Ještě před koncem války se předáci protinacistické koalice dohodli, že hlavní válečné zločince postaví před soud. Přípravy si však vyžádaly značný čas a tak teprve v úterý 20. listopadu 1945 v 10:03 utichl hluk ve dvoraně Justičního paláce v Norimberku a přítomní povstali.

Donedávna Hermann Göring doufal, že se po pádu Adolfa Hitlera stane novým vůdcem Německa. Koncem dubna 1945 prchnul z obklíčeného Berlína do Alp a začal hrát vlastní partii. Führer se o tom dozvěděl a zbavil ho všech funkcí. Po kapitulaci Německa Göring usoudil, že nadešla jeho chvíle. Vzkázal americkému generálmajorovi Johnu Dahlquistovi nabídku čestného zajetí. V zatáčce úzké horské sinice zastavily proti sobě dva vozy, džíp a obrněný mercedes. Společně pak odjeli do štábu 36. divize, kde je očekával její velitel John Dahlquist. Göring se usadil a začal hovořit: „Hitler si neviděl ani na špičku nosu, Hess byl zmagořený excentrik a Ribbentrop obyčejný padouch. Slyšel jsem, že premiér Churchill jednou řekl, proč mi nepošlou toho správného chlapce Göringa?“ Poté ještě dodal: „Nuže, nyní jsem zde. Kdy mě dopravíte do Eisenhowerova hlavního stanu?“ Mezitím byl ubytován ve vile u Kitzbühlu. Nakonec byl odvezen do Norimberka.

( Pohled do soudní síně justičního paláce v Norimberku )

V soudní síni vedle Göringa seděl vůdcův náměstek Rudolf Hess, který v květnu 1941 tajně odletěl do Velké Británie. Po seskoku s padákem byl chycen a zbytek války strávil v zajetí studiem literatury. Třetím v řadě byl Joachim von Ribbentrop. Ten byl zatčen v půli června 1945 v hamburském bytě své milenky. V aktovce měl statisíce marek, zásobu valut a dopisy adresované mimo jiné generálu Montgomerymu, britskému politikovi Robertu Edenovi a Churchillovi. Teď začaly zahajovací slova procesu. Nacističtí předáci se jen usmívali a očima tápali po síni. Následovalo čtení rozsáhlé obžaloby, což zabralo zbytek dne. Britský předseda Geoffrey Lawrence se druhý den tázal obžalovaných, zda se cítí vinnými z obvinění, která jsou proti nim vznesena. Jeden po druhém však svou vinu popírali.

Největší soudní proces lidských dějin se pomalu rozjížděl. V jeho průběhu obžaloba shromáždila dokumenty o váze 200 tun. Stenografové při zápisu přelíčení popsali 17 000 stran. Průběh jednání byl zachycen na 3 kilometrech zvukového pásku a 5 000 gramofonových deskách. To vše ve svém souhrnu vytvářilo děsivý film o nedávné historii. Před očima tribunálu i přihlížejícího světa se začaly odvíjet děsivé obrazy z Německa a Evropy 20., 30. a 40. let minulého století. Bývalý krutovládce v Polsku Hans Frank, který svůj poměr k Polákům přirovnal ke vztahu mravencům k mšicím, teď zaraženě seděl a nervózně se kousal do rtu. Patrně se v něm hnulo svědomí, protože během procesu u něj docházelo k jakémusi obrácení a před soudem prohlašoval, že vina Německa nebude smazána ani za 1 000 let. S tím bytostně nesouhlasil zuřivý antisemita Julius Streicher. Po celou dobu hleděl tvrdýma očima před sebe a nehnul ani brvou. Ironií osudu byl právě on zatčen 23. května 1945 v horské salaši majorem americké armády židovského původu Henry Plittem. Streicherovi nepomohlo ani to, že se vydával za někoho jiného.

( Zleva Hermann Göring, Rudolf Hess a Joachim von Ribbentrop  na lavici obžalovaných )

Norimberskou soudní síní po řadu měsíců defilovala krutost, jakou lidské dějiny ještě nikdy nezaznamenaly. Rozkazy k vraždění válečných zajatců., pokyny, které zodpovídaly poskytnout mezinárodními úmluvami dohodnutou pomoc topícím se trosečníkům z potopených nepřátelských lodí. Dokumenty, svědectví, fotografie a filmy z likvidačních akcí proti civilnímu obyvatelstvu. Vesnice vyvražděné do posledního člověka, zničené varšavské ghetto, Lidice, Ležáky, mučírny gestapa. Krutost koncentračních táborů a míst hromadného vyhlazování židovského obyvatelstva. Během 38 000 výpovědí, převážně písemných, většině obžalovaných zmrzl úsměv na rtech. Pomyslnou větev pod nimi podřízl jeden z nich – Rudolf Höss, bývalý velitel koncentračního tábora v polské Osvětimi, který ve snaze zachránit si krk, svědčil proti 22 obžalovaným. Nic mu to ale nepomohlo. Byl předán do Varšavy, kde byl odsouzen k trestu smrti a posléze oběšen na šibenici u osvětimského krematoria. Obžalovaní pomalu ztráceli i ten zbytek půdy pod nohama. Jen Hermann Göring se choval stále stejně přezíravě, stále si ještě nepřipouštěl, že by mohl být odsouzen, natož popraven.

Další z vysokých nacistických představitelů Rudolf Hess volil jinou strategii, prostě si nic nepamatoval. Vzpomněl si jen na 10. květen 1941, kdy bez vědomí ostatních vysokých představitelů nacistického Německa odletěl vyjednávat o příměří do Velké Británie. Generál Alfred Jodl a polní maršál Wilhem Keitel se obhajovali tím, že byli vojáky, kteří jen poslouchali rozkazy. Jejich argumenty ale rozmetaly jako domeček z karet důkazy, obžaloba totiž předložila několik rozkazů, které sami podepsali. Například byli oba podepsáni pod rozkazem, který nařizoval popravy příslušníků britských commandos a to i v případě, že budou chyceni ve vojenských uniformách. To bylo jasné porušení válečného práva. Obhajobě teklo do bot a tak se zaměřila na napadání samé věcné podstaty tribunálu. Oháněla se tvrzením, že jde o pouhou pomstu vítězů. A profesor Hermann Jahrreis pokračoval: „Potrestání jednotlivců za porušení míru mezi státy je možné jen tehdy, budou – li zcela popřeny základy dosud platného mezinárodního práva.“ Lavice obžalovaných se rozvířila. Göring poslal vzkaz svému obhájci Otto Stahmerovi. „‘Takhle si to představuji.“ Stahmer se téhož dne, 4. července 1946 večer, sešel se svým mandantem k poradě. „Uvědomte si doktore, že hájíte celý německý národ! Je čas přejít do útoku. Vždyť už není květen 1945,“ apeloval Göring na svého obhájce.

( Justiční palác, kde probíhal nejdelší soudní proces  v dějinách lidstva )

A obhajoba dělala psí kusy, jen aby své mandanty osvobodila. Alfred Seidl hájil Hesse tím, že jeho klient odletěl do Anglie už roku 1941. Prý tak vlastně podal demisi. Žádal tedy o zproštění obvinění. Fritze Sauckela, který byl hlavním organizátorem nasazování obyvatel z obsazeného území, obhajoval jeho advokát: „Opatření Německa byla nezbytná pro jeho obranu. Muselo si někde opatřit pracovní síly a zajistit se proti svým nepřátelům. To ,že tito lidé žili v táborech za ostnatým drátem, byla jen nutná kontrola.“ V pondělí 30. září a v úterý 1. října 1946 soud v čele s Geoffreym Lawrencem vynesl dlouho očekávané rozsudky. V soudní síni justičního paláce ve starobylém městě Norimberk panovalo ticho. Průběh procesu, rozložený do 218 jednacích dnů, sledoval celý svět a strašlivá tíha faktů, které byly sneseny jako důkazy obžaloby, brala většině obžalovaných zbytek nadějí. Jeden po druhém přicházeli obžalovaní naposledy před soud. 12krát zazněl verdikt: Trest smrti provazem!

Tři nacisté byli odsouzeni na doživotí, mezi nimi i Rudolf Hess, čtyři si odnesli tresty v rozmezí 10 – 20 let a tři lidé, prezident říšské banky Hjalmar Schacht, vedoucí říšského rozhlasu Hans Georg Ftritzsche a velvyslanec v Turecku a Rakousku Franz von Papen byli omilostněny. Z 12 rozsudků smrti jich bylo vykonáno jen 10. Martin Bormann, Hitlerův osobní tajemník, byl odsouzen v nepřítomnosti a Hermann Göring v předvečer popravy spáchal sebevraždu. Ta je dodnes zahalena tajemstvím. Spekuluje se totiž o tom, že kyanidovou kapsli mu do vězení propašoval jeden ze strážných.