protektorát. Dne 28. srpna 1939 podnikl Sochor přechod hranic do Polska. I zde mu ale po vypuknutí 2. světové války hořela půda pod nohama tak se spolu s plukovníkem Ludvíkem Svobodou vydal do Sovětského svazu. Tady ho čekala série výtečných vojenských úspěchů. Po vyčerpávajících snahách o uznání československého vojenského oddílu se v únoru 1942 konečně dostal na frontu. Dne 8. března 1943 se pak během bitvy u Sokolova osobně vyznamenal. Svůj věhlas ještě umocnil při bojích o Dukelský průsmyk. Během této operace se Sochor 14. září 1944 neohroženě vrhl do středu vřavy, kde utrpěl četná zranění, ale přežil. Z těla mu přitom lékaři vyndali neuvěřitelných 218 střepin.

Po válce a hlavně komunistickém puči v únoru 1948 se zdálo, že se kariéra nositele Leninova řádu a titulu Hrdiny sovětského svazu bude dotýkat rudého nebe. Podplukovník Sochor byl sice přesvědčeným komunistou, ale nikoli zaslepeným fanatikem. Věděl víc, než bylo jeho nadřízeným milé. Třeba o náměstkovi ministra obrany Bedřichovi Reicinovi tušil, že se za války jako agent NKVD podílel na likvidaci jak německých, tak židovských civilistů. Dne 14. srpna 1950, tedy dva dny před svou smrtí, sdělil Sochor své manželce, že jeho auto provrtaly dvě dávky ze samopalu a že mu tedy někdo usiluje o život. Dne 16. srpna již podplukovníkovi nebylo pomoci. V severočeském prostoru Ralsko přímo do jeho štábní Škody Tudor najela nákladní Tatra 111. Její řidič byl sice uvězněn, ale již za pár týdnů, po osobní intervenci náměstka Reicina, propuštěn na svobodu.